O čem sní noční můry? Pátá várka rozhovorů

Jakub Dobrovič

Jakub Dobrovič, narozen roku1993 v malé zapadlé vísce na severu Čech, miluje temná zákoutí světa a lidských duší, které mu poskytují nevyčerpatelnou inspiraci pro tvorbu, již si můžete i poslechnout v Dark Velvet Cafe Bar – zde se podílí na pořádání pravidelné kulturní akce nazvané Večer plný krásných žen a absinthu.

Co pro tebe znamená být součástí něčeho tak ojedinělého, jako je současná

antologie hororové poezie?

Je to pro mne čest že se mohu podílet i na druhé sbírce hororové poezie. Jsem rád, že se mé básně líbí a doufám že si je čtenáři užijí.

Když se řekne slovo poezie, co to v tobě evokuje? Jaké emoce, myšlenky to v

tobě vyvolá?

Poezii jsem si zamiloval na střední kdy jsem měl velmi špatné období a zrovna jsme probírali prokleté básníky, kteří mi ukázali krásu zvrácenosti smutku a deprese. Je to pro mne osvobozující popis emocí které jsou ve mně zakořeněné a které mohu dát na obdiv aniž by mne posílali na psychiatrii.

Byl jsi pořadatelem, teď už jen účastníkem Večerů plných krásných žen a

Absinthu. Co pro tebe znamenalo být hnacím motorem takovéhoto kulturního

projektu a jak se cítíš už jen jako divák a příležitostně pravidelný vystupující?

Tady si tě dovolím trochu opravit. Jsem zakladatel, pořadatel a občasný vystupující. Večer plných krásných žen a absinthu který teď v listopadu měl krásné číslo LX tedy aktivních pět let (covidová pauza se nepočítá) je pro mne velmi srdcová záležitost. Je to pro mne akce, kde se snažím oslovit lidi co milují umění a dát jim prostor se ukázat. Sice se mi nepodařilo splnit hlavní myšlenku, aby většina

vystupujících byly ženy, jelikož ty jsou vždy vzácný diamant, ale měl jsem tu spoustu autorů, kteří vystupovali poprvé a velmi rád sleduji jak se vyvíjejí. Je pravda že jsem se poslední dobou dal více do pozadí a uvádění a další věci převzala momentálně moje žena Terka. Byl totiž čas, kdy mi 3x po sobě odřeklo vystoupení v den konání akce 90% vystupujících a já byl z toho dost na nervy, a tak mi Terka nabídla pomocnou ruku. Navíc si myslím že je lepší, když takovou událost moderuje

krásná žena než já. Navíc mi to dává dost času věnovat se svým vedlejším

projektům.

Když se řekne slovo horor, co tě jako první napadne a proč?

Upřímně, mně napadne Scary movie. Mám rád horory s atmosférou a dějem, nicméně většina je svojí pointou či zpracováním celkem spíš vtipná.

Jakou knihu, ať už básnickou, anebo prozaickou bys doporučil širší veřejnosti? A

důvody, proč ta volba, dokázal bys to prodat?

Upřímně, nejsou to jednotlivé knihy, ale spíš série a jsou tři. Smrtka od Neala Schustermana, jelikož je to svět, kdy má člověk vše ,co chce, ale stejně to někomu nestačí, další je série Malazská Kniha padlých, která krásně zobrazuje hru bohů a lidí, a poslední je Zapečetěná hrobka od Tamsyn Muir, kde je velmizajímavé spojení sci-fi a magie.

 

Nelly Černohorská

Nelly Černohorská je novelistka, básnířka, korektorka a redaktorka. Debutovala hororovou knihou Zlovolné bytosti, kterou vydala přes nakladatelskou službu Pointa. Druhé knihy Oko čarodějnice se následně ujalo nakladatelství Golden Dog. Její srdeční záležitostí je hororový žánr, zvláště pak nadpřirozená tematika a pověrečná vyprávění, jež zpracovává formou epických balad.

Co pro tebe znamená být součástí něčeho tak ojedinělého, jako je současná antologie hororové poezie?

Téhle příležitosti si vážím. Jsem ráda, že jsem se stala součástí projektu, který spojil nejen autorské legendy, ale i přátele.

Když se řekne slovo poezie, co to v tobě evokuje? Jaké emoce, myšlenky to v tobě vyvolá?

Poezii beru jako skutečné umění. Po emoční či myšlenkové stránce záleží na tom, co si představím, že bych si chtěla přečíst. Buď si ji spojím s čirou radostí, nebo s melancholií, podzimem a hroby.

Co ty a horor, ty čarodějnice jedna poetická?

To je asi jasné, když se rozhovor týká hororové básnické antologie 😀 Horor mám ráda.

Tvá sbírka v tom nejlepším slova smyslu nemravné poezie s názvem Čuňazie pobavila velké množství čtenářů, mluvím z vlastní zkušenosti, plánuješ její pokračování?

Pár vlaštovek – skutečně dvě – už mi na papír slétl, ale jestli se rozmnoží na celou sbírku, to nevím.

A co dalšího se v tom tvém čarodějnickém kotlíku vytváří, co tam na mírném plameni probublává?

Prozatím netvořím nic. Procházím obdobím, kdy chci mít jen klid na čtení a procházky v lese, hlavně nikoho nepotkat a s nikým nemluvit, což se lehko řekne a hůř udělá.

 

Jana Dvořáčková

Jana Dvořáčková se narodila se v Havlíčkově Brodě v roce 1979. Od dvou let žije, pracuje a píše v Příbrami. Děti nemá, je ale tetou pěti tvorů, z nichž minimálně jeden čte a jeden kreslí.

Ráda píše fantastiku, poezii, různá zamyšlení. Jako čtenářku ji oslovila témata světových válek, historie a faktografie, která občas proloží kriminálkou, nebo černým humorem autorů ze všech koutů světa. Publikovala v časopisech Ikarie, XB-1 a Pevnost: Telepatka (Ikarie 3/2009), Matný svit hvězd (Ikarie 5/2010), Spojení (XB-1 7/2011), Šum, jenom šum (Pevnost 9/2012), O tři skoky blíž a o jeden dál (XB-1 7/2014), Dvanáctá strážkyně (XB-1 9/2015). Několik povídek v průběhu let rozmístila i do sborníků z různých žánrových soutěží, nebo sbírek s hororovou tématikou: Dokud nás smrt nerozdělí (Netopejr 2019) a Co číhá v temnotách (Golden Dog 2020), která je jakousi předchůdkyní knihy O čem sní noční můry.

Mimo psaní je zaměstnancem příbramské odbočky Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých (SONS), která se stará o potřeby zrakově postižených ve Středočeském kraji.

Co pro tebe znamená být součástí něčeho tak ojedinělého, jako je současná antologie hororové poezie?

No… když jsem se stala součástí něčeho tak ojedinělého, cítím se jedinečně. Vrním blahem, poskakuji, otáčím se na záda a chci podrbat bříško. Jsem spokojená.

Že budu ve sbírce, jsem řekla úplně všem, přičemž asi tak polovina to zaznamenala a z toho jen málo koho to skutečně zajímalo. Minimu to došlo. Ale co už. Maximálně ty nevšímavce použiji, až budu potřebovat oběti pro nějakou hnusnou hladovou bestii.

Jo… a také jsem moc ráda a vážím si dobré práce, kterou musel každý odvést, aby se ta knížka narodila.

Tak vítej na světě.

Když se řekne slovo poezie, co to v tobě evokuje? Jaké emoce, myšlenky to v tobě vyvolá?

Na první dobrou takový ten školní vopruz. Biflování něčeho na zkoušku o den později. Ne, že by mě to nebavilo, s učením veršíků nebyl problém. Jenomže to by mě příbuzenstvo od raného dětství nesmělo krmit Erbenovou „Kyticí.“ První lekci poezie a tedy rovnou i hororu jsem dostala v minimálně obydlené vesnici, v chalupě, ve které předci žili už od půlky devatenáctého století. Tam se na wc chodilo do kadiboudy přes zahradu a usínalo se za fičení větru v komíně, praskotu dřeva a vrzání prastarého nábytku. Na zdech všude kříže, ze zaprášených knih se linula ne nepříjemná stará vůně. V každém rohu pavučina, ve skříních klobouky a pláště po lidech o tři generace starších. Do toho vesnické válečné drby (na půdě se našla japonská puška, čípak byla)? Později jsme se přestěhovali do starého domu, tam na půdě pro změnu zůstaly prastaré nožní protézy s takovou tou botkou a zpuchřelými řemínky, (čípak byly)? To bylo furt něco.

„Kytici jsme pochopitelně brali s sebou. Pořád jsem někde viděla tělíčka bez hlaviček a nohy naší Dory, ze záhonů běžně lezli umrlci, protože proč ne. A z husí kůže se stala příjemná všudypřítomná společnice.

Když mi bylo deset, umřela mi myška. Naši ji pohřbili a já ji vyhrabala, protože jsem si ji chtěla pohřbít sama…

Příbuzní nadobro způsobili, že se mi horor v kombinaci s poezií zažrali pod kůži a trička s kočičkami. U babičky jsem lezla do sklepů a pak se budila hrůzou. Pravidelně mě navštěvovalo naprosto neúplatné strašidlo žijící pod postelí. Ve snech mě strašili duchové koťat, která kočka opustila a ona v košíku umrzla. Měla matná očka a otevřené tlamičky.

Babička mě brávala na hřbitovy, normálka. Bylo mi dvanáct, když mi řekla: „tohle číslo si zapamatuj, tady budu ležet.“ A já ho jednou ve všech kombinacích dala do tiketu sportky a vyhrála prd.

V pubertě jsem se ve verších bavila s mámou.

Kam zas táhneš, moje dcero.

Nechoď nikam, ty mizero.

Máš-li o mně, matko strach.

Zabav se a utři prach….  a takové pitominky.

Nácvik by byl, takže když mi pak bylo v životě i nějak blbě, dokázala jsem svoje pocity po svém i vyjádřit. A asi mi to zůstalo. Takže poezie je mou součástí jako třeba prsty na ruce a znamená pro mě způsob, jak vytřídit myšlenky. Anebo lidi.

Ty sama jsi takovým zjevením na české literární scéně. Jak se stalo, že se z šedé myšky vyloupla vydávaná autorka?

Nemyslím, že bych byla zjevením, snad jedině po ránu před zrcadlem… Jsem poměrně tichý skromný tvor, dokud mě někdo nevytočí. Ale to je zase velmi inspirativní, pokud nevím, jak pohnout s textem. Píšu méně, než bych si přála. Mám logické důvody, i spoustu výmluv. Budu muset na spoustě věcí zapracovat, než si budu připadat jako šedá myška po transformaci.

I tohle měl být krátký rozhovor. To neumím.

Vždyť i moje výpověď z práce letos v květnu měla dvě strany. Nemohla jsem napsat prostě formálně to, co se žádá, ne. Já jim vylíčila, co a proč mě štve. A byl to pocit, jako bych se vezla na vlně po výbuchu supernovy. Krásný, jedinečný. Když pálím mosty, beru s nimi i celé světy.

No a už mám jinou práci.

Dokázala bys zcela otevřeně promluvit o svém hendikepu a co to vůbec obnáší s ním žít v současné době?

Jo, v pohodě. Narodila jsem se slepá. Tři operace v osmdesátých letech, kdy jsem byla mrně, způsobily, že od té doby až do smrti budu skoro slepá, i když ono se to může ještě zvrtnout. Stárneme. Údajně se jim ta třetí nepovedla, ale doktor už umřel, tak má štěstí.

Vidím blbě na dálku, na blízko, za roh taky. Kolikrát poznám člověka, až když mě osloví. Jakože na ulici nemávám na kolemjdoucí, protože prostě nevím, že tam jsou. Někdy se pak dozvím, že jsem někoho nepozdravila, což mě sice mrzí, ale nic s tím neudělám.

Docela dost čtu, trochu píšu, koukám na seriály. V kině na posledním Vetřelci jsem zjistila, že už ani ty titulky nejsou, co bývaly. Nevím, jestli změnili font a velikost, nebo jestli vidím hůř a hůř. Tipuji to na kombinaci všeho.

Nosím dioptrické brýle, na jednom oku mám šedý zákal, pod tím zelený, proto to oko nevidí. Nevidělo nikdy. Když ho zavřu, není tam tma, jak mnoho lidí napadne. Není tam nic. To je divné, co? Zrakové centrum v mozku ho nikdy nezapojilo do systému, abych tak řekla, takže fyzicky tam je, ale víc ani ťuk.

V pubertě se mi v něm děly divné změny, až jsem musela dostávat prášky na spaní, abych neřvala bolestí. Chtěli mi ho i vyndat, což jsem ale nechtěla já, protože spolužáka bez oka jsem měla a ta díra v hlavě je dost hnusná. Ano, dnes už jsou bezva implantáty, ale my už jsme teď s okem zase kámoši, tak si ho nechám.

Pravdivější bude, že spíš nevěřím, že bych fyzicky snesla implantát. Cizí tělísko v těle, divný pocit. Když mě ten stav neohrožuje, děkuji ne-e. Ono by to totiž už nešlo vrátit zpátky.

Trochu vážněji. Chodila jsem do školy pro slabozraké, i do školy se zdravými dětmi. Devítku jsem končila v roce 1995, což byl úplně jiný svět bez nějakých představ o pomoci hendikepovaným. Nebo alespoň já jsem, krom omluvených hodin tělocviku, nic většího nezažila. Ve škole se alespoň postarali, že mi nikdo míčem nerozbil brýle.

Na střední mi v místní tiskárně okopírovali některé knížky a ve zvětšeném písmu vytiskli. Jen pro mě. Rodiče tam pracovali a my děti chodily na brigády.

Nebyla jsem nikdy moc společenská, proto za školu (až na střední) jsem chodila do knihovny a čajovny, kde mě nikdy nikdo nevyhmátl. Tam jsem něco psala, něco četla a netušila, co mě čeká. Byly to hezké časy.

 

Od května 2020 (tu divnou netopýří věc jsem měla až potom) se mi v jakž takž vidícím oku udělaly zákaly. Jsou to takové pavučiny, které plavou v zorném poli a štvou mě. Někdy si jich nevšímám, někdy nemůžu kouknout ani na díl seriálu, abych se necítila unavená. O psaní nemluvím.

Prý je to tím, jak stárne sklivec. Stává se to běžně. Sklivec vysychá a pavučiny, které vidím, jsou stíny, které uvolněné kousky sklivce vrhají na sítnici.

No ale také by se to mohlo dít spíš lidem, kteří nečtou, nepíšou, jsou úplně marní, neváží si života a tak vůbec.

Pracuji ve Sjednocené organizaci nevidomých a slabozrakých (SONS), kde jsem chvíli působila jako dobrovolnice, pak jsem dostala krátký úvazeček, který mi byl nedávno prodloužen na úvazek delší.

Náplň práce je hrozně různorodá. Třeba dnes ráno (2. 10. 24) jsme měli besedu se studenty ze zdejšího Gymplu. Mezi mladými lidmi je strašně moc zvídavých duší a občas se najdou v pomoci druhým. Takže jim představíme důvod existence a cíle naší organizace, vylíčíme svoje příběhy, předvedeme pomůcky, které nevidomí a slabozrací používají, necháme je si to vyzkoušet. A oni vědí, chápou a zajímají se.

Pak jsem rozesílala nějaké hromadné info maily pro lidi, kterým měly přijít. Následně jsem polepila bílé kasičky pro sbírku „Bílá pastelka,“ která už je za humny a roznesla je několika lidem, kteří se nás letos rozhodli podpořit.

Míváme ale i jiné starosti. Kolegyně se rvou za klienty, kterým úřady zamítly kompenzační pomůcku, třeba lupu, bez které si ale doma nic nepřečtou. Jedna paní mi nedávno řekla, jak si na důchod, až bude mít klid, plánovala konečně sedět v křesle a číst všechny ty knihy, které za život nestihla. No jo, jenomže ztrácí zrak a číst nemůže. Někdy posloucháme smutné zpovědi.

Když jsem byla malá, moje máma se hrozně snažila, bych žila i v kolektivu tak zvaně zdravých lidí. Proto mě nechala přemístit do běžné školy. Byla to chyba.

Popsala bych to jednou profláknutou hláškou:

„Kruh se uzavírá.“

Jaký je tvůj vztah k fantastice a hororu obzvláště?

Určitě doživotně kladný. Devadesátky, kdy mi bylo „náct“ byly skvělé rozmachem fantastiky v knižní i seriálovo-filmové podobě. Tehdy jsem objevila nejprve sci-fi, pak zbytek z fantastického žánru. Hodně jsem vnímala spíš pocit neskutečna, nekonečna a plynutí času, než děs a hororové prvky, i když ty byly ve sci-fi tvorbě na každém rohu. Kdo tehdy neviděl Vetřelce a Věc, jako by nežil. Takovým zjevením – kombinací žánrů byl třeba Horizont události. Ten byl svého času znepokojivý.

Horor ve filmu mě dnes už neděsí. V knihách, to je jiné. Mám ráda mrazení v zádech a nehezké představy. Když si čtu a na parapet ťukají kapky deště jako prstíky mrtvých dětí, jejichž životy byly přerušeny během hry, kterou by teď rády dotáhly do konce. Jen otevřít okno…

Hororem nemusíme chápat jen smyšlené děsivé příběhy. Stačí se kolikrát začíst do žánrů zcela reálných. Stačí životopisy slavných osobností, příběhy z doby hladomorů a válek obecně. Zasunuté zmínky o strastech životů našich předků. Kolikrát stačí potkat venku shrbenou stařenku a představit si, že i ona byla svého času pružná křepelička, která někomu, kdo už je možná dávno mrtvý, stála za to.

V poslední době mi ale trochu přijde, že dnes už se jakoby nemáme čeho bát. Nebo nedokážeme definovat, čeho bychom se bát měli, což je možná mnohem děsivější.

Může za to asi přesycení informacemi a jakási smyslová otupělost, která nám brání vidět podstatné.

Přeji všem, ať neshnijí dřív, než tohle rozlousknou.

A sbírce čtenáře, kteří budou chtít znát odpověď na otázku: O čem sní noční můry? A dost možná na ni dostanou i odpověď.

Ale účty za psychiatry editorům neposílejte.