“Po dopsání jsem měl pocit, že mě někdo sleduje,” říká autor Kybersexu Přemysl Krejčík

Na úvod mi dovolte trochu bulvární otázku, ale název Kybersex má přilákat čtenáře?

Pojmenoval jsem ji podle jedné povídky, co je uvnitř. To byl od začátku můj záměr. Původně se měla kniha jmenovat Poslední partie, ale Epoše jsem nabídl oba názvy, tak mi řekli, že sex se bude lépe prodávat.

Když ještě chvilku zůstaneme u toho Kybersexu: starší čtenář přímo v té povídce pozná staré dobré chatovací stránky. To tam jste nabíral inspiraci?

Dospíval jsem v době, kdy ještě nebyl Facebook. K dispozici byly různé chaty, kde se komunikovalo. Pochopitelně, že mě to zajímalo a asi to zanechalo silný otisk, že jsem i po letech o tom napsal povídku. Ta specifická forma komunikace nabízí různé možnosti. Líbí se mi ten formát, text je pak krátký a úderný.

To si zrovna nahráváte na další otázku. Kybersex má 200 stránek o 15 povídkách, čili nic dlouhého, takže raději preferujete kratší, údernější literární útvar?

Jak kdy. Třeba na sci-fi mi vznikaly texty kratší. Poslední povídkou je ale detektivka a v ní už jsem se docela rozepsal. Obecně ale píšu povídky kratší. I mé básně jsou spíš minimalistické. Například nyní jsem dokončil román o pěti povídkách a jedné novele s názvem Univerzální katalog zoufalců. Takový příjemně povzbudivý název, že? Nicméně ta novela má okolo 120 stránek.

Celá povídková sbírka je laděná do takové trochu hodně depresivní dystopie. Často se tam objevuje kontrola lidského života, kamery, sledování a tak. Dojde k tomu někdy i v reálném životě?

Není od věci být lehce paranoidní, ale jestli je to nějaká vize, tak doufám, že se nevyplní. Je dobré v možné kontrole lidského života vidět hrozbu, a to minimálně v tom, abychom se na ni připravili a nenechali ji zajít tak daleko.

Antonio Gramsci měl tedy pravdu, když tvrdil, že hegemonie moci požírá odpůrce a dělá z nich mainstream?

Mám obavu, že to takhle funguje. Myslím si, že vládnoucí moc má prostředky to dělat, tak nevidím důvod, proč by to nedělala. Svoboda je hodně relativní pojem, ať už ze strany politické moci nebo společenských pravidel.

Pojďme na veselejší téma. Stal jste se jedním ze Šesti nevinných a na pokračování napsal román za 72 hodin. Neodpustím si trochu otřepanou otázku, ale jaké to bylo?

Docela rychle jsem si na to zvykl. Psal jsem jako druhý hned za Jiřím Walkerem Procházkou. Byl jsem hodně nervózní, kam to dovede a kde budu moci navázat. Rychle jsem se ale chytil. Horší to ale bylo s tím, že na mě neustále mířila kamera a mikrofon. Po pár dnech jsem ale něco psal doma a najednou mi ten tlak chyběl. Krom toho, ještě pár dnů po dopsání Šesti nevinných jsem měl pocit, že mě někdo sleduje. Byla to docela zajímavá schíza, která tak nějak souvisí s povídkami v Kybersexu.

A vy patříte mezi autory, co vyžadují absolutní klid na práci, nebo vám naopak nevadí dálnice za zády?

To je různé. Nemám ale rád když jsou kolem mě lidi a někdo na mě promluví při psaní. To přímo šílím. Teď shodou okolností bydlím sám, tak je to dobré. Nicméně s Lukášem Vavrečkou, což je také jeden ze Šesti nevinných, jsme vyvinuli zajímavý styl psaní. Sejdeme se na nějakém místě a každý si pracujeme na svém textu, které si pak vzájemně komentujeme. Je to docela zajímavý hnací motor.

Takže nepíšete jako bratři Strugačtí, kteří vše dávali do kupy pospolu?

S Lukášem nyní píšeme jeden text spolu, ale tak, že jeden napíše kus a předá tomu druhému. Ten mu to celé překope, něco dopíše a zase pošle dál. Už se v tom sami nevyznáme, kdo psal co. Lukáš si nedávno pochvaloval určitou pasáž, jak to pěkně napsal, než jsem mu prozradil, že to je moje dílo. Doteď z toho mám radost. (smích)

Hodně povídek z Kybersexu se odehrává ve studentském prostředí na univerzitě.

To je pravda. Nejlépe se mi píše o tom, kde právě žiju, a to se týká jakéhokoliv žánru. Třeba v Univerzálním katalogu zoufalců jsou všechny postavy nějak spjaté s univerzitou. Do povídky Měsíce z Kybersexu jsem použil modifikovaná jména mých pedagogů. Učil mě například dr. Studený a v povídce mám dr. Horkého. V detektivce Absurdní případ je Anton Kudla, což je narážka na Antonína Kudláče, který na pardubické univerzitě také učí a bude mi Kybersex také křtít. Když budu za pár let někde jinde, tak mé postavy patrně zestárnou a ty, co přežijí, se také přestěhují jinam.

Jak dlouho zhruba pracujete na jedné kratší povídce?

Nejkratší povídky ze mě doslova vypadly najednou. Povídku Čísla jsem dělal asi týden. Bylo to v létě, kdy jsem pracoval v pekárně na dvanáctihodinové směny. Měl jsem dost času všechno promyslet, pak jsem přišel domů, kus napsal a nešel spát, dokud to nebylo hotové.

Hodně ve sbírce povídek používáte elektronickou komunikaci. Jak moc podle vás ovlivňuje naši řeč? 

Už jsem zaslechl klasické zkratky OMG a LOL i v běžné mluvě, takže nás ovlivňuje hodně. V Univerzálním katalogu zoufalců si postavy chatují, používají smajlíky i pár zkratek tam padne. Chtěl jsem napsat něco aktuálního, což je vlastně i Kybersex. Na druhou stranu, kdo si dneska pamatuje Xchat, že?

Dvacetiletý pamětník si vzpomene 🙂 Nicméně, když už jsme u té komunikace, vy jste také šéfredaktorem literárního časopisu Partonyma – jaké příspěvky k vám do redakce chodí?

Všechno se míchá. Někdo se snaží psát jako před sto lety a zasekl se někde u Máchy. Je to skvělá literatura, ale nedá se tak psát dneska. Řada lidí naopak experimentuje s nějakou šílenou formou a snaží se o postmodernu. I když se stále nerozhodlo, jestli nějaká postmoderna vůbec existuje.

Je nouze o autory?

Nouze je o odborné texty, které také, byť v menší míře, publikujeme. Posledních pár čísel už odmítáme i ty autory beletrie a poezie, které bychom jinak rádi otiskli. Není pro ně místo.

Jste spíš básník, nebo prozaik?

Jak kdy. Když píšu báseň, tak jsem básník, když píšu prózu, tak jsem prozaik. Málokdy se stává, abych v jednom týdnu napsal povídku i báseň. K poezii se uchyluji v momentě, kdy mám psychicky vypjaté období a zároveň není moc času.

Má v dnešní době ještě poezii smysl psát a vydávat?

Moje sbírka Křehké nepřenášet sice neměla nějaký extra velký náklad, ale tiskla se na konci minulého léta a v únoru už byla vyprodaná. Možná to bylo i proto, že mám na obálce nahou holku a spousta jejích dalších fotek je i uvnitř (smích).

Na veřejné čtení poezie nechodí davy lidí, ale dvacítka je úspěch. Mrtvý útvar to není. Poezie má lidem pořád co nabídnout. Třeba pro mě je to intimnější čtení. Baví mě číst básně, ze kterých je vidět, že je člověk psal spíš pro sebe, ale stejně čtenáři předá nějaký pocit. To je na poezii důležité.

Pojďme se obloukem vrátit ke sci-fi. Plánujete po Kybersexu nějaký další počin v tomto žánru?

Mám pár námětů, které zatím leží stranou. Nemyslím si, že jsem se sci-fi skončil. Baví mě sci-fi číst i psát, ale zatím na žádném díle z tohoto žánru nedělám. Teď mám příliš mnoho věcí rozpracovaných.

 

Přemysl Krejčík (* 1991)

Prozaik, básník, býložravec, šéfredaktor literárního časopisu Partonyma. Kdysi člen electro kapely, pro kterou mimo jiné psal texty se sci-fi tématikou, později člen nu-metalové skupiny, kterou ovšem po několika vystoupeních opustil. Vystudoval Historicko-literární studia na FF Univerzity Pardubice, aktuálně student téže univerzity v navazujícím studiu, obor Dějiny literární kultury. Dříve publikoval převážně časopisecky (např. Host, Weles, Protimluv, Tahy, iLeGaLit, Divoké víno a mnoho dalších). Knižně debutoval sbírkou veršů na hranici milostné a erotické lyriky Křehké nepřenášet (nakl. Pavel Mervart, 2015), čtenářům prózy se představil jako jeden z autorů kolektivního krimi románu Šest nevinných (Jiří Walker Procházka, Josef Pecinovský, David Zábranský, Lukáš Vavrečka, Přemysl Krejčík, Jan Sviták; nakl. Pavel Mervart, 2015), který vznikl během 72 hodin non-stop psaní za výlohou knihkupectví na pražské Národní třídě pod neustálým dohledem Velkého bratra v podobě kamery a mikrofonu pro online přenos. Jako autor sci-fi literatury debutoval v roce 2013 časopisecky povídkou Čísla, která od té doby prošla řadou proměn.

Aktuálně připravuje k vydání experimentální, postmoderní generačně laděnou prózu Univerzální katalog zoufalců s podtitulem Román o čtyřech povídkách a jedné novele a pracuje na druhé básnické sbírce Dvě plata paralenu. Společně s Lukášem Vavrečkou a Janem Svitákem připravuje povídkovou antologii Komunisti v lunaparku.

Na jeho novinku Kybersex si u nás můžete přečíst recenzi.