Ani v sedmé várce rozhovorů se nedozvíme, o čem že ty noční můry sní. Ale duo poetů poví Pavlu Skořepovi co sní tak hrozného, že budete mít noční můry. A protože Pavlu Skořepovi přišlo hloupé zpovídat sám sebe, nakladl mu otázky Martin Bečvář.
Pavel Skořepa
Pavel je básník, spisovatel, recenzent a redaktor pro Děti noci a Fantasy Planet, propagátor CZ/SK fantastiky. Na svém kontě má tři samostatné knihy: Zlověsti (Art Floyd 2021), Jedno sto skořápek (Canc 2022) a Sto skořápek podruhé (Canc 2023). Mimoto přispěl do několika žánrových antologií, kupříkladu: Zajtra bude včera (Hydra 2020), Co číhá v temnotách (Golden Dog 2020) a Vianoce, zas Vianoce (Hydra 2022). Na dalších projektech pracuje.
Co pro tebe znamená být součástí něčeho tak ojedinělého, jako je současná antologie hororové poezie?
Začnu asi trošku oslím můstkem. Když v roce 2020 vyšla starší sestra této antologie a to kniha Co číhá v temnotách, byla to vlastně jedna ze dvou úplně prvních dvou tištěných knih, ve které se objevilo i něco ode mne a v této ještě navíc moje básně. V té druhé se jednalo pro změnu o sci-fi povídku s názvem O původu druhů. Proto jsem opravdu náležitě poctěný, že jsem byl přizván i k tomuto navazujícímu projektu nové hororové antologie poezie.
Když se řekne slovo poezie, co to v tobě evokuje? Jaké emoce, myšlenky to v tobě vyvolá?
Pro mě je to nejjednodušší, nejlepší a současně nejúžasnější způsob ke sdílení emocí. V jednom rozhovoru jsem poezii přirovnal k Císařovně literatury a na tomto podle mě nejvýstižnějším přirovnání opravdu nemám důvod cokoliv měnit. A ta variabilita všemožných projevů je rovněž úžasná.
Spousta lidí má poezii spojenou s něčím jemným, éterickým, nebo dokonce s láskou. Jak jde podle tebe poezie dohromady s hororem?
Poezie je tak dokonalým a současně nejjednodušším způsobem literárního projevu, že jde dohromady prakticky s jakýmkoliv žánrem. Pravda, ještě jsme se nesetkali s eposy z ranku veršované Space Opery, ovšem to je taky pouze otázka času, až to nějakého tvůrce zvučného jména jednou napadne a poté s z toho klidně může stát mega hit dekády. Ovšem hororová poezie má ve světě i u nás velmi hluboce zakořeněnou tradici, jen je v různých údobích nazývána jinak. Takže, abych odpověděl na danou otázku, toto spojení si navzájem rozhodně sluší. Už jen pro to kouzlo poezie, předávající čtenáři tak rychle a sugestivně emoce strachu a hrůzy.
Rozumíš si víc s poezií nebo prózou? Tvé Zlověsti obsahovali od každého trochu (tedy, zhruba polovinu). Vidíš nějaký rozdíl při tvorbě básně a povídky?
Úplně ti nevím, neb když jsem se onehdy už po vydání Zlověstí z několika na sobě nezávislých zdrojů dozvěděl, že jsem autorem literatury v próze, tak tyto dvě množiny literatury moje nevědomá podstata nějakým způsobem mimo mé povšimnutí asi sloučila, anebo alespoň udělala jejich průnik. 🙂 Každopádně na napsání básně je zapotřebí rozhodně méně času než na napsání povídky, o novele, natož pak románu už radši ani nemluvě.
Psal si jako puberťák holkám básně? A byly hororové?
Psal i nepsal. Dřív jsem byl spíš velmi introvertní. Takže, když už jsem se po dlouhých přemlouváních svého vnitřního já odhodlal zcela výjimečně nějaké své vysněné a vytoužené rozhodl napsat nějakou báseň a nesetkala se s úspěchem, jako nikdy žádná v té době, tak jsem si zase bezpečně zalezl do své ulity a tam jsem drahný čas zůstal a zotavoval se. Ovšem vzpomínám si na jednu báseň, tuším to bylo v šesté třídě základní školy, kdy jsme v přírodopisu dostali za úkol napsat báseň na téma ekologie. Ta moje se učitelce tak líbila, že pronesla něco o tom, že ze mě bude nový Neruda. Každopádně se potom na mě sesypalo několik spolužaček, abych jim taky napsal nějakou tu ekologickou báseň. A i ty jejich, co jsem jim následně předal, se stejně jako ta moje původní ocitly na nástěnce na chodbě. Každopádně si pamatuji z nějakého zvláštního důvodu jen tu svou první a ta by se mnoha mladým ekoaktivistům, kteří si myslí, že naše planeta hoří, mohla jistě zdát jako čistý horor, tu je:
Přírodo já tě znám,
ty jsi starší nežli já.
Kdybys mohla vyprávět,
trvalo by to miliardy let.
Od tvého vzniku uplynul čas
a k tvému zániku odbíjí zas.
Miro Švercel
Miro Švercel je vědec, mikrobiolog, příležitostný herec a člověk, který miluje historii, přírodu a fantastiku. Žije skoro čtvrtstoletí v zemi čokolády, sýra a hodinek. Je více známý svými žánrovými povídkami, které získaly mnohá ocenění a byly publikovány v různých antologiích či časopisech. Básně píše víceméně do šuplíku a slouží mu jako jistý způsob katarze. Poeticky debutoval v souhrnné sbírce jako finalista německé soutěže „Bibliothek Deutschsprachiger Gedichte“ v roce 2019. Fascinují ho „prokletí básníci“ a Miroslav Válek, i proto jeho poezie je šmrnclá podobným směrem.
Co pro tebe znamená být součástí něčeho tak ojedinělého, jako je současná antologie hororové poezie?
Vlastne odpoveď sa dá nájsť v tejto otázke. Je ojedinelé byť súčasťou niečoho takéto ojedinělého ako je súčasná antologia. 😉
Když se řekne slovo poezie, co to v tobě evokuje? Jaké emoce, myšlenky to v tobě vyvolá?
Sklamanie… a za ním kúsok melancholickej nádeje. Vlastne kvôli nemu (sklamaniu) som ako násťročný začal písať „básne“. Hoci to veľmi ani básne neboli, skôr akési katarzie do šuplíka. Až omnoho neskôr som pochopil, že napísať báseň, to nie je len tak. Veľmi mi k tomu dopomohla knižka, dnes už žial zosnulého, Jožka Urbana: Utrpenie mladého poeta, ktorú týmto každému, kto chce písať niečo ako poéziu, vrele odporúčam. A samozrejme ďakujem aj velikánom ako Jacques Prévert, Charles Baudelaire alebo Miroslav Válek (a ďalším), ktorí ma motivovali a zároveň dokonale frustrovali, lebo som pochopil, že nič tak úžasné napísať vlastne nedokážem 😊…
Ke tvé vědecké profesi tě přivedla fantastika, a nebo to bylo úplně obráceně?
Neviem. Fantastika je tu so mnou od počiatku a popri tom, že som ako dieťa sníval o tom, že budem smetiarom, futbalistom, hokejistom, lesníkom, skautským vedúcim a až napokon prírodovedcom (vďaka tým prirodovným dokumentom s legendárnym Davidom Attenboroughom) sa mi splnilo to posledné. Ale jednoduché to nebolo (a čo je, však?).
Dokázal bys na první dobrou říct nějaký úplně typický stereotyp na Švýcary?
Nesplachovať záchod a nesprchovať sa po 22 hodine! 😀
Samozrejme žartujem, i keď toto v niektorých domových poriadkoch naozaj je a každý „echti Schwiizer“ (pravý Švajčiar) je tak trošku „policajt“. A veru stalo sa mi, že na mňa už takí aj volali zásahové policajné komando (ale to tak trošku súvisí s nasledujúcou otázkou, keďže to bolo pri natáčaní jedného akčného filmu, kde som večer so zbraňou v ruke lozil po strechách domov, a poctiví občania na mňa zavolali špeciálnu jednotku s ostrelovačom).
Ty ses i sem tam mihl v nějaké té obrazovkové produkci v německy mluvících zemích. Pověz o tom něco víc.
Nuž, ja som na extroverta sa hrajúci introvert a k tomu dosť trémista. Tak mi počas štúdia na výške v Nitre napadlo staré známe „klin sa klinom vyráža“ a prihlásil som sa do študenstkého divadla. Aby som to týmto akosi prekonal. Neviem, či sa to podarilo, možno áno. A vlastne to boli moje prvopočiatky s herectvom.
No a vo Švajci, keď som skončil doktorát a hladal si job, aby som finančne prežil, tak som sa pretĺkal, ako sa dalo. Robil som vyhadzovača, sekuriťáka, „pokusného králika“, pomáhal při vedeckých projektoch, dokonca som brigádoval aj ako čašník. Boli to veľmi zaujímavé skúsenosti, ktoré mi vlastne doteraz pomáhajú pri písaní. A potom som sa dostal k filmu, najprv ako komparz a neskôr, keď som si spravil nejaké tie herecké kurzy, som dostával aj prvé šteky vo filmoch. A v rozmedzí asi desiatich rokov (2007 – 2018) som si zahral asi v 140 rôznych projektoch (reklamy, filmy, divadlo…). Dokonca dva mesiace som hral aj v zurišškej opere, kde som predtím robil toho čašníka a povedal som si: „never more“ a keď už, tak sem prídem ako hosť alebo herec… Kruh sa uzavrel :D.
A navyše z toho plynie, že človek si má asi dávať pozor na to, čo hovorí, lebo sa mu to ešte napokon splní…
Ondřej Kocáb, který se jaksi zapomněl, ale… to pochopíte…
Ondřej je olomoucký intelektuál a literární tvůrce, který se prozatím projevil především skrze povídkovou tvorbu. Opakovaně publikoval na stránkách elektronického čtvrtletníku Howard. Knižně debutoval povídkou Mrtvola v antologii Dokud nás smrt nerozdělí (2019), o rok později vydal s Honzou Vojtíškem společnou povídkovou sbírku Rozpolcení (2020). Povídkou Zatracenej přispěl do pátého čísla časopisu Trash a posléze i do antologie České temno (2021). Povídka Macho-man 3000 se objevila v zahraniční antologii Czech Extreme (2022). V tomtéž roce přispěl povídkou Poslední vůle do prvního čísla časopisu Krátký řez. S Honzou Vojtíškem napsal v tandemu povídku Neotáčej! ve sbírce Sešívance: Druhý steh (2023).
Co pro tebe znamená být součástí něčeho tak ojedinělého, jako je současná antologie hororové poezie?
Možná to pro někoho bude překvapivé, ale návrat ke kořenům. Ve skutečnosti jsem psal poezii o dost dřív než prózu. Dokonce už na základní škole jsem se básnicky úspěšně umístil v literární soutěži, byť mi bylo posléze autoritami otevřeně naznačeno, že v tak mladém věku nemohu plně chápat změnu skupenství vody, pročež prý svým metaforám nerozumím. Navzdory tomu, že podobné vzpomínky jsou z principu k vzteku, dávají mi určitý vzhled do lidského nitra a stávají se efektivním palivem pro můj tvůrčí motor. Někdo se chce stát popelářem, já chtěl být básníkem.
Každopádně jsem časem ke svému splínu zjistil, že díky (tehdejší) vadě řeči nejsem dobrý recitátor. A když nad tím přemýšlím, v případě veršů psaných do šuplíku šlo už tehdy o ryze horrorovou poezii. Většina se nedochovala, zničil jsem ji; došel jsem k závěru, že to stejně nikdo číst nebude. Potřeboval jsem, aby mě čtenáři vnímali a obraz tehdejší společnosti mě utvrzoval v názoru, že lidé poezii příliš nečtou a nerozumí jí. I to mě nakonec přimělo k tomu, abych se vrhl na prózu. U té jsem zůstal docela dlouho a vyhovuje mi výrazně více, byť v posledních letech mi sem tam nějaký podnět přinese onen specifický pocit a verše následně vyplují ven samy…
Takže ano, návrat ke kořenům. A kdesi hloub i pocit zadostiučinění.
Když se řekne slovo poezie, co to v tobě evokuje? Jaké emoce, myšlenky to v tobě vyvolá?
Úplně stejné, jako když se řekne próza či drama. Ale současně jiné, než když se řekne sýr, ventilátor nebo dodekaedr. Vysvětlím. Můj sled myšlenek nejprve začne otazníky: Jaká poezie? Proč existuje? Odkud se bere? Co má za cíl? (…) Mám-li to zjednodušit, samotné slovo poezie vnímám pouze jako upřesňující literární koncept, který potřebuje získat konkrétní tematickou náplň. Dokud toto nemá, symbolizuje pro mě neuzavřenost problému, nepříčetnost. Je to snaha vyplnit všechnu tu prázdnotu. Touha dát věcem význam. Tvořit, vnímat.
Cítíš se být pokrevním následovníkem H. P. Lovecrafta?
Rozhodně ne, dokonce ani reinkarnovaným. Ovšem je mi známo, že některé mé texty občas dostávají nálepku „lovecraftovské“. Byť jde o lichotivé srovnání, vidím to poněkud jinak a k jiným autorům se přirovnávat nepotřebuju. Ale ani to nikomu nevyvracím; jsem toho názoru, že pouze čtenář má tu nádhernou výsadu příběh hodnotit a činit příslušné závěry. Spisovatel už vše řekne dílem vypuštěným do divočiny, jeho další komentáře jsou pak už jen prdy ve vířivce. Dávat svým knihám nebo sobě samému upřesňující nálepky vnímám jako znak vnitřní nejistoty, nikoli literární kvality.
Co se mého vztahu k Lovecraftovi týče, souvislejší čtení jeho díla pro mě v podstatě bylo vstupem do vod horrorového žánru. Také mi byl (společně se Stephenem Kingem) v prvopočátcích literárním vzorem, než jsem skončil s potřebnou fází napodobování. Nicméně mám dílo H.P. Lovecrafta stále ve velké úctě a rád se k němu vracím, stejně jako k dalším autorům na této úrovni literatury. Osobně za horror považuji samu existenci, okolní realitu a nemožnost cokoli doopravdy poznat. Nejspíš se to odráží i v mých textech, čímž ale jakákoli spojitost s HPL končí. Píšu sebe, ne druhé.
Žiješ v Olomouci, jak jsi na tom ve spojení s olomouckými tvarůžky? Máš je rád?
(V této fázi rozhovoru Ondra nepřítomně vytahuje z nitra batohu kus čerstvého chleba a hermeticky uzavřenou krabičku. Zdá se, že se v ní nachází cosi zlatavého a skutečně – jde o olomoucké tvarůžky. Jakmile tvargle opustí uzavřený prostor, zdá se, jako by se plazily a roztékaly před očima, kterýžto jev je zdůrazněn mocným závanem jejich specifického odéru. Ondra si syreček s výrazem bonvivána vloží do úst a labužnicky k němu přikusuje chléb. Vše zapíjí sklenicí čisté, pramenité vody. Teprve až když tento tradiční moravský pokrm pozře, otevře oči a uvědomí si, že mu dluží odpověď.)
Hm? Promiň, nedával jsem pozor, na co že ses ptal?
Kdybys mohl vykřičet jednu pravdu do celého širého světa, která by to byla?
Pochopitelně ta moje. Křičet cizí pravdy není můj styl.
