Tak jsme se dočkali. Dovršení trilogie Hradební mýty se objevilo na pultech knihkupců už v prvním měsíci nového roku. A je to dovršení nadmíru zajímavé. Nekoná se žádné svržení prstenu do hory Osudu. Ale nepředbíhejme událostem.

Je vám Země malá? Chcete se podívat do vesmírných dálav? Pak se ponořte do již šestého svazku edice New space opera nakladatelství Laser-books; do příjemného, dobrodružného a až na poetický úvod velmi čtivého prvního dílu trilogie Světelné stroje.

„Já jsem nalezla svoji cestu! Cestu života! Pojďte a zabijte nás! To vy jste synové smrti! Já jsem dcera života! Ať mrtvá, nebo živá, budu to já, kdo jednou bude tančit na vašich hrobech! Jste jenom stín a prach! Já jsem nesmrtelná! Jsem Kroana z rodu vlkodlaků, dcera králů lidí! Já jsem dcera bohyně!“ (str. 158) Vlčia žena prichádza v druhej knihe, kde pokračuje divoká naháňačka (aj) s osudom. Staré dobré príbehy dávnych rozprávačov sú späť.

Pri čítaní o vlkodlačici Kroane ma prešla chuť žiť stovky rokov. A Kroana tentoraz nežije len ďalšiu prelomovú dobu sveta vonku, ale aj toho vo svojom dome. Napätie vznikajúce v konflikte toho, čo je a toho, čo bude potom má v sebe zbierku otázok. Odpovede sa motajú rôznymi cestami. Vtip „nepoznám ťa, ale zuby ti umyjem“ pre Kroanu neplatí. Musí sa dobre poznať, aby prežila. A rýchlo dopĺňať medzery. Žiť stovky rokov by som nechcela. Ale číta sa o tom výborne.

Dvakrát nevstoupíš do téže řeky. Něco takového se asi honilo hlavou Ondřeji Jirešovi, když si pohrával s myšlenkou vydat znovu kdysi velmi úspěšnou antologii Čas psanců. Lidovou moudrost si k srdci nevzal, a nutno říct, že udělal dobře.

Čím kratší Barker, tím lepší Barker. Zhruba tak se u mě zapsal Clive Barker po přečtení jeho stěžejní tvorby. Prostě nemůžu překonat rozvleklost vypravěčského stylu u jeho mysteriózních románů a mnohem radši mám Barkerovy možná ne dokonalé, ale svou syrovostí neopakovatelné povídky v čele s „Hellraiserem.“ Jednoduché dílo Zloděj duší mě v mém smýšlení jenom utvrdilo.

V roce, kdy ve Francii vyrostly barikády a do Československa přijely tanky armád států Varšavské smlouvy, napsal Peter S. Beagle krásný, avšak smutný příběh – jakousi pohádku, která ovšem nekončí “…a žili šťastně až do smrti.”

Co se týče milenců, nemá zaklínačka Lota žádné předsudky. Nepohrdne kolegy zaklínači, ani jinými chlapy. Když si však po práci na venkovském hřbitově začne s vampýrem, v zaklínačské škole z toho nejsou dvakrát nadšení. Mistr Volmar ji na uvítanou uštědří pár dobře mířených ran a někteří z kolegů to také nepřejdou mávnutím ruky. Odpor k Lotiným choutkám ovšem není to nejhorší, co si pro zaklínačku tato zima připravila.

Na co se těším? Tatínek slíbil, že pojedeme do Disneylandu, kde dostaneme nejsladší limonádu a uvidíme psa Pluta. Ne toho sousedova, ale skutečného Pluta. Tatínka mám rád. Teda, já mám rád i maminku, ale tatínek řídí náš ford a je super. Ale asi se do Disneylandu nepodíváme. Tatínek začal kašlat hleny, zčernal mu krk a teď je em er té vé í. Maminka taky. Vlastně celé město. I sousedův Pluto a všichni jsou nafouklí a lezou po nich mouchy…

Na trh s jistým zpožděním oproti plánu dorazil druhý díl poslední „jafffoviny“. Martin Moudrý alias Jafff úspěšně pokračuje ve svém tažení, na jehož konci možná jednou bude titul krále českých krváků.