K příležitosti vydání sbírky hororové poezie O čem sní noční můry přineseme rozhovory se všemi, kteří se na knize podíleli. V první várce kladl zvídavé otázky Pavel Skořepa a Kristina Haidingerová, která je autorkou medailonků, Ivanu Adamovičovi, grafikovi Michalu Březinovi a Martinu Dusbabovi.
Ivan Adamovič
Ivan Adamovič je kulturní novinář a publicista, příležitostný autor povídek, básní a překladů z angličtiny. Stál u zrodu časopisů Ikarie a Živel, jako vedoucí kultury působil v Hospodářských novinách, Pražském Deníku a Deníku N. Sestavil antologie hororů Půlnoční stíny 1 a 2 a Hlas krve, Encyklopedii fantastického filmu a také trojdílnou antologii Kronika české sci-fi. Badatelsky se zabývá literárním brakem a archeologií budoucnosti.
Co pro tebe znamená být součástí něčeho tak ojedinělého, jako je současná antologie hororové poezie?
Jsem člověk píšící, a to je velmi osamělé zaměstnání. Být součástí antologie je tedy vykročení z této studny osamění do kolektivu, byť své spoluautory vlastně až na výjimky osobně neznám. To už samo o sobě je skvělé. A nebudu zapírat, že jsem rád účastníkem ojedinělých počinů.
Když se řekne slovo poezie, co to v tobě evokuje? Jaké emoce, myšlenky to v tobě vyvolá?
Já jsem takový básník potenciální. Napsal jsem asi deset básní, všechny byly publikovány. Tedy vlastně 100% úspěšnost, kdo z vás to má? (smích) Poezie mne velmi přitahuje, svou úsporností a cílením na samu podstatu jazyka. Žel potřebuji být ve velmi specifickém rozpoložení, abych ji tvořil tak, že tryská sama ven.
Sám o sobě rád tvrdíš, že jsi milovníkem a znalcem literárního braku. Co obnáší taková záliba a nebojím se i říct sebemrskačská masochistická vášeň?
To přece není žádný masochismus, brak je přímo určený k tomu, aby se líbil a aby vyvolával příjemné vzrušení. Jen to holt často činí velmi primitivními prostředky, jeho autoři obvykle na nic víc ani nemají. Zrovna dnes jsem dostal nabídku stát se členem redakční rady chystané knižní edice starého braku. Tak se těším, jak tuto provinilou slast zúročím.
Editoval jsi, aspoň co já vím, tři hororové antologie zahraničních autorů. A měly velmi dobrý ohlas u milovníků „pokleslého žánru“. Proč jsi nepokračoval?
Dělal jsem zároveň sci-fi časopis Ikarie a zjistil jsem, že nemám dost času a nečtu dost rychle, abych se mohl pohybovat suverénně v obou žánrech. Takže převážila sci-fi. Dobrý horor si samozřejmě vždy rád přečtu.
Jaké největší rozdíly vidíš mezi literaturou krásnou a tou žánrovou až brakovou?
Trochu jsem na to odpověděl už před chvílí. Brak je předmodernistická literatura, používá ty nejpřímější literární prostředky. Zkusil jsem nedávno napsat pastiš na příběhy Léona Cliftona a skoro to nešlo. Nemohl jsem si pomoct, abych nevkládal literaturu někam, kde původně žádná krásná literatura nebyla, jen nejzákladnější popis děje spěchající rychle vpřed.
Michal Březina – muž, který dal knize grafickou tvář
Někdejší vokál sokolovské metalové kapely Štáb ZS-CO, trávil mládí touláním po Španělsku, později přičichl k novinařině a u psaní zůstal. Uvedl se trampotami posledního českého kosmonauta v humoristické sci-fi Měsíční deník (2016, Albatros Media), posléze vydal noir krimi/sci-fi Do smrti daleko (2021, Golden Dog), roku 2023 sci-fi komedii o časoprostorových cestách Zlé časy (Laser) a akční road trip s prvky komedie i hororu Není nebe nad Mexikem (2023, Golden Dog). Přispěl také do antologií Vostrá krása (2019) a Smečka (2024) vydané u Golden Dog, nebo V Královských zahradách (2024, Fobos). Po nocích se toulá ponurými zákoutími grafické tvorby. Například vytvořil originální obálky k již více než sto knihám a časopisům, k drtivé většině z nich připravil i sazbu a některým i ilustrace.
1) Co pro tebe znamená být součástí něčeho tak ojedinělého, jako je současná antologie hororové poezie?
Velké potěšení a příjemná změna.
2) Když se řekne slovo poezie, co to v tobě evokuje? Jaké emoce, myšlenky to v tobě vyvolá?
Asi tě zklamu, ale jsem v tom trochu diletant, poezii moc nerozumím, ani nijak neholduji. Nicméně, některá díla, která jsem při sazbě knihy O čem sní noční můry pročítal, mě velmi překvapila a vlastně jsem si je užil. Věřím, že oblaží každého, kdo je na tom s poezií stejně jako já.
3) Jak vlastně vzniká celková grafická podoba knihy a kolik to obnáší času a úsilí?
S časem je to různé, s úsilím stejné. Někdy mám připravenou obálku takřka na první dobrou, někdy se s Martinem pereme docela dlouho. Postup vzniku obálky je následující: Vezměte obsah jedné láhve Staré Janxovky. Nalijte do něj jednu odměrku vody z moří Santraginu V – a dál to znáš… Hlavně pozor, ať benzín nevyprchá…
4) Tvé vlastní postavy jsou povětšinou krutopřísní drsňáci pronášející černohumorné hlášky, anebo naopak smolaři a nešikové, jimž se čtenář prostě smát musí. Plánuješ napsat i něco na vážnější notu, anebo tě to vůbec neláká?
Otázku nechápu – všechno, co jsem doposud napsal je myšleno zcela vážně a moji hrdinové pronášejí zcela vážně míněné hlášky, na humor tam není vůbec prostor. Tohle jsi fakt netrefil. A nehodlám na tom nic měnit. Spíš mě láká zkusit nějakou humornou knihu plnou ztřeštěného dobrodružství s hrdinou, který je tak trochu debil. To by mi sedělo.
5) Mohl bys dát k dobru nějaké budoucí knižní novinky, na které se těšíš a které by samozřejmě neměly ujít pozornosti hororomilného čtenářstva?
Co?
Martin Dusbaba
Martin Dusbaba je herec a básník narozený v Pardubicích 10. dubna 1976 v lékařské rodině. K poezii ho přivedla matka, k divadlu poezie. Po ročním studiu v Šumperku přechází na katedru Alternativního a loutkového divadla DAMU. Přátelí se s pardubickými autory, kteří se v 90. letech pohybují kolem básníka Miloše Vodičky, později se seznamuje s Miloslavem Topinkou, Lukášem Jiřičkou nebo Václavem Švankmajerem, kteří jeho tvorbu silně ovlivní. Během studií zakládá se spolužáky Divadlo Nablízko, po jehož rozpuštění vstupuje do souboru kladenského Divadla Lampion, souběžně je kmenovým hercem Divadla Aqualung a po několika letech se stává členem hereckého souboru Divadla Antonína Dvořáka v Příbrami.
Ptali se Pavel Skořepa a Kristina Haidingerová.
Co pro tebe znamená být součástí něčeho tak ojedinělého, jako je antologie současné hororové poezie?
Upřímně jsem moc rád, že se mé básně vydávají k lidem. To, že je to cesta skrz hororovou antologii mě těší o to víc, že k temné stránce literatury jsem měl vždy blíže, aniž bych ji nějak cíleně vyhledával a takhle aspoň na té cestě nebudu sám.
Poezie, horor, divadlo – popsal bys tyto tvůrčí oblasti svými slovy, případně – našel bys něco, co je spojuje?
Myslím, že umění musí pokoušet své hranice, aby mohlo diváka, posluchače, čtenáře rozechvívat, napomáhat mu, klást si otázky a pokoušet se na ně zároveň odpovídat, bavit ho i děsit. Strach je základem každé živé bytosti a napomáhá nám chránit se před nebezpečím. A jako autor poezie řeči nebo poezie herecké pracuji se strachem dennodenně, protože v prázdném prostoru vznikající básně nebo dramatické situace se objevují pro mě nové, neznámé, vlastně nebezpečné, a opravdu netušené odstíny strachu, děsu, fóbie. Nevím, co spojuje poezii, horor a divadlo, ale tuším, že všechny tyto oblasti se dají vcelku bezpečně zkoumat právě v prázdném prostoru člověčího nitra a skrze imaginaci objevovat netušené možnosti vztahů, pocitů a situací. A mně to za to stojí.
Tvé básně vyjadřují značné znepokojení a vyvolávají spoustu pocitů, vznikaly za nějakých specifických podmínek?
Básně jsou asi vždy plodem nějakých výjimečných chvil, vztahů, nemocí, radostí i tragických situací, záznamů v čase. Občas se mi stane, že mě zaujme nějaký detail, nějaký vjem, sen, zvuk, něco. Udělám si poznámku. Většinou je kratší, občas se protáhne. Ale neznamená to, že jsou tyto poznámky hodné básně. Později se tyto poznámky rozrůstají, zkouším je napadat jinými poznámkami, špikuju je novými pocity, jinými vztahy, často zcela nesourodými, pokouším se hledat hranici těch poznámek. Rytmizuju je a ony se tak nějak samy od sebe dramatizují. Text se nafoukne a pak jde na čas uzrávat do šuplíku. Když ucítím, že je zralý, pokouším se sloupnout klišé, škrtám a škrtám, přehazuji, zase ho pokouším a dokud se báseň sama nevyloupne, nejsem schopen říct: hotovo.
Máš nějaké literární oblíbence? Autory, kteří tě inspirovali?
Těch je spoustu. Jako každý miluji Rimbauda, Williama Blaka, Lautréamonta, něco z Mallarméa, Apollinaira, Desnose, Artauda, Gilbert-Lecomta, Trakla, Dylana Thomase, Michauxe, další a další. Z českých je to rozhodně Mácha, Richard Weiner, Štyrský, něco málo z Nezvala, Orten, poválečný Ivan Blatný, Wernish, Kabeš, Miloslav Topinka, Magor a opět mnoho dalších skvělých autorů.
A kterou ze svých básní máš nejraději a proč?
Z uvedených mám velice rád Havrany. Tahle hutná báseň je takové moje dětství a puberta v kostce. Je to pardubická báseň. Renesanční náměstí. Noc. Hejna havranů z lesejku za naším panelákem.
