Po více jak šestnácti stech hustě popsaných stran dospěl příběh Živých lodí do svého konce. Osobně chovám výraznou nedůvěru v ženské spisovatelky (v případě žánru fantasy to platí dvojnásob), naštěstí však existují výjimky. A jedna z nich se jmenuje Robin Hobb, jejíž Živé lodě dokazují, že i představitelka něžného pohlaví může přivést na svět kvalitní a čtivé dílo v žánru fantasy.
Začínáme tam, kde jsme skočili
Bingtown, staleté sídlo kupeckých rodin a centrum obchodu, se v důsledku občanské války pomalu rozpadá a otřásá v základech. Dlouholeté smlouvy, tradice a zvyky pomalu a jistě pozbývají platnosti. Moře brázdí nejen piráti přepadávající otrokářské lodě, ale též lodě nepřátelského Chalcedu, který je podle všeho připraven rozpoutat válku. Do toho všeho musí kupecké rodiny řešit podivné změny v chování svých živých lodí.
Nejinak je tomu i kupecké rodiny Vestritových, která se ocitla ve svízelné situaci poté, co zemřel kapitán Ephron Vestrit, jenž předal rodinnou loď do rukou svého zetě Kylea Havena. Ephronova dcera a právoplatná dědička, Althea, se s touto skutečností odmítne smířit a rozhodne se svou živou loď, Vivacii, získat zpět. Altheiny plány však překazí ambiciózní král pirátů Kennit, jemuž se podařilo Vivacii ukořistit. Atlhea se přesto rozhodne s pomocí přátel udělat cokoli pro to, aby rodinnou loď vyrvala z Kennitových spárů.
Její plán ovšem může přijít niveč, jelikož vychází na světlo smutná pravda o tom, že mezi Kennitem a Vivacii vzniklo pouto. Do hry vstupuje i dračice Tintaglia, která chce s pomocí lidí zachránit svůj druh před vyhynutím, s její snahou ale postupně vychází najevo i staleté tajemství živých lodí.
Přibližně takto vypadá velice krátké a zjednodušené shrnutí obsáhlého příběhu. V závěrečném díle Živých lodí Robin Hobb pokračuje přesně tam, kde ukončila jeho předchůdce, tudíž pokud jste neabsolvovali plavbu na Magické lodi a Šílené lodi, pak se ztratíte již na samém začátku. Sama trilogie navíc svým rozložením připomíná tři základní části jakéhokoli příběhu – seznamovací úvod (Magická loď), stať rozvíjející zápletku (Šílená loď) a napínavý závěr (Loď osudu) –, a proto je vhodné vnímat a číst ji jako kompaktní celek.
Osvědčené postupy
V porovnání s prvním a druhým dílem je Loď osudu výrazně napínavější a dynamičtější, což lze poznat již od samého začátku, jelikož se čtenář nemůže od knihy odtrhnout již od prvních kapitol. K této skutečnosti přispívá i sama spisovatelka, která ví velice dobře, jak člověka napnout. Pokaždé totiž ukončí danou dějovou linii přesně v ten správný okamžik, aby navnadila na její pokračování o několik kapitol dál.
K výraznému zpomalení dochází až na samotném konci příběhu, který je sice uzavřen, ale na druhé straně stále zůstává několik otázek, které by si zasloužily odpověď (jak to s postavami dopadlo, zda Tintaglia uspěla ve své snaze o záchranu dračího druhu, zda se Reynovi a Maltě podařilo obnovit civilizaci Elderlingů, nebo jestli se lidé opět naučili soužití s draky). Minimálně na dvě z nich lze odpověď pravděpodobně nalézt v tetralogii The Rain Wild Chronicles. Můžeme tudíž jen doufat, že se některé z českých nakladatelství odhodlá k jejich vydání, aby se čeští čtenáři dočkali potřebných informací.
Podobně jako u Magické lodi a Šílené lodi i v tomto případě se neustále něco děje, ovšem v rámci hlavního příběhu dochází jen k pozvolnému posunu vpřed. To ale není nic, čím by Loď osudu, potažmo celá trilogie, ztrácela, neboť Robin Hobb svému řemeslu rozumí velice dobře, a díky tomu se v románu neobjevují žádná hluchá místa.
Nejsilnější pilíř, na němž stojí celá kniha, představuje především psychologie a vývoj postav. I v tomto díle projdou změnou téměř všichni hrdinové, avšak ta nejvýraznější a nejzajímavější se týká hlavního záporáka, krále pirátů kapitána Kennita, který se projeví v celé své kráse. Robin Hobb celou dobu velice pečlivě obestírala tohoto muže závojem tajemství a pomalu v malých dávkách poodhalovala jeho minulost, protože to nejlepší si nechala až do Lodě osudu, v níž postupně odvypráví jeho životní příběh. Za zmínku stojí i to, jak se na něj dívají lidé v jeho okolí, kteří jej uctívají a odmítají uvěřit nelichotivým zprávám o jeho osobě, a jak na něj nahlíží sám čtenář, který zná jeho skutečné úmysly a ví, čeho všeho je tento muž schopen. Sama jsem se několikrát přistihla, jak nevěřícně a nesouhlasně kroutím hlavou nad naivitou Kennitových uctívačů. Mimo lidských aktérů zaznamenají povahovou proměnu i živé lodě, Paragon a Vivacie. Stejně jako u předchozích dílů, i v tomto případě s přibývajícími stránkami musí čtenář své mínění o postavách neustále měnit a přehodnocovat.
Stále ty samé nedostatky
Přes veškeré klady trpí Loď osudu podobnými problémy jako její předchůdci. Jeden z největších spočívá v akčních pasážích, kterých je v tomto díle sice výrazně více, ale jejich popis je poněkud odbytý. Opět si dokáži představit jiné spisovatele, kteří by nepromarnili možnost vyřádit se u popisu námořní bitvy, přepadení lodi piráty, útoku mořských hadů nebo samotného draka. Na druhou stranu Robin Hobb již od samého začátku trilogie dávala jasně najevo, že její hlavní doménou jsou propracované charaktery.
Jistou výtku lze vnést i k otázce pradávné civilizace Elderlingů, o nichž se autorka mohla bezesporu rozepsat více, avšak lze předpokládat, že si ony informace šetřila pro výše zmíněnou tetralogii. Bohužel ani Loď osudu se nevyhla srážce s předvídatelností. Jen málokterý/á spisovatel/ka má totiž dostatek odvahy na to, aby najednou odpravil většinu hlavních postav, a to ještě daleko před koncem knihy. Někomu by nemusel sednout ani tak trochu pohádkově laděný konec, ale to je jen otázka preferencí každého čtenáře. Avšak domnívám se – a to i přestože pokaždé ráda přivítám tragický konec – že v případě tohoto příběhu je vše v naprostém pořádku.
Loď osudu, stejně jako celá trilogie, není v žádném případě příkladem dokonalosti a zcela upřímně trpí několika nedostatky, ale společně s dalšími díly se jedná o velice kvalitní čtení, jemuž člověk rád a bez výčitek věnuje několik hodin svého života. Autorka přivedla k životu sympatické a propracované anti/hrdiny, vytvořila zajímavé prostředí Deštné divočiny a dokázala přijít i se neobvyklým pohledem na magii a draky. Těžko říci, proč Robin Hobb není v našich končinách příliš známá, z mého pohledu se jedná o jednu z mála spisovatelek v žánru fantasy, která si pozornost čtenářské obce určitě zaslouží.
Tudíž patříte-li mezi ty, kteří mají rádi pomalu plynoucí příběhy, v nichž jsou hlavní propracované charaktery, nevadí vám trocha té politiky a větší množství postav, a jste ochotni přimhouřit oko nad drobnými nedostatky jinak kvalitní knihy, pak neváhejte a po Živých lodích sáhněte.
Robin Hobb: Loď osudu (Živé lodě III.)
Překlad: Jan Kozák
Obálka: Jan Patrik Krásný
Vydal: FantomPrint, 2013
Počet stran: 544
Cena: 349 Kč
To prodávali za 50 Kč ve výprodeji, bestseller jak cyp.
To Axill: No a co, že to Marchlík prodával za pajcku? Kvalita knihy je určována výhradně její cenou? Hobbová je excelentní a Farseer byl jeden z vrcholů žánru. Kéž by zase vydali i ten. Možná knihy neprodaly ty kreténské obálky.
Nebo nebyly dost drahé.