Pět se v jedno spojí! Kdo se bojí nasterejí?

V roce 2016 vyšel v nakladatelství Host román Naslouchač do té doby neznámé autorky Petry Stehlíkové. Čtenáři a recenzenti svorně zajásali nad originální českou fantasy pro mládež, ocenili propracovaný svět, styl vyprávění i kultivovaný jazyk, jakým je kniha napsána. O rok později se dočkali pokračování s názvem Faja s tím, že se chystá vydání i třetího dílu. A nyní ho máme tady. Jmenuje se Nasterea. Mylně jsem ho považovala za díl závěrečný, ve skutečnosti autorka plánuje vydat pentalogii.

Kde se vzala Petra Stehlíková a jak se stalo, že vtrhla na fantastickou scénu jako velká voda? Nepatří mezi autorky, které by si literární ostruhy vybrousily na literárních soutěžích, je prostě talentem, který mezi desítkami jiných zaujal rukopisy zasypaného redaktora. Profesí zdravotní laborantka a krátkodobě hotelová recepční má prostě dar „od Boha“. Jo, takové věci se stávají. Ačkoliv na jakémkoliv úspěchu se vedle talentu a píle podílí i pořádný kus štěstí. Manažeři tomu říkají, že se „správný člověk vyskytne ve správném čase na správném místě“. Něco takového se povedlo i Petře Stehlíkové. Čtenářská veřejnost, nasycená zahraniční překladovou literaturou, zaplavenou především nekonečnými ságami, Stmíváním a Harry Pottrem, hladověla po něčem českém, jiném, a přesto dostatečně dobrém, resp. srovnatelném. A tak to dostala.

Čím Naslouchač tolik uchvátil?

V prvé řadě příběh zaujal potemnělou atmosférou městských ghett, kde žijí sklenaři v bídě, pěkně stranou mimo zraky ostatních obyvatel, i samotnou mystikou nerostu, který má magické vlastnosti a na jehož produkci stojí ekonomika fikčního světa. Na společenském žebříčku se původně mocní sklenaři nachází nejníže. Muži jsou odsouzeni k doživotní těžbě v dolech, což ale znamená vzhledem k jedovatosti nerostu krátký život, a dívky, pokud nejsou příliš znetvořené, k nejstaršímu řemeslu. Z této utlačované kasty pochází i hlavní hrdinka Ilan, která pod důmyslným oblekem skrývá svou pravou totožnost. Již v raném věku se u ní projeví schopnost naslouchačů, takže dokáže najít ve vzácné rudě sebemenší vadu, proto se ji matka rozhodne vydávat za chlapce a pošle ji na vyučení do brusičské dílny. V domnění, že se jedná o výjimečně talentovaného učedníka, povýší Ilan na dvorního brusiče duvalů –mečů pro ochránce pořádku, tzv. Pětadvacítku. Je to skupina neohrožených bojovníků, kteří se odvážně staví na odpor všem zlým bytostem pokoušejícím se ublížit lidem ve městech. A právě mezi nimi – svými nepřáteli – se ocitne malá sklenařka. Atmosféru příběhu podtrhává postupně odkrývaná sklenařská mytologie, která vytváří dojem dlouhé a hluboké historie, často dost zamotané a zastřené nepravdami. Dokresluje ji také řada neznámých slov z řeči sklenařů, pro jejíž inspirační zdroj si autorka zvolila rumunštinu a sestavila i malý slovníček, který se nachází na závěr každé z knih.

Tohle se Petře Stehlíkové podařilo na výbornou, skvěle zvolila i charakter hlavní hrdinky a dobře čitelné vedlejší postavy. Vyprávění je podáno v ich-formě, postrádá však prvky typické „dívčímu“ stylu, zač bývá žánr YAF často kritizován. Připomíná spíš nezaujaté komentování děje, bez sebeironie, hláškování nebo citových výlevů, tedy bez rudnutí ve tváři, pocení rukou a dlouhých pohledů do očí. Není tu patrná žádná romantická linie, žádné soupeření o Ilaninu náklonnost či naopak, žádná milostná trojice. Zatím. A přesto se celé řady čtenářek přiznávají k tomu, jak příběh silně prožívají, jak nechtějí svět knihy ani na vteřinu opustit a jak jim „bouře autorčiných slov rozproudí všechna nervová zakončení“. Na serveru Fantasya.cz recenzentka Adéla Kolářová čtenářům slibuje, že budou jen „třeštit oči a s prudce bušícím srdcem otáčet stránky“.

Není sporu, že Petra Stehlíková oslovila tu správnou cílovou skupinu, udělala to v ten nejlepší čas a tím nejefektivnějším způsobem. Naservírovala svým čtenářům a čtenářkám klasický dobrodružný příběh, v němž se dětský hrdina ocitá ve světě dospělých, dokonce ve společnosti svých utiskovatelů, a musí se naučit nějak přežít. Tohle bylo vždy atraktivní, už od verneovek, Ostrova pokladů či Zlatého kompasu. Našla jistý geniální průsečík mezi pohádkou, dobrodružným příběhem, fantasy a dystopií.

Pětadvacítka na výletě

Přes všechno své kouzlo děj místy obsahuje logické lapsy, klouže v mnoha ohledech po povrchu a uspořádání fikčního světa je notně schematické. Pro mladšího čtenáře to může vypadat jako výhoda, máte-li trochu vyšší nároky, pak vám možná bude dost informací scházet, abyste si mohli udělat představu, jak načrtnutý svět vlastně funguje a vypadá. Zatím se skládá z několika měst, nížin a jednoho pohoří. Tato krajina je obkroužena jakousi bariérou, za kterou je vidět jen šedé prázdno. Budiž, není potřeba, aby byl prostor, v němž se příběh odehrává, nijak složitý či rozsáhlý, má-li to však být pozůstatek našeho reálného světa někdy ve vzdálené budoucnosti (po pařížské horečce a ničivých válkách), tak bych opravdu ráda věděla, proč se tak zmenšil. Není mi jasná ani role Pětadvacítky, a přiznám se, že mi uniklo, zda má jejich itinerář nějaké odůvodnění, nebo prostě objíždějí města dle nahodilého klíče. Ani jejich status není moc zřejmý, respektive jejiich ekonomická udržitelnost, takže se ptám: Kdo je živí a proč? Kdo je šatí? Kde berou koně? Kdo jim zajišťuje ono luxusní bydlení, které mají k dispozici (vlastní pokoje a koupelny) atd? V příběhu pro děti to není důležité, budu-li však zvažovat, že Naslouchač je něco trochu jiného, opět se může stát, že tohle bude vrtat čtenářům v hlavě. Stejné pochyby se pak týkají i politického uspořádání: máme tu města, jež řídí fajové, zároveň je tu také vysoko postavená vícesenátorka Kozlowská (což znamená, že asi existuje i nějaký senát a možná také senátor, ale jejich role a pravomoce zůstávají neznámé). A v neposlední řadě je tu také hlavní hrdinka Ilan. Těžko říct, jak jí život mezi 25 chlapy prospívá (asi jako Sněhurce mezi trpaslíky). Ani dívka, ani chlapec, genderově nevýrazná (až na ten záchvat žárlivosti na kapitánovu novou partnerku, hezkou ženu se zrzavými vlasy, jejíž jméno si Ilan odmítá tvrdošíjně zapamatovat a jen tiše zuří, když musí strpět, že jí atraktivní zrzka leze do zelí), schovaná bezpečně za mantií, drzá, zvědavá, naivní, odvážná, vnitřně rozháraná a nejistá, navenek sebevědomá a nebojácně diskutující s lidmi mnohem staršími (opravdu mnohem staršími – kapitánovi má být asi třista let). Je trochu pochopitelné, že si osvojuje spíše chlapecké zvyky, ale proč musí proboha pořád dokola opakovat klení „do prasečí řiti“? Vlastně ani netuším, kde na to Ilan přišla, nikdo jiný to neříká (a ani se mu nedivím). Úsměv vyvolá i ta její snaha rozluštit mytologické poselství matematickou metodou. Pět, devět, čtyři – nemůže se, chuděra, dopočítat. Pořád nic nechápe a jen si mantricky opakuje slova proroctví, snad v naději, že jí to jednou docvakne (ono se říká, že opakování je matka moudrosti). Je fascinující, jak ji otrlí chlapi, cvičení na boj s příšerami, berou a přijímají za sobě rovnou (respektive rovného, jelikož ji povětšinou považují za chlapce). Na děvče z ghetta mohla udělat slušnou kariéru, kdyby si ji sama nepohnojila. Ale to předbíhám.

Nasterea na scénu!

O nastereách – divokých horských příšerách – bylo v předchozích knihách několik zmínek, ale až nyní nastal čas, abychom se o nich dozvěděli více. A aby i ony získaly dějotvornou roli. Tyto tajemné bytosti žijí v jedovatých krajích za štítem, aniž by bylo zřejmé, jak tam dokáží přežít, odkud se vzaly a hlavně jak přecházejí na druhou stranu, k lidem, na které útočí a nemilosrdně je zabíjí. Ilan se rozhodne na vlastní pěst prozkoumat utajený podzemní tunel, důvěřivě se vydává do tmy ve víře, že objeví průchod na druhou stranu retey. Tentokrát ji však štěstí opouští, je lapena a držena ve vězení právě nasterejemi. Jejich zjev budí hrůzu, ale jak se později ukáže, jsou to inteligentní bytosti s vlastními záměry. Ilan si ve skalní kobce vytrpí své, od hladu přes špínu až k bolesti a nemoci, díky níž přijde o všechny nehty. Trvá dlouho, než se dočká vysvobození. Jenže, jak už to známe z Alenky, poté, co hrdinky prolezou dírou, už nikdy nejsou na druhé straně stejné a jejich další osud přináší všem okolo celou řadu překvapení.

Pro toho, kdo nezná první a druhý díl, bude docela složité se v příběhu zorientovat, protože žádného milosrdného uvedení do děje či reálií se na začátku třetího dílu nedočká. Přiznávám, že to nebylo jednoduché ani pro mě, i když jsem předchozí knihy četla. Jenže je to už delší dobu, a tak jsem byla zpočátku i dost zmatená. Jak mě Naslouchač celkem navnadil, že jsem byla zvědavá, co to bude dál, v případě Nasterey nastal pravý opak. Říkám to nerada, ale asi do třetiny mě kniha nudila. Celá „vězeňská“ epizoda mi připadala jaksi odtržená a celou dobu jsem přemýšlela, k čemu má sloužit. Možná přináší odpovědi na některé dřívější otázky, ale zároveň přináší spoustu nových a člověk zase neví, na čem je. Ve všech knihách vždy byly nějaké popisné a úvahové pasáže, ale nikdy ne tak rozsáhlé. Občas jsem měla dojem, že i sama autorka se poněkud ztratila, myšlenkami zabíhá až tam, kam ji nelze následovat, a že tak trochu bloudí ve vlastním fikčním světě. Jakmile se Ilan dostane zpět k Pětadvacítce, děj se zase rozjede a navrací se do starých kolejí. Dokud se odněkud nepřižene podivný stařík, jemuž Ilan přezdívá „buni“, který se stává jejím novým průvodcem a rádcem, a dokud události nečekaně nesklouznou k dramatickému finále. Na čtenáře a čtenářky čeká několik dějových zvratů, karta se obrací, a to ne jednou. Můžete hádat, zda Ilan nakonec v sobě najde sílu vzít osud sklenařů do vlastních rukou.

Originální, a přesto trochu podobný

Svět Naslouchače je bezesporu v mnoha rysech originální. Když jsem první knihu dočetla, tak jsem si také pomyslela, že Petra Stehlíková se „hravě vyrovná zahraničním autorům“, jak napsali v Pevnosti. I když je pravda, že u nás vzniká i celá řada jiných děl, o kterých to lze prohlásit úplně stejně. Ovšem sáhnout k určité profesi a vše zaonačit kolem záhadného sklenitu, jež tvoří samotné základy fikčního světa, bylo trefou do černého! Po nekonečné řadě kouzelnických učedníků, temných mágů a vyvolených králů je exkurz do života sklenařů příjemným osvěžením. Avšak, upřímně, zas tak převratné to není, na nerostu s magickými schopnostmi má třeba Vilma Kadlečková postavený celý argenitový vesmír nebo stejnou roli plní i koření v Herbertově Duně. Ani příběh samotný není tolik nový. Když budeme hledat, můžeme najít jisté (dílčí) podobnosti i s jinými díly světové fantasy, třeba s populární sérií Mistborn Brandona Sandersona, nebo se Skleněným trůnem Sarah J. Maasové. Strastiplnou cestu před živořením na nucených pracích v železných dolech volí i hrdina Ilmar v Chladných březích Sergeje Lukjaněnka. A možná že i zmíněné podobnosti jsou vlastně body plus, příběh je tak v mnoha rysech čtenářské veřejnosti známý, blízký a tím i vítaný. Může nakonec zaujmout i ty, jež původně ani fantastickým žánrům tolik neholdovali.

Přiznávám, není lehké psát recenzi na dílo, které je opravdu mimo mou věkovou hladinu. Možná mě za to, co jsem tu uvedla za argumenty, umlátíte naštvanými emotikony nebo něčím horším. Jsem si samozřejmě vědoma, že v případě young adult příběhů je jisté zjednodušení užitečné. Postavy mohou být plošší, děj předvídatelnější a motivace postav snadno rozpoznatelné. Rozhodně není potřeba příliš psychologizovat a ani zatěžovat mladou mysl zbytečnými detaily z politického pozadí světořádu, ani ji zasypávat přílišnými technickými detaily, nebo jinými požadavky, při kterých by se muselo z mozkových závitů kouřit. Jednak to není moc populární, jednak si pod pojmem „oddechová literatura“ představujeme něco jiného. Všem těmto kritériím autorka vyhověla, a to je možná i další důvod, proč se dočkala takového úspěchu. Přesto se závěrem přimlouvám za o trošku věrohodnější postavy, konzistentnější svět a návrat ke sklenařské magii, která nás tolik uchvátila. Já věřím, že se časem dočkáme a že obě další k vydání plánované knihy budou skutečnou čtenářskou lahůdkou.

Procentuální hodnocení: 60%

Petra Stehlíková – Nasterea (Naslochač 3.)

Vydal: Host, 2021

Obálka: Andrej Nechaj

Počet stran: 498

Cena: 429 Kč