Otvírač cest: Marowrix, strážce a ochránce Boiohaema

Na tuto knihu jsem se hodně těšil. Historická keltská fantasy z dob, kdy obývali naše území Bójové, slibuje hodně. Též námět je perfektní. Představa téměř nezničitelného superhrdiny, který umí posunovat čas nepatrně dopředu i zpátky, a stárne mnohem pomaleji než obyčejní smrtelníci, je velmi zajímavá. Rovněž skutečnost, že by se mělo jednat o zpracovanou keltskou legendu, tomu všemu dává lákavý příslib.

 

Bohužel musím hned na začátku říci, že mým očekáváním v podstatě všechna pozitiva skončila. Kniha mě vůbec nebavila. A to podotýkám, že historická fantasy je pro mě vždy mezi nejoblíbenějšími žánry, a konkrétně keltské a slovanské období mám nejraději. Jak je tedy možné, že si mě Vladimír Zajíc nedokázal získat? Popravdě nejsem schopen si na tuto otázku uspokojivě odpovědět, aniž bych nenapsal přímočaře, že je kniha neskutečně nudná.

 

Pokusím se tedy stručně popsat, co se mi na povídkách nelíbilo, a každý čtenář ať sám posoudí, zda se mýlím. Autorova stylistika je lehce archaická a místy se čte docela na sílu. Popisy jsou přespříliš zdlouhavé. Autor postrádá schopnost vtáhnout čtenáře do děje a navíc v povídkách často ani žádný děj není (alespoň jsem žádný zajímavý děj nezaregistroval). Na dobrodružnou historickou fantasy je autorův styl strašně nezáživný a neakční.

 

Tím neříkám, že by Vladimír Zajíc neuměl psát. Jeho čeština je jistě bohatá a věty jsou květnaté, ale bohužel nepíše pro čtenáře mého ražení. Pokud tedy patříte mezi čtenáře, kterým vyhovuje pomalejší tempo v poetičtějším stylu, téměř nulová akce, zdlouhavé popisy a nepoutavé dialogy, a nevyžadujete složité zápletky se zajímavým příběhovým vyvrcholením, tak pro vás bude Otvírač cest jistě příjemným oddechovým čtením.

 

Abych ještě lépe upřesnil, koho může kniha neoslovit a jakým stylem je psána, zmíním Červenákův román Bivoj. Právě Bivoje jsem totiž četl před Otvíračem cest. A právě díky této slavné mýtické postavě jsem se na Otvírače těšil, neboť jedna z povídek se odehrává v době, kdy jsou u nás mezi zbytky Keltů už i Slované. Název povídky Kassi & B’woj – Slib krve jasně prozrazuje, že se zde setkáme s Bivojem a jeho družkou Kazi. Bohužel se při srovnání Červenákova Bivoje s tím od Vladimíra Zajíce nabízí přirovnání: „jako nebe a dudy“. Jinými slovy: příznivce čtivé dobrodružné slovanské fantasy nemá Otvírač cest šanci nijak oslovit. Kniha je psána zcela jiným stylem, než jak píše Juraj Červenák. Z toho samozřejmě plyne, že pro odpůrce Červenákova stylu je Otvírač cest velmi vhodný (osobně však pochybuji, zda vůbec takoví odpůrci existují).

 

Pak se díky keltské tématice jistě nabízí porovnávání s dnes už legendárním románem Stín modrého býka od Leonarda Medka a Františky Vrbenské. Ani tady nemá Otvírač cest šanci obstát vedle vypravěčské zručnosti a čtivosti Leonarda Medka.

 

Povídky z Otvírače cest bych rozdělil na slabší a horší. První čtyři jsou vyloženě keltské. Pak se posuneme v čase do dob Slovanů k té s Bivojem. Společně s posunem v čase se mění i vypravěčský styl a kvalita. Bivoj je ještě nezáživnější a navíc je psaný v první osobě. Poslední povídka je pak časově už hodně někde jinde. Odehrává se po 2. světové válce a je pro mě naprosto nepochopitelná. Krom autorovy kritiky bolševismu nenabízí nic zajímavého ani nic, co by se dalo označit jako příběh. Jedná se spíš o takové smutné nostalgické přemýšlení o ničem. Na závěr je pak přidána ještě smutnější a nostalgičtější skoro povídka s výstižným názvem Ach jo!, v níž sama stárnoucí kněžna Libuše na cosi vzpomíná, jako by se vyfňukávala do deníčku. V naučném epilogu se pak ještě dočteme o zajímavých věcech ohledně obrazů Mikoláše Alše a dozvíme se něco málo o pravosti či nepravosti Královédvorského a Zelenohorského rukopisu. Nebeletristický závěr knihy je tedy asi její nejzáživnější částí.

 

Přesto je hlavní hrdina Marowrix jako postava velmi zajímavý. Jedná se o takového Gandalfa, nezávislého druida putujícího po české Středozemi (Boiohaemum) a pomáhajícího tam, kde je třeba. Taky by se dal přirovnat ještě k Merlinovi, s nímž má možná legenda nějak spojené kořeny. Těžko říct… Každopádně by si téma zasloužilo daleko čtivější a dobrodružnější zpracování.

 

Abych nebyl tak negativní, vyzdvihnu léčitelské vsuvky od Petra Mikuše. Zpracoval pro knihu pár keltských receptur, v nichž radí, která houba se jak a na co používá. Popravdě mi přišly tyto výplně mezi povídkami zábavnější než samotné povídky. Kniha je taky plná ilustrací různé velikosti a různé kvality, které docela hezky dobarvují to, co mělo být příběhem.

 

Vladimír Zajíc: Otvírač cest
Vydal: Straky na vrbě, 2009
Obálka: Milan Fibiger
Ilustrace: Jakub D. Kočí
Počet stran: 377
Cena: 215 Kč

Hodnocení: 40 %