Třetí (a poslední) velký případ newyorského detektiva Eliáše Baleyho se odehrává na Auroře, politickém, kulturním i vědeckém centru Vnějších světů. Třebaže se příčina vyšetřování – „smrt“ humanoidního robota – může zdát ve srovnání s vraždami, které řešil dříve, nicotná, jde ve skutečnosti o nejdůležitější Baleyho případ, na jehož úspěšném vyřešení závisí budoucnost pozemšťanů a v dlouhodobější perspektivě i budoucnost celého lidstva.

Co vás na této knize zcela jistě upoutá hned zpočátku, je obálka. Barevná, z dálky žadonící o pozornost. A když se podíváte zblízka, uvidíte spanilou děvu v rozmarném oblečku, chlapce v koženém kabátku a za nimi na obloze elektronický měsíc (či co). Takže prvopočáteční zmatení máte za sebou. Zbývá už jen rozhodnout se, zda do toho prásknout a obětovat pár kaček. Snad vám toto dilema ulehčím.

Legendy trhlinové války jsou výplodem nápadu pana R.E. Feista pozvat na svůj píseček zvaný Midkemie jiné klučíky s vlastními bábovičkami. Jenže občas se mine účinkem i dobrá myšlenka a co se jednou zdaří, napodruhé už nemusí být tak úplně košer. Stejně jako u Čestného nepřítele, i zde po pár stránkách poznáme, že tohle Feistův styl prostě není, takže sám Feist při psaní asi sloužil jenom jako kontrolor odkazů na předchozí knihy, kdyby se J. Rosenberg přespříliš odvázal.

Když se těsně před Vánoci objevila na trhu kniha u nás nepříliš známého australského autora Gartha Nixe, vzbudila ihned pozornost svým netuctovým vzhledem. Sabrielin luxusní formát (umocněný navíc vkusným převzatým přebalem) skutečně mezi obvyklým tuzemským fantasy “hadrbackem” vyniká, avšak to, čím si skutečně zasluhuje čtenářskou pozornost, naleznete uvnitř.

Román Něco z Noční strany nám přináší děj velmi podobný slavné knize Neila Gaimana Nikdykde. Opět tajemné místo v Londýně, kde není smrt a zločin ničím zajímavým. Nová tvorba u nás již dobře známého fantasy spisovatele Simona R. Greena tentokrát hraje na úlně jinou notu, než ta starší.

Český autor fantastiky Leonard Medek si nedávno posteskl, že se v Čechách takřka nevydávají díla „otců zakladatelů“ žánru (tj. před-tolkienistů). Jako na zavolanou přichází antologie povídek mnoha starších autorů, která nás zavádí jak ke genezi Tolkienova díla, tak k pracím, jež s ním přímo nesouvisí, ale o žánru velice poučí.

Po dlouhé pauze se na trhu objevil další, již sedmý díl proslulé Baldwinovy space opery Navigátor. Jmenuje se „Vzdor“ a vedle dalšího příběhu navigátora Wilfa Brima přináší i řadu změn proti zavedeným zvyklostem, o kterých se nedá jednoznačně říci, že by byly ku prospěchu věci.

Jestli vám bude nějaký „znalec“ tvrdit, že všechny zajímavé knihy už u nás vyšly a že se nedá nic kvalitního sehnat, nevěřte mu. Není to pravda a nakladatelství Triton to opakovaně dokazuje. Román „Vodní rod“ , o kterém chci dnes napsat, je dalším potvrzením toho, že kdo hledá, ten i v zdánlivě vyloveném rybníku najde pěkný úlovek.

Konec ságy se blíží mílovými kroky. Třetí díl za námi, čtvrtý hned za rohem. Pokud jste byli vneseni jako já do této nedaleké budoucnosti, s nepokrytým nadšením jste sledovali pokroucené osudy Robinette Broadheada a ještě neznáte třetí díl, můžete směle pokračovat ve čtení.

Co říkáte novému Kulhánkovi? Asi nic, že? Na toho si musíme ještě tak půl roku počkat. Ale do té doby se můžete potěšit další knihou z produkce Miroslava Žambocha, která svým stylem sedne všem zarytým fandům obou spisovatelů. Na to můžete vzít jed.