Je neskutečně těžké hodnotit poslední příběh ze Zeměplochy. Nejde jen o to, že si po celou dobu čtení budete bolestně uvědomovat, že Terry Pratchett už žádnou další knihu nenapíše, ale svoji roli hraje i fakt, že Pastýřská koruna byla zjevně dopsána spěšně s jediným cílem: ještě jednou, naposledy, potěšit věrné čtenáře a uzavřít tak jednu velkou kapitolu.
Čas na změnu
Začněme netradičně – odzadu, tedy konkrétně od doslovu. Rob Wilkins v něm totiž kromě popisu toho, kterak pan Pratchett mocně finišoval některá svá díla, přibližuje čtenářům i způsob, jakým mistr (ano, toto pojmenování je u Pratchetta rozhodně na místě!) tvořil své knihy. Vždy udělal pomyslnou kostru příběhu, kterou pak dovycpával různými drobnými příběhy a vtípky. Tento styl psaní je u Pastýřské koruny zcela patrný. Wilkins píše, že úvod, střed i závěr byly hotové již delší dobu. Bohužel, na ono vycpávání nezbylo příliš času. Poslední kus ze světa Zeměplochy je proto dost odlišný oproti předchozím dílům.
Hlavní hrdinkou je Tonička Bolavá, mladá čarodějka; dočkáte se ale i mnoha dalších oblíbených postav, přičemž nejvíce prostoru dostanou další čarodějky a ochuzeni samozřejmě nebudete ani o oblíbené Fígly, kteří však tentokrát oproti předchozím dílům budou řádit mnohem méně. Chystá se (opět) válka s elfy, ale i když jsou to od minulé války pořád ti samí elfové a válčí proti těm samým lidem, nic není stejné. Poselství knihy je jednoduché – věci se mění a čas na změny je právě teď. Toto hlavní motto se dějem prolíná v několika rovinách – na tomto místě se bez mučení přiznávám, že bych strašně nerad vyzradil jednu ze zásadních věcí, kolem které se točí podstatná část dění. Omluvte tedy, prosím, informační strohost, co se událostí v knize týče.
Vážně a nezvykle
Ale zpět k obalování kostry příběhu a jinakosti. Na mnoha místech knihy zcela jasně poznáte, že tam „něco“ schází. Příběh je strohý, zápletka nebývale přímočará a navrch se téměř nedočkáme oblíbených vtípků a drobných historek, které Pratchettův svět oživovaly a dávaly mu vždy neopakovatelné kouzlo. Jejich tvorba byla na řadě vždy až nakonec, a tentokrát na ně v mnoha pasážích prostě nezbyl čas. Fíglové se téměř nerubou a neslopají, což asi bude milovníkům pentalogie s Toničkou v hlavní roli proti srsti nejvíc. Některé situace jsou pouze naznačeny jednou až dvěma větami; k nadějně rozehraným náznakům se, bohužel, již nikdy nikdo nevrátí, aby je dokončil. Pastýřská koruna je díky tomu nepříliš objemná a vyznívá mnohem vážněji než všichni její předchůdci.
Text výše přímo vyzývá k polemice, zda je Pastýřská koruna plnohodnotnou knihou, nebo pouhým polotovarem s velkým marketingovým potenciálem, ze kterého se dá vytřískat spousta peněz. Naštěstí je odpověď jednoduchá. Přestože je text atypický, rozhodně není odfláknutý nebo polovičatý. Pravda, pravidelní čtenáři mohou oprávněně očekávat mnohem více… Na druhou stranu se dočkáte zlomu, který se doposud neodehrál; a vězte, že budete mrkat na drát. Prostě – s přimhouřením oka Pratchettovka jako každá jiná.
A nakonec ještě jedna poklona. Překlady Jana Kantůrka berou čtenáři díky jeho dlouhé cestě s díly Terryho Pratchetta už téměř jako samozřejmost. I v této knize se ukáže kus Kantůrkovy geniality a jako obvykle se dočkáte v rámci překladu i různých postřehů a vtipných poznámek. Muž, který dal Pratchettových postavám „tvář“ a proměnil díla tohoto autora ve vlajkovou loď humoristické fantasy i v českém jazyce, si naše uznání plně zaslouží.
Přesvědčte se sami, jak moc se časy změnily. Již nic nebude jako dřív. Svět Zeměplochy zavírá své brány a zůstane pouze spousta krásných vzpomínek. I Pastýřská koruna v sobě nese známky změny. Přesto, že je spíše horším průměrem, stojí za přečtení; omluvou budiž snaha o dokončení ve spěchu.
Terry Pratchett: Pastýřská koruna
Vydal: Talpress, 2017
Překlad: Jan Kantůrek
Obálka: Paul Kidby
Počet stran: 352
Cena: 228 Kč
