James Islington překvapil čtenáře v roce 2018 debutovou knihou Stín věcí ztracených, na kterou navazuje Ozvěna věcí budoucích. I druhý díl série přináší skvěle vymyšlený magický systém, fascinující svět s vlastní záhadnou historií, zajímavými postavami a komplexní příběh s jasným cílem. Nutno přiznat, že i když měla kniha svoje mouchy, bylo to skvělé čtení, a proto jsem byla před začátkem Ozvěny věcí budoucích trochu v rozpacích. Přece jen, je to druhý díl (kterých jsem v poslední době přečetla hodně) a měla jsem obavy ze syndromu druhého dílu. James Islington ovšem překvapil!
Ale všechno pěkně popořadě. Ozvěna věcí budoucích totiž začíná přímo skvěle pro ty, kteří nemají z určitých důvodů čas znovu si přečíst první díl (jako já), a to sice shrnutím: co se událo před dvěma tisíci lety a stručně i vše, co se událo ve Stínu věcí ztracených. Neobsahuje ale všechny důležité detaily a domnívám se, že trilogie Licanius je jedna z těch, kde si čtenář pro vlastní dobro snaží zapamatovat a vstřebat co nejvíce informací – proto bych doporučila první díl znovu přečíst.
Nyní už ale k samotnému příběhu. Davian se znovu ocitá v centru významných událostí a v pevnosti Tol Shen se snaží Nadané přesvědčit, aby se vydali na sever k Bariéře a pokusili se ji opravit. V cestě mu ale stojí někteří Auguři, strach a pár dalších problémů. Wirr, jakožto Strážce severu a vůdce Správy, se snaží svoji roli plnit ze všech sil, ale je to těžký úkol, když většina se snaží jeho pozici podrývat, protože je též Nadaným. I tak veškeré situace zvládá dobře a je vidět, že byl naučen jak být politikem. Celkově mi jeho linka přišla nejslabší, ale situace, ve kterých konfrontuje matku, jsou napsány skvěle a vytváří to správné napětí. A nakonec Asha, stále stínem s úkolem zjistit, kam zmizely ostatní stíny a co se jim stalo po bitvě z prvního dílu. V její dějové lince se čtenář dozvídá, proč stíny vůbec existují a jakou mají sehrát roli.
Možná největší problém tvoří Caedenovy kapitoly, nicméně jim to rozhodně neubírá na zajímavosti. Vzhledem k tomu, že Caeden se honí za vlastními vzpomínkami, tak se čtenář flashbackům prostě nevyhne – což není úplně to nejhorší. Čtenář s Caedenem navštíví předem určená místa, jež k sobě jeho vzpomínky vážou, a s každým jejich navštívením se určitý střípek vzpomínek vrátí. Některé jsou krátké, některé delší, ale mají jedno společné, a to zmatení. Čtenář totiž nezná postavy v nich se vyskytující, kulturu a tehdejší fungování světa.
Když má kniha více hlavních postav, často se stává, že některé kapitoly působí jen jako takové výplně, ale přestože je Ozvěna věcí budoucích druhý díl a má přes sedm set stran, tento pocit jsem po celou dobu čtení nezískala ani jednou. S každou kapitolou se příběh posouval dále dopředu a některé střípky do sebe začaly postupně zapadat. Všechny postavy mají svoji specifickou roli (některé opravdu jen tu, aby tu hlavní postrčily k určitému bodu v ději) a čtenář musí dávat pozor, protože se odehrává více věcí najednou a snadno se tak něco přehlédne či zapomene.
Za velkého tahouna celé knihy bych osobně považovala vývoj postav, protože James Islington napsal hrdiny, kteří jednoduše ke čtenáři mluví a jejich chování je důvěryhodné. Jediné, co se jim snad dá vytknout, je absence povahových rysů, které by z nich dělaly jedinečné charaktery, protože takto se nedá ubránit pocitu, že jsou všichni „skoro stejní“. Chtělo by to nějakou zvláštnost v jejich chování, aby působily ještě více lidsky. Každá postava projevuje odhodlání nebo odvahu, ale přesto ani na jedné stránce není že by se například někdo bál ohně, trpěl klaustrofobií atd. (to je spíš můj osobní názor, ne každému čtenáři to vadí).
James Islington před čtenářem skryl hodně informací ohledně stavby svého světa; a přestože je část po části postupně odkrývá, často ty malé kousky zapadající do velké skládačky nestačí k tomu, aby čtenář dokázal pochopit, co všechno se přesně děje. Navíc spousta postav má víc než jedno jméno, což přehlednosti děje nepřispívá. Kniha na konci sice obsahuje přehled postav a slovníček pojmů, ale dokážu si představit, že někdo by mohl neustálé listování dozadu a zpět považovat za zdržování.
A teď trocha toho fangirlení! Protože co jsem zapomněla zmínit, a na Stín věcí ztracených se vztahuje též, je vzhled knihy samotné! Kromě toho, že papírový přebal má krásný design, úplná nádhera se skrývá i pod ním. Zepředu a zezadu na deskách jsou vyobrazeny fáze měsíce na světlém pozadí, které má působit zastarale a trochu otlučeně. Hřbet knihy je modrý (hezky ladí s šálem na papírovém přebalu) a v jeho čele místo klasicky napsaného Licanius 2 je Licanius ☩ ☩. Uvnitř se potom nachází mapa, jejímž tvůrcem je Tim Paul. Je přehledná, hezky namalovaná a hlavně přeložená (poslední kniha, kterou jsem četla, mapu přeloženou neměla). Co mě ale překvapilo nejvíc, byla následující dvoustrana po mapě, kde je vytištěna skříňka z papírového přebalu s šálem modrou barvou. Na těch světlých stránkách to vyloženě praští do očí (v dobrém slova smyslu). Stín věcí ztracených je pro změnu laděn do červena, je to hotová pastva pro oči.
Celkově vzato je Ozvěna věcí budoucích skvělá kniha, ačkoliv ne bez chyb. Má pomalejší rozjezd a konec je naopak zase jedna velká jízda, která ale dává smysl. Obsahuje pár tragických momentů, neočekávaných smrtí a stručných mučících scén, to všechno zakončené cliffhangerem, který někteří viděli přicházet už z dálky (vždycky se někdo takový najde) a pro některé bude novinkou. Závěr knihy zodpoví čtenáři mnoho otázek, ale ještě víc se jich vynoří, a upřímně nevěřím, že by autor zvládl využít veškerý potenciál svého světa v závěrečném díle. Spíše to bude tak, že mnoho věcí opravdu zůstane v minulosti a nevypluje na povrch.
James Islington: Ozvěna věcí budoucích
Vydal: Host, 2020
Překlad: Milan Pohl
Počet stran: 725
Cena: 469 Kč
