Párek cizinců v dvakrát cizím světě

Řeknu vám rovnou, už dávno jsem si při četbě tak blaženě nepochrochtával. Naposledy snad u Lží Lockeho Lamory – ale pozor, neberte to tak, že by si ty dvě knihy byly snad podobné, to ani omylem. Jediné, co mají společného, je, že v obou případech jde o prvotiny svých tvůrců, a že obě příjemně překvapily. Scott Lynch v Lamorovi přinesl mix klasické fantasy s thrillerem (celkem nic nového) a zároveň s puzovskou mafiánskou ságou (což bylo právě to překvapení); Helene Weckerová,  autorka Golemy a džina, napsala něco, co je spíš tradičním společenským románem. Proto jsem pravil, že mne neudivuje, že tu Nebulu nedostala: byť je její dílo zcela nepochybně fantasy, fantastika je tu spíš prostředkem k zajímavému líčení než hlavním nosným prvkem. Zrovna tak nečekejte žádnou třeskutou akci, ta se nekoná. Místo ní nabízí poklidné tempo, umožňující dokonale prokreslit vztahy jak mezi postavami  navzájem, tak mezi nimi a světem, jenž je obklopuje. A o to právě jde – román nemá dva protagonisty, nýbrž tři. Přesně tak, jak jsou vyjmenováni už v titulu: město samé je stejně důležité jako ústřední dvojice. Podívejme se na to blíž.

MÍSTO: Jak již bylo řečeno, New York, konkrétně New York let 1899 a 1900. Žádné automobily, jenom spousty koňských povozů (osobně odhaduji, že aut mohlo být v té době v New Yorku řekněme tak čtyřicet, ovšem vzhledem k místům, kde se postavy pohybují, není nic divného,  že za dva roky žádné nepotkaly). Mrakodrapů bylo vybudováno teprve patnáct nebo dvacet, přičemž za mrakodrap se považují budovy už od deseti poschodí výš (nenechte se mýlit obálkou, sama o sobě je sice nádherná, nicméně poněkud zavádějící; nepletu-li se příliš, použitá fotografie pochází až z vrcholu stavební konjuktury v polovině dvacátých let). Okolo nich se ale rozprostírají nekonečné lány nízkých, tři, čtyři, nejvýše pět pater vysokých činžáků s plochými střechami a na fasádě zavěšenými požárními schodišti,  živé ulice,  obydlené statisíci přistěhovalců; někteří sotva přijeli, jiní jsou zde jednu či dvě generace, všichni si však tak či onak nesou v sobě vzpomínky na starou vlast – a všichni se zoufale snaží obstát v té nové. Soudím, že právě proto si Weckerová vybrala zrovna toto konkrétní období: tohle, a na konci devatenáctého století víc než kdy jindy, byl onen příslovečný tavicí kotel, kdy se z přivandrovalých příslušníků nejrůznějších cizích etnik a kultur stávali Američané.

ONA: Ženský golem, umělá bytost, vytvořená na velmi speciální zakázku – měla se stát dokonalou manželkou. Naneštěstí její pán – „ženich“ – zemřel bezprostředně poté, co ji oživil (ano, je to krkolomná náhoda, a když jsem tu pasáž četl, krapet jsem se ošíval; v zájmu příběhu to ale jinak nešlo), a zmatená golema se ocitá v New Yorku, v místě, kde nikoho nezná,  v místě, kterému nerozumí, vybavená toliko schopností okamžitě vstřebat jakýkoli jazyk, jímž je oslovena, a neodbytnou touhou plnit lidská přání… Musí se naučit žít mezi lidmi (a s nimi), musí se naučit skrývat svou sílu, musí se naučit volit, komu pomoci a komu ne, musí se naučit svobodě.  Nic z toho nejde snadno.

ON: Džin, podle nejlepší tradice náhodně po tisíci let vypuštěný z mosazné láhve. Nicméně není to takový ten džin, co na oplátku slouží tomu, kdo jej osvobodil; ne, tento džin je výsostně svobodné stvoření, ohnivý pouštní duch, neuznávající nikoho jiného než sám sebe. Svět považuje za svou hračku… Jenomže i on se ocitá v prostředí, které je mu cizí, i on uvízl mezi lidmi – lidmi, jejichž pohnutky a počínání ne zcela chápe, lidmi, mezi kterými musí přežívat, odkázán na lidskou podobu, z níž se nedokáže vymanit, a zbaven většiny magických schopností; ne všech, ale i on se musí učit. Především pokoře a zodpovědnosti. Což rovněž nejde snadno.

O dalších postavách moc mluvit nebudu; přečtěte si to sami. Leckteré z nich by samy vydaly na obsáhlý rozbor – dívka z milionářské rodiny, neschopná podřídit se konvencím, jimiž je sešněrován její život, bývalý egyptský lékař, který po dosti nešťastném setkání s ifrítem uvízl v napůl halucinačním světě a jediné spojení s realitou, které mu zbylo, představuje zmrzlinářský vozík, golemin tvůrce, téměř stoletý manipulativní a bezskrupulózní haličský čaroděj… Každý něco hledá, každý něco chce. A každý velmi uvěřitelně.

Samozřejmě, něco se dá i vytknout. Žádná kniha není dokonalá (ať už si Podchaljuzin v komentářích vykřikuje o Svatém Kuzmiči co chce), a tahle taky ne. Je tu několik až příliš příhodných náhod – výše zmíněné včasné úmrtí golemina pána, dále skutečnost, že oba, golema i džin, se probrali k životu téměř současně. A potom jisté rušivé drobnosti. Nejméně na dvou místech se například zmiňuje v židovském prostředí coby pokrm chléb se sádlem; jestli je to úlet autorky, či překladatele si netroufám soudit, každopádně je to úsměvné. Pak jsou tu věci, které jaksi nesedí historicky: ne že bych nevěřil tomu, že v židovské čtvrti mohl být v té době dobročinný útulek pro chudé čerstvé přistěhovalce, ale dosti pochybuji, že by jeho správce sám sebe označoval termínem „sociální pracovník“. A už vůbec nevěřím, že by okolo roku 1830 pruský zákoník znal „zločin sexuálního obtěžování“…  (A pak ještě něco, co plně padá na vrub překladatele, ale nelze mu to vytýkat: o řemeslníkovi, který džina vypustil, se soustavně mluví jako o „klempíři“. Jakmile jsem si přečetl pár řádek o tom, co vlastně dělá, bylo mi jasné, že v originále bude tinsmith, a taky že jo; dohledal jsem si to. Nuže, ve slovnících naleznete, že tinsmith = klempíř, leč není to pravda – šlo o speciální řemeslo, kterému v češtině asi nejlíp odpovídá málo známé slovo „pasíř“. Pochopitelně, kdo sám nepracuje v oborech uměleckého zpracování kovu, nemá šanci to rozlišit; v praxi je to ale asi takový rozdíl, jako kdybyste tvůrce nástěnné mozaiky nazvali „dlaždičem“.)

A v souhrnu? Zopakuji to: nedivím se, že tahle kniha měla nominaci na Nebulu; je skvělá. A nedivím se ani, že ji nedostala. Je příliš mimo. Blíž než k běžné fantastice má třeba k takovým Foxům z Harrow anebo Sáze rodu Forsythů.  Taky – ač výchozí situace k tomu svádí – kupodivu nenabízí žádnou  politicky korektní tezi: golema žije mezi Židy, džin mezi Syřany, nicméně arabskožidovského sbratření se nedočkáte, z těch dvou enkláv se vlastně setkají právě jenom oni dva – a to právě proto, že jsou i tam, každý „mezi svými“, oba výluční…  Cizinci i mezi cizinci.