Určitě znáte pár lidí, kteří si myslí, že život je bomba. Kotletův Poločas rozpadu vás však seznámí s lidmi, kteří si myslí, že smrt je bomba. Atomová! A tihle magoři ji mají a nebojí se ji použít. Naštěstí ještě zbývá pár jedinců se dravým rozumem, kteří s nimi nesouhlasí, a mají plné zásobníky protiargumentů.
V první knize své postapokalyptické trilogie s názvem Spad dokázal František Kotleta nemožné. V Brně se konečně začalo něco dít, a byla to rovnou revoluce, během které hrstka ozbrojenců převzala toto město ze spárů roztahovačných Japonců. Jenže to byla úplně jiná doba. Svět jak ho známe už dávno přestal existovat, a stačila k tomu pouhá maličkost: pár atomovek. Lidstvo se tak vrátilo na vývojovém žebříčku o pěkných pár příček níž – většina techniky zůstala nefukční, pohonné hmoty jsou vzácností a léky, zbraně a střelivo silně nedostatkovým zbožím.
V Poločasu rozpadu pokračuje příběh přesně tam, kde v předchozí knize skončil. Hlavním hrdinou je opět plukovník Michálek, poslední přeživší voják Armády České republiky; starý pes, kterému už se ono bytí vojákem zažralo až do morku kostí, a zároveň pamětník starých časů doby předatomové. Zvláštní znamení: hořící doutník v koutku úst. Tento chlapík drží ochrannou ruku nad Brnem a vede si skvěle. Jenže pak se objeví mnohem horší nebezpečí než pár nájezdníků s rezavými kvéry.
Kdesi v oblasti kráteru na místě bývalého Polska se totiž rozhodla skupina fanatiků říkající si měnitelé že je čas do toho praštit. V praxi to znamená vyplenit všechny okolní vesnice, pozabíjet muže a ženy zotročit a vypláchnout jim mozky. A nakonec během poobědové siesty shodit na svět ještě pár dalších atomových bomb, aby se zbytek lidstva proměnil ve velmi jemný radioaktivní popílek (odtud název měnitelé). Jenže plukovník Michálek je zásadně proti. Sebere pár přátel, věrné velkorážné pythony a hurá na sebevražednou misi. Je to pravý hrdina, protože kdo jiný by dal vlastní hlavu na špalek za osud celého lidstva?
Kotleta, jak ho neznáte
Pokud jste fanoušky kotletovských šíleností (a tím rozhodně není myšleno nic negativního, právě naopak), pak si možná po pár stranách povzdychnete, že váš oblíbený autor nějak vyměkl. Inu, je to tak. Ze všeho nejdřív si uvědomíte, že VÝRAZNĚ ubylo akčních scén. Stále je tam onen charakteristický rukopis, ale příběh už má hlavu a patu a není jen řetězem po sobě jdoucích krvavých řeží. Sranda už taky nemusí být za každou cenu, a přece je na stránkách ukryto množství humoru – jen kvantitu nahradila kvalita a nevtíravost. A do třetice propásl Kotleta několik jasných šancí na umístění svých oblíbených sexuálních scén.
Navíc, oproti minulé knize je Poločas rozpadu mnohem konzistentnější, městské prostředí přechází plynule do cestování divočinou. Je zřejmé, že příběh má tentokrát koncepci, že autor dopředu přemýšlel o jeho ose a pouze nahodile nelepil dohromady scény ve snaze splácat něco na poslední chvíli. Děj je sice přímočarý a marně byste hledali vedlejší dějové linie nebo nečekané zvraty, ale vzhledem k tomu, že Poločas rozpadu je pouze první polovinou příběhu, můžeme doufat, že se nějakého překvapení dočkáme v závěrečném díle trilogie s názvem Rázová vlna. Zatímco Spad byl relativně uzavřeným příběh, jeho následovník končí v nejlepším, a tak nezbývá než netrpělivě očekávat další díl, který by se měl dostat na pulty knihkupectví již v listopadu tohoto roku.
Během příběhu rychle pochopíte, že méně je v tomto případě více. Nebál bych se proto namísto o nechutném vyměknutí hovořit spíše o vypsanosti a autorském zrání. Sice se nejede v ďábelském tempu od prvních řádek, a když už se musí střílet, existuje pro to dobrý důvod. Postavy se totiž naučili namísto nabíhání do davu nepřátel s hurónským řevem skrývat – částečně to způsobila vzácnost střeliva, částečně si uvědomují, že hrají o mnoho více než pouze o své vlastní životy. Ale to, že se Kotleta dokázal odchýlit od schémat a zajetých kolejí je nejen odvaha, ale jednoznačně krok vpřed.
Zůstává snad jediný atribut, ve kterém není patrný žádný posun. Tím jsou postavy, které stále zůstávají ploché, i když občasné snahy o prokreslení se objevují. Jedná se však o ojedinělé záblesky. Rozhodně to však stačí na to, abyste plukovníku Michálkovi a jeho parťákům drželi na jeho sebevražedné misi palce. Navíc – v tomto druhu literatury by bylo naivní očekávat nějaké psychologické rozbory.
Co se týče řemesla, je zkrátka Poločas rozpadu nejvyzrálejší Kotletovou knihou. Předesílám, že mnoho čtenářů s tím může mít problém, protože jsou zvyklí na drsnější a neurvalejší texty, ale tento „novokotletovský“ styl funguje na výbornou, a rozhodně neubírá nic na zábavě ani napětí. Po Spadu se jedná o další krok, kterým bruntálský řezník ukazuje, že psát umí. Jen se prostě tentokrát rozhodl vynechat onu prvoplánovou béčkovitost a pojmout příběh o něco vážněji.
František Kotleta: Poločas rozpadu
Vydala: Epocha, 2017
Obálka: Žaneta Kortusová
Počet stran: 304
Cena: 299 Kč
S recenzí naprostý souhlas, jen ten Michálek je plukovník 🙂
No, mám stejný pocit. Poslední Kotletovy věci nutí dokonce se k nim zase p nějakém čase vrátit a s chutí so počíst. No a to je taky slušné vysvědčení, ne?
Děkuji za upozornění na chybu, to je tak, když už dlužíte recenzi docela dlouho a po průměrných čtyřech hodinách spánku za poslední čtyři dny se po třetím Red Bullu nad hrnkem kafe přemluvíte, že tu recenzi prostě musíte dorazit…
Já měl u Spadu … a nakonec i u Peruna(prvního, druhého jsem následně vypustil) … prostě pocit, že jsem něco prakticky úplně na to samé jedno brdo už někde četl. A líp napsané. Spad mi sice nepřišel tak prvoplánově blbý jako Lovci, ale dokud se do postkatastrofických Čech … a Moravy:-) … nepustí Kopřiva nebo literární nebožtík:-) Kulhánek, tak jak to vidím, jdu od toho.
Jo, a nebo Žamboch s druhým dílem Spasitele! Já vím, ani prd … :-/.
Ale já jsem obecně divnej:-) a taky jsem asi jeden z mála, kdo za nej Kotletu považuje Vlky.