A opět je tu Pavel Skořepa se svými zvídavými dotazy na autory ze sbírky hororové poezie O čem sní noční můry. Další trojice poetů padla za oběť jeho zákeřným otázkám, i když někteří si nenechali nic líbit!
Václav Votruba
Narodil se v roce 1987 Domažlicích, odkud se v 19 letech přestěhoval do Českých Budějovic. Několik let byl profesionálním novinářem, dnes se živí jako copywriter a fotograf. Kromě toho je muzikantem a aktivním spisovatelem. V roce 2016 vydal svůj první román Na pokraji a první díl hudební publikace Kniha kovu, která získala ocenění Břitva za nejlepší tuzemskou rockovou knihu roku. Druhý díl vyšel v roce 2017, třetí o rok později (také získal cenu Břitva). K hudebním publikacím patří ještě kniha Monumenty I. (2019), výročně vzpomínková Dark Angels: Patnáct let v temnotách (2019) či biografie Dělníci kovu I: Necrocock (2020) a Dělníci kovu II: Vlakin (2023). Na vlastní beletristickou tvorbu navázal trojdílnou sbírkou strašidelných příběhů Šumavský Děs (2017, 2018 a 2022), psychologickým hororovým thrillerem Insomnie (2018) a hororovým thrillerem Krev černých vran (2019). Celkem má na kontě přes 15 knih a na dalších pracuje. V poslední době se také intenzivně věnuje svému podcastu Vencova zašívárna, kde vede neformální rozhovory se zajímavými osobnostmi z uměleckých oblastí, zejména kolem hudby.
Co pro tebe znamená být součástí něčeho tak ojedinělého, jako je současná antologie hororové poezie?
Když se mi ozvala Kristina, samozřejmě mě to potěšilo. O to víc, že se tak stalo na základě mé sbírky Na krchově koná se slavnost, ze které jsem měl trošku obavy, protože to byl můj první krok do světa poezie. Takže mě to těší!
Když se řekne slovo poezie, co to v tobě evokuje? Jaké emoce, myšlenky to v tobě vyvolá?
Velmi intimní forma umění. Okno do duše. Poezii jsem propadl teprve před několika lety, když jsem se setkal s díly Ivana Martina Jirouse, Pavla Zajíčka, Filipa Topola, Vratislava Brabence a dalších osobností, kolikrát především z prostředí undergroundu. Ne každá poezie mě baví, musí mi sednout, ale když se tak stane… nádhera!
Přiznám se, že zatím jsem nic, krom básní v této básnické antologii od tebe nic nečetl, ostatně ani ty ode mne, takže jsme si asi nejspíš kvit. Jak by ses definoval jako autor? Kam se řadíš?
Baví mě tvá jistota, že jsem od tebe nic nečetl. (smích) Já jako autor? Nevím. Opravdu ne. Přijdu si jako takový žánrový solitér. Možná cítím, že nějak zapadám do hororové autorské komunity, ale rozhodně nejsem žánrově čistý. Mě asi nejvíc baví lidské příběhy. Řeka ztracených duší, má poslední kniha, to je forma, které bych se věnoval nejradši. Ale moc nad tím nespekuluji, píšu, co mě baví.
Co Vencova zašívárna? Podle jakých kritérií vybíráš své hosty k rozhovorům?
Vencova zašívárna je můj hudební (a kulturní) podcast, který mi zabírá čím dál více času, což ale dává smysl, protože neustále roste. Přiznám se, že kvůli tomu nemám příliš času na psaní knih, takže poslední dobou nic netvořím. Ale mám toho naštěstí pár v šuplíku, tak se mě ještě nějakou dobu nezbavíte (úsměv). Mě zašívárna naplňuje. Všechna ta setkání, skvělá zpětná vazba, komunita kolem ní. Dalo to mnoho práce, ale povedlo se, stálo to za to. Jednoznačně činnost, které se hodlám věnovat ještě intenzivněji. A hosté? Sympatie, naše společná známost, nějaká zajímavost… Těší mě, že je o účast v zašívárně velký zájem. Znamená to, že už si hosty vybírám, ale pokud by se v ní někdo rád uviděl, napište mi do mailu, třeba něco vymyslíme (úsměv).
Myslíš si, že psaná propagace a recenze mají ještě v dnešní době všech těch influencerů a podobných aktivit na videostreamech nějaký smysl, nějakou váhu?
Já recenze čtu, avšak až zpětně. Baví mě totiž srovnávat svůj názor s jiným člověkem. Na hudbu, filmy nebo knihy, se kterými jsem se ještě nesetkal, recenze většinou nečtu (no dobře, zrovna jsem četl nového Jokera), jen by mi to ovlivňovalo názor do budoucna. Ale obecně si myslím, že psané recenze už příliš smysl nemají. Doba je jinde. Na druhou stranu… všechny ty holky (i kluci samozřejmě), co se fotí na Instagramu s knihou a píšou, jak je úžasná (a tím kolikrát končí)… nevím, jestli tohle má nějakou váhu. Na třetí stranu… každá zmínka dobrá, takže i tohle je asi v pohodě (úsměv).
Lukáš Pitucha
Lukáš o sobě prozradil: „Jsem devětatřicetiletý básník z Brna. Tvůrčí psaní mne provází už od základní školy, ale aktivně se tomu věnuji asi 4 roky. Mezi mou tvorbu se řadí hororová poezie s prvky nadpřirozena a satanismu. Často v mých pracích vycházím z folklórní starověké tvorby nebo se nechávám inspirovat ze studia démonologie. Mezi mé ostatní koníčky patří hudba, fitness, bojové sporty a jsem až moc aktivní hráč počítačových her.“
Co pro tebe znamená být součástí něčeho tak ojedinělého, jako je současná antologie hororové poezie?
Vidím to jako skvělou příležitost poznat nové lidi a projekty. Přece jenom styl a provedení mého psaní také není nic tradičního a je těžké sebe, nebo svou práci někam zařadit. Začalo to tím, že jsem potkal jednoho skvělého člověka, který mi jako první dal prostor se vyjádřit a seznámil mne s lidmi z Infernalismu. Tím člověkem je Sandro Dragoj. Za to mu patří mé velké díky. Postupem času mi byla nabídnuta spolupráce na této antologii hororové poezie, čehož si upřímně velmi vážím a je mi ctí být toho součástí.
Když se řekne slovo poezie, co to v tobě evokuje? Jaké emoce, myšlenky to v tobě vyvolá?
Především tu nekonečnou a zároveň krásnou svobodu vyjádření vlastních pocitů, emocí a fantazie. Líbí se mi, že poezie má tolik různých podob. Každý si však musí najít tu svoji. Já tu svoji našel. Ta ve mne evokuje emoce a myšlenky spjaté s láskou, smrtí, strachem, beznadějí a temnotou.
BrrrNo opravdu existuje? Já jako rozený jihlavák mám nezadatelné právo si dělat legraci jak z Brna, tak i z Prahy. Takže jak to je s tím Brnem?
BrrrNo neexistuje. A na druhou otázku nevím jak odpovědět. Snad jen rýmem, ať je to poetické. Brňák se vydá do Jihlavy jen s nabitou pistolí u hlavy.
Tvoje tvorba je silně ovlivněna okultismem. Dokázal bys dát do placu nějaký jednoduchý a prostý rituál na dosažení úspěchu a bohatství, a to i bez nutnosti zaprodat svou duši?
Je pravdou, že se o okultismus zajímám, ale neprovozuji ho. Mám sice ve své ložnici knihovnu, v níž jsou knihy o okultismu, satanismu, dávných rituálech, démonologii, atd., ale nemyslete si, že nějaké rituály provozuji. Takže má odpověď na otázku, zda bych dokázal dát do placu jednoduchý a prostý rituál na dosažení úspěchu a bohatství, je bohužel NE. Jde o to, že každý člověk si musí nastavit ten svůj směr i cíl a jít si tvrdě za ním a nespoléhat se na nějaké vyšší mocnosti. A co se bohatství týče, každý je bohatým jinak. Někdo materiálně, někdo vnitřně. Pro mne má vždy větší váhu člověk se svým vnitřním bohatstvím. A svoji duši bych nikdy nezaprodal. Je to to nejtemnější co mám.
Jakého nejlepšího hororového zabijáka bys za sebe vypíchnul a proč?
Jako první mne napadl Freddy Krueger. Líbí se mi na něm, že na své oběti útočí ve snech, takže nikdo není v bezpečí ani ve spánku. Tento koncept je děsivý, protože spánek je něco, čemu se nelze vyhnout. Má sarkastický a morbidní smysl pro humor a často si se svými obětmi hraje, což ho činí ještě děsivějším. Kombinace jeho schopností a osobnosti vytváří postavu, která je nejen fyzicky hrozivá, ale také psychologicky děsivá.
Xerodoth Sigmius aka Sigma
Xerodoth Sigmius, zkráceně Sigma, je autor působící převážně na pražské scéně. Od roku 2018 pravidelně vystupuje na různorodých čteních a festivalech. Mezi lety 2019 a 2022 spolumoderoval večery autorské tvorby Poezie, vole! a stal se finalistou MČR ve slam poetry. Jeho texty byly publikovány v literárních časopisech a ve sbornících Co číhá v temnotách (Golden Dog, 2020), Poločas rozpadu (Unijazz, 2020), Zpěvy ulice (2023). Jeho povídka O čem sní imagináti vyšla v první české bizzaro antoligii Bizarropolis (Carcosa, 2022). Samostatně vydal sbírky Tak akorát čas jít domů (Nakladatelství Petr Štengl, 2023) a Lidi, nebuďte kreténi (Bor, 2023).
Co pro tebe znamená být součástí něčeho tak ojedinělého, jako je současná antologie hororové poezie?
Už jen psát do něčeho takového je pro mě trochu experiment a vykročení z komfortní zóny. Hororová poezie je něco, čemu jsem se věnoval, když jsem začínal s psaním a postupem času jsem se od ní (až na pár rozdělaných projektů) vzdálil s tím, jak jsem dospíval a měnil se mi styl. Když jsem byl osloven, abych přispěl do sborníku, neměl jsem v šuplících prakticky nic k tématu, co by mohlo fungovat samostatně. Výsledek ať posoudí čtenář. Já osobně jsem rád, že jednou za čas dostanu podnět k práci na něčem takovém, abych tak prozkoumal mé aktuální tvůrčí možnosti a schopnosti v tomto žánru.
Když se řekne slovo poezie, co to v tobě evokuje? Jaké emoce, myšlenky to v tobě vyvolá?
Pro mě osobně je poezie hlavně komunikační kanál, skrze který k nám promlouvá realita. Básník/autor je jen médium. Tvoří koláž obrazů a emocí, uzamyká jej do textové dimenze na základě subjektivních dojmů a toho, co považuje za důležité.
Tvořit báseň je jako vyřezávat slona ze dřeva. Vezmete kus dřeva a odřežete vše, co není slon. V případě básně si v mysli přeberete surovou realitu a odstraníte vše, co není báseň. Dle toho, co k vám mluví, oslovuje vás a to, co chcete/musíte osobně sdělit světu bez ohledu na to, jestli se bude forma i sdělení líbit tomu, kdo výsledek přijme.
A nemůžu si odpustit parafrázi na můj oblíbený citát od F. X. Šaldy: Báseň se nemusí líbit. Líbit se mají jen kurvy, protože ty by bez toho umřely hlady.
Tvoje tvorba je více než jen specifická. Čím si tě vlastně získal dadaismus?
Asi bych neřekl, že to, co momentálně produkuji na autorských čteních a v chystaných sbírkách, by se dalo nazvat dadaismem. Ideologicky je to jinde, než bylo hnutí dada. V současné době spíš jedu estetiku textů, které mají vyvolávat stav toho, co by se člověku zdálo v horečce, nebo na tripu, protože mě v poezii otravuje využívání čtyř základních emocí, na které se chytí každý (radost, smutek, vztek a strach). Hledám kontrasty a průsečíky různě nesouvisejících pocitových a obrazových rovin. A zároveň se snažím vyhnout explicitní introspekci. Mám v plánu udělat nějaký feverdreampunkový workshop a následně v Praze uspořádat komponovaná čtení, ale momentálně to není priorita. Ačkoliv, kdyby lidi projevili zvýšený zájem, můžu kopnout do vrtule a něco s tím udělat.
Přiznej se k té nejbizarnější situaci, která tě skutečně potkala a ty jsi ji následně zužitkoval ve své tvorbě.
Jistou dobu jsem hodně vycházel z nahodilého spojení slov při ranních kocovinách v práci. Už jen fakt, že jsem se narodil a vůbec se dožil věku, v němž jsem, je dostatečně absurdní. Z toho jsem vycházel u mé druhé sbírky (v níž jsou paradoxně starší texty než v té první). Tam je spousta inspirace a náznaků z cest po pražských barech a ulicích. Faktem je, že zároveň mám v textech přehánět a fabulovat, takže cokoliv, co jsem kde zužitkoval, je vlastně mnohem vtipnější, když nevíte, jak to bylo doopravdy.
Dokázal bys povědět o čem je ten bohémský život v ulicích večerní Prahy?
Asi o dvou věcech. O ztrátě iluzí a o zevšednění.
Když přivandrujete z vesnice do Prahy bez nějakého ponětí o zdejším uměleckém myceliu, vybaveni jen znalostí domácí knihovny, povinné četby a spoustou popkulturních referencí, strašně si město romantizujete, považujete se za kdovíjakého literáta a někoho, kdo tu určitě prorazí.
A pak zjistíte, že na umělce narážíte, kudy jdete a vlastně jsou to jen lidi, co prostě dělají, co můžou, aby přežili.
Nějaká ta idea čtenářů středního proudu, co četli pár prokletých básníků a považují je za vrchol literatury, ubližuje tomu, jak je to celé doopravdy.
Život pravého básníka současnosti vypadá tak, že povečeří suchý rohlík, jde spát v deset, protože ráno vstává do práce a ty nejlepší texty si nechá v hlavě, protože kdyby je spoutal do slov, zabil by jejich nekonečný potenciál a vystavil je hrozbě, že si je někdo mylně interpretuje. Největším nepřítelem nejsou jakési metafyzické a děsivé vlivy, ale špatně zaplacené složenky a revizoři nočních tramvají. A daňová přiznání a neplánované rodičovství, což je snad nejlepší námět na horor, který na ně můžete vytáhnout.
Praha se o své bohémy na jednu stranu umí postarat. Ale oni nesmí usnout na vavřínech a moc si to užívat, jinak se vzbudí (pokud!) na lavičce na Vltavské, bez peněženky a vzpomínky na to, kde nechali sebeúctu.
