Vydání nové knihy je vždy vhodná příležitost prohodit pár slov se čtenáři (a novináři). A tak se Honza Procházka rozhodl trochu vyzpovídat Věru Mertlíkovou – a hovořilo se o nejen o její novince Bůh lovu, ale i mnoha dalších tématech.
Někde jsem o tobě slyšel, že jsi začala psát později, než si se naučila jezdit na koni, je to pravda, nebo je to fáma?
Svatá pravda. Jezdím od dětství a koně jsou pro mne láska na celý život. Máme to tak trochu v rodině. Praděda bojoval jako dragoun na haličské frontě a po válce vzal práci v zemském hřebčinci, kde pak s koňmi pracoval celý život. Já naopak už nejspíš zůstanu jen amatérským jezdcem. Přesto se stále snažím aspoň jednou týdně dostat do sedla. Je mi toho třeba – mnoho mých příběhů vzniklo právě v lese na koňském hřbetě.
Píšeš historické romány, historickou fantasy. Zároveň se o tobě ví, že se věnuješ nejen jezdectví, ale také patříš k příznivcům living history. Můžeš našim čtenářům o těchto svých koníčcích říct víc? Jak se přihodilo, že Věra Mertlíková spojila svůj život s koňmi a historií?
To je tak, když člověk potřebuje napsat bojovou scénu a nemá o šermu ani páru. Bylo to ještě v devadesátkách. Já tehdy přesvědčila manžela, aby se se mnou na zkoušku přidal k šermířské skupině. Výsledkem bylo, že jsem na dlouhou dobu dala psaní vale a pustila se do mnohem dobrodružnějších činností. Historie mne zajímala odjakživa a všechno ostatní už bylo jen jako strany na jedné hrací kostce – šerm, historický tanec, rekonstrukce dobového života ve stylu living history, středověké jezdectví a vozatajství, ale i křesťanství a pohanství, legendy a dávné příběhy. Nedokážu ani zdaleka to, co umějí hrdinové z mých knih. Ale někdy nemusíte zvládnout nejvyšší stupeň drezůry – stačí, když víte, co všechno se vám stane, když vás váš skvělý oř shodí do bláta.
První kniha ti vyšla v roce 2017 (Tři bábiny kobyly – Straky na vrbě), a od té doby jsi nasbírala hned několik ocenění. Ovšem mě zaujalo ocenění, které jsi získala o rok později. Můžeš nám říct, o jaké ocenění šlo a za co jsi jej získala?
Je to ocenění European Science Fiction Society The Chrysalis Awards – cena pro nadějné nováčky. Pro mne to bylo ohromné překvapení, povzbuzení, a také závazek do budoucna. Těžko říct, proč tenkrát zástupci českého fandomu vybrali právě mne. Ale chci věřit, že jejich volbě nedělám ostudu.
Tvoje první kniha se odehrává v roce 930, další v letech 906, 1365, 1480 a svůj zatím poslední román jsi zasadila do roku 1282. To je všechno poměrně dávná historie. Přitom tvoje knihy působí, jako bys v těch časech žila. Můžeš nám prozradit čím to je?
I já mám někdy pocit, že jsem se narodila do nesprávného času. Že občas utíkám do vysněných světů, které mají s realitou jen pramálo společného. Ale zároveň jsem za naše jedenadvacáté století ráda. Ano, mé knihy mohou působit věrohodně. Jenomže pořád to jsou jen příběhy, kdy mám jako autor právo zasáhnout, když hrozí, že se věci příliš pokazí. Středověká realita by byla horší. Mnohem horší.
Kromě knihy Čas růže, který se odehrává v Neapoli, se příběhy všech tvých knih úplně, nebo alespoň z velké části odehrávají na Moravě. Má to souvislost s tím, že v jednom z moravských krajů žiješ a tvoříš, nebo je v tom něco víc?
Jsou to příběhy z míst, které považuji za svůj kraj, za svůj domov. Znám to tady, vím, jak to tu voní, o čem zpívají potoky a co povídá les. Já tu žiju moc ráda. A je snadné psát o něčem, co má člověk rád.
A jak je to s tou Neapolí? Byl Čas Růže jen ojedinělým výletem do krásné Kampánie, nebo se tam ještě někdy vrátíš? A jak bys tuhle krásnou knihu s nádhernými ilustracemi Jany Maffet Šouflové představila těm, kdo ji neznají?
Čas Růže – příběh o lásce a smrti, o bolesti a naději, o vině, trestu, vykoupení… Prostě renesanční obraz, ve kterém se zrcadlí celý svět. Dobrodružství, mystika, umění, dávné zločiny, krása i ošklivost a všude spousta růží… Avšak renesanční román si žádá renesančního čtenáře. Vzdělaného, moudrého, takového, který chce dohlédnout do všech konců a dojít až k pramenům. A takových mnoho není. Teď, po dvou letech, si bohužel musím přiznat, že jsem se při psaní příliš spolehla na cit a srdce a neuvědomila si důležitou zásadu. Pán jeskyně se baví, když se baví hráči. A autor, když se baví čtenáři.
Ta kniha je úžasná (nesmějte se, pro matku je její dítko úžasné vždycky!) Ale nedá se říct, že by šla nějak zvlášť na odbyt. Proto zatím s dalším pokračováním počkám. Aspoň než se nakladateli vrátí náklady, které do vydání té překrásné knihy vložil. Avšak nevěšte hlavu. Pokud se vám Čas Růže líbil, můžete se s jeho hrdiny setkat v kratším příběhu, který právě dostává finální podobu a bude součástí jednoho z projektů Strak na vrbě. A i pro mne byla láska a smrt v renesanční Neapoli velkou inspirací. Právě končím třetí semestr dálkového studia italštiny v Opavě, takže až se jednoho dne rozhodnu posunout Čas Růže o kousek dál, budu na to dobře připravená.
Tvoje knihy, byť jde o často velice dobrodružné příběhy, vynikají poetickými popisy, básnickými obraty. Navíc často scény z tvých příběhů působí jako obrazy. Asi nemá cenu se tě ptát, kde se tenhle tvůj literární styl vzal, nebo ano?
Nemá. Já to fakt nevím. 
Tvůj nejnovější román Bůh lovu vyšel na sklonku roku 2023. Název knihy jako by odkazoval na divoký hon, nebo keltská božstva, ale na obálce se skví středověký hrad. Zároveň nese podtitul Historické krimi. Můžeš tedy ve stručnosti našim čtenářům přiblížit, o čem Bůh lovu je a co od něj mohou očekávat?
Bůh lovu je mým prvním pokusem o historickou detektivku, třebaže o dávné přízraky a pohanské bůžky v něm nouze nebude. Odehrává se v Hříběcích horách na sklonku podzimu roku 1282. Není to klasické historické krimi s jasně danými rolemi vyšetřovatele, pomocníků, podezřelých a vraha. Avšak i tady jde o hledání pravdy. Někdo – snad opravdu divoký Lovec, který podle pověstí jezdí s družinou v nejtemnější části roku krajem a zabíjí, co mu přijde do cesty – připraví o život mladého šlechtice, který se přijel oženit s dcerou buchlovského purkrabího. Jenomže tentokrát Lovcův útok přežije svědek – mladý panoš, který nechce pánovu smrt ponechat bez trestu… Víc zatím neprozradím. Pokud máte rádi historii, napětí a nebojíte se nějaké té kapky krve, ráda Vás na cestě do svého nového světa doprovodím.
Díky za tvůj čas i rozhovor a tobě i tvé nové knize přeji spoustu nadšených čtenářů.
