Již deset let uplynulo od vydání prvního dílu mistbornské trilogie, na níž Brandon Sanderson navázal trilogií druhou, která pomalu ale jistě dospěla ke svému konci. Nebo ne?
Menší výlet do minulosti
Lord Waxilián Ladrian vyměnil pohodlný život šlechtice za nebezpečný život ochránce zákona. Wax je ovšem nakonec donucen vrátit se do Elendelu, aby se pokusil zachránit rodinný majetek. Jedinou možností, jak toho dosáhnout, je předem domluvený sňatek se Steris Harmsovou. Po dvou dílech konečně nastává ona slavnostní událost, ale nebyl by to Waxilián, kdyby se něco šeredně nepokazilo. Jen jemu se může stát, že kostel vytopí nádrž vodojemu. Svatba je odložena na neurčito a na Waxiliána čeká další úkol – osvobodit svoji sestru Telsin ze spárů strýce Edwarda. Na cestě jej doprovází snoubenka Steris se svou sestrou Marasi, která má společně s Waynem a nesmrtelnou kandrou MeLaan nalézt Pouta dědictví – mýtické náramky propůjčující jejich nositeli nebývalé schopnosti – a zabránit tomu, aby padly do nesprávných rukou.
Jak je u této trilogie zvykem, začátek knihy otvírá kapitolka odhalující něco málo z Waxovy minulosti. A obdobně jako u předešlých dílů má i v tomto případě tento malý výlet do historie spojitost s hlavním dějem a není jen prázdným výkřikem do tmy. Brandon Sanderson již několikrát dokázal, že umí velice dobře dávkovat informace, což ukazuje i v podobě těchto úvodních flashbacků, které vyplňují bílá místa v minulosti hlavního hrdiny a postupně je skládají do většího celku.
Pár novinek
Krom toho je ceněna i Sandersonova schopnost přicházet s novými nápady, jimiž rozvíjí a obohacuje svět mistbornů. Nejinak je tomu i v případě Pout dědictví, v nichž se podrobněji zabývá problematikou fungování allomacie a feruchemie (dvě odlišné schopnosti, jak využívat vlastnosti kovů).
Pozadu nezůstává ani otázka vynálezů. Patrně nejzajímavější je nová bouchačka pro Waxiliána a jakási kovová krabička, která se může dočasně nabít schopnostmi kteréhokoli allomanta či feruchema. A přestože autor do svého světa implementuje tyto nové prvky, nedopouští se porušování pravidel, která jsou pevně nastavena již od prvního dílu.
Sympatické postavy
U Sandersona vždy hrály důležitou roli postavy a Pouta dědictví nejsou v tomto bodě výjimkou. Všichni hlavní hrdinové jsou veskrze sympatičtí svým vlastním a osobitým způsobem, díky čemuž si k nim čtenář velice rychle najde cestu. U některých z nich jsou navíc poznat velké změny, jimiž od prvního dílu této trilogie prošli. Nejvíce je to patrné u Marasi a Steris, jejíž osobní kouzlo se rozvíjí s každým pokračováním víc a víc.
Když je řeč o postavách, nelze vynechat nového člena týmu, nesmrtelnou kandru MeLaan, jejíž schopnosti se mohly ukázat v celé své kráse. Kandra je magická bytost, která ke svému životu potřebuje magické bodce a jež může s pomocí kostí měnit svou identitu, jak se jí jen zlíbí, i když někteří z jejích souputníků s tím mají menší morální problémy.
Akce, kam se podíváš
Příběh o Waxiliánovi a jeho věrném příteli Waynovi si nelze představit bez nějaké pořádné akce. A té se čtenáři v tomto případě dostane v míře vrchovaté. Jedinou klidnější část představuje začátek knihy, v němž Marasi a Wax přijímají své úkoly. Poté už jen přicházejí akční pasáže čas od času přerušené nějakou pozvolnější kapitolkou.
Akční scény ovšem čas od času trpí roztříštěností, již způsobuje střídání událostí na dvou místech zároveň. Tato skutečnost je dána tím, že vlastně sledujeme počínání dvou skupinek. Jednu z nich představuje Marasi společné s Waynem a MeLaan, kteří se snaží nalézt pouta dědictví, a druhou tvoří Waxilián se Steris. Ve většině případů se Sandersonovi daří přerušit akci přesně v ten správný okamžik, aby nechal čtenáře napnutého, avšak na některých místech působí toto přerušení trochu okatě a nuceně. A v důsledku toho čtenář velice dobře tuší, kdy dojde ke střihu na jinou část děje.
Poslední díl mistbornů?
Podobně jako u předchozích dílů ani v tomto případě nebyla zanedbána grafická úprava. Příběh opět doprovází novinové útržky, jejichž ilustraci má na svědomí Ben McSweeney. Neméně zdařilá je též mapa Elendelu a předně Nového Seranu od Isaaca Stewarta, která čtenáři dává velice dobrou představu o podobě tohoto města. Neocenitelným pomocníkem je popis tří metalurgických umění (allomancie, feruchemie a hemalurgie) se seznamem kovů na konci knihy, který napoví pokaždé, když čtenáře zradí paměť.
V Sandersonově tvorbě se stoprocentně najdou zdařilejší kousky, než jsou Pouta dědictví. Nicméně se stále jedná o čtivou knihu plnou akce, která patrně mnohem více potěší ty, kteří mají rádi svět mistbornů, protože jej posouvá zase o něco dál. Pro ostatní se bude s největší pravděpodobností jednat o průměrnou a nenáročnou knihu, s níž lze strávit příjemný čas.
Původně měla Pouta dědictví zakončovat druhou trilogii mistbornského cyklu, ale jak už to bývá, plány se v průběhu let změnily. Osudy hrdinů se završí až ve Ztraceném kovu, na který si budeme muset ale ještě nějaký ten čas počkat, jelikož před ním plánuje Sanderson vydat třetí svazek Archivu bouřné záře (podle Sandersonových stránek se práce pomalu chýlí ke konci).
Brandon Sanderson: Mistborn – Pouta dědictví
Vydal: Talpress, 2017
Překlad: Milena Poláčková
Obálka: Chris McGrath
Ilustrace: Isaac Stewart, Ben McSweeney
Počet stran: 424
Cena: 259 Kč
