Pavel Skořepa už vyzpovídal všechny básníky, grafiky… No a jako závěrečná třešnička na dortu přicházejí editoři. Kristina Haidingerová a Zdeněk Záleský prozradí sice spíše to, o čem sní editoři sbírky hororové poezie, ale naštěstí nezůstalo jen u snění!
Kristina Haidingerová
Kristina Trefilová Haidingerová je jednou z editorek poetické sbírky O čem sní noční můry. Je také čtenářkou historických románů, hororů a literárních podivností, obdivovatelka severu a tvrdé a vážné hudby a vody v jakémkoli skupenství. Napsala trojici krvavých románů (Ti nepohřbení, Děti Raumy a Violeti) vydaných souborně v omnibusu Očistec (2024). Napsala také erotické drama Richardovy živé hračky (2016) a kontroverzní bizarro novelu V rozkvětu (2022), dále několik hororových povídek, básní a literárních i hudebních recenzí. Organizuje český HorrorCon a je editorkou festivalové knižní řady (zatím vyšlo: Ve špatný čas na špatném místě, Může se to stát i vám, Dokud nás smrt nerozdělí, Co číhá v temnotách, České temno, na Magnesii Literu nominovaná Bizarropolis a nově právě O čem sní noční můry). Několik knih či povídek také ilustrovala.
Co pro tebe znamená být součástí něčeho tak ojedinělého, jako je současná antologie hororové poezie?
Velké osvěžení, změna, radost z tvůrčí rozmanitosti, nadšení z práce skvělých kolegů.
Když se řekne slovo poezie, co to v tobě evokuje? Jaké emoce, myšlenky to v tobě vyvolá?
Pro mě poezie rovná se emoce.
Vstoupila jsi opět do téže řeky. Jaké jsou tvoje pocity z nového počinu v knižní edici HorrorConu?
Pokaždé je to zážitek a pokaždé je to trochu jiné. První tři povídkové knihy sdružovaly nové i vypsané autory, využívaly zkušeností editorů kolem časpisu Howard a řady Antologií českého hororu a vlastně restartovaly každoroční vydávání výběrových antologií. Tím jsme se trochu vyčerpali a čtvrtá kniha už byla poetická. Šlo o velký experiment, který se, myslím si, povedl a jsme rádi, že do tohoto holportu s námi šlo tehdy ještě začínající nakladatelství Golden Dog. Následně vyšlo České temno. To pro mě bylo metou, jíž jsem chtěla dosáhnout, završením dlouhodobé spolupráce s mnoha autory, Pro mě osobně jde o poctu atmosférickému horroru a nejobsáhlejší knihu do Očistce. Šestá kniha – Bizarropolis byla zase další, novou výzvou, objevením něčeho úplně jiného a to i včetně spolupráce s nakladatelem, který běžně moc šancí domácím autorům nedává. Že se to nakonec vyplatilo, dokazuje nominace na cenu Magnesia Litera. Autoři odvedli neuvěřitelný kus práce, a to i ti, kteří se do knihy nakonec neprobojovali. No a Můry jsou příjemným návratem k poezii, rozvinutím někdejších spoluprácí a už fungujících konceptů, ale i přizváním dalších zajímavých autorů a netradičních příspěvků. Je to skromná ale zároveň krásná kniha, pro kterou jsme získali nejen úchvatný obraz na obálku, jedinečné ilustrace, či zvučná jména napříč uměleckou sférou (Martin Dusbaba, Ivan Adamovič, Kamil Princ), ale i mimořádně talentované básníky, se kterými se čtenáři budou moci konečně blíže seznámit. Malou osobní metou pro mě bylo i získání Honzy Vojtíška a Petra Bočka, které coby básníky zná jen málokdo, a opětovného vydání u nakladatelství Golden Dog.
Jistě otřepaná otázka, ale rozlícený dav si to žádá. Co přesně pro tebe znamená hororový žánr?
Možnost tít do živého. Nastavování zrcadla duši. Možnost nejhlubší možné konfrontace.
Čím bys byla schopna namotivovat klasické konzumenty mainstreamu, aby odhodili svoje předsudky a plně bez sebemenších obav se vrhli do náručí hororu?
Ne, že by je bylo lehké přesvědčit, ale je mimořádně těžké získat vůbec šanci je přesvědčit – kor když jste autorka a Češka. Předsudky jsou u nás bohužel zakořeněné opravdu hluboko, takže onen svatý grál, který by vše změnil ještě stále hledám 🙂
Zdeněk Zelda Záleský
Zelda je zapálený knihkupec, básník, klubový recitáror, bývalý recenzent časopisu Ikárie a člen umělecké skupiny Infernalismus.
Co pro tebe znamená být součástí něčeho tak ojedinělého, jako je současná antologie hororové poezie?
Pracuji v knihkupectví. Mám povědomí o tom, co se prodává, jaké letí zrovna trendy, a ty smutné police s málo prodávanou poezií mě pokaždé rozesmutnily. Když jsem s první knihou oslovil Kristinu, jestli by to takového projektu šla, říkal jsem si že mínus a mínus dá plus a ono to vyšlo. Ohlasy byly veskrze pozitivní. Jen mě utvrdily, že o poezii je zájem a ještě nezemřela. Být součástí něčeho takového je opojné.
Když se řekne slovo poezie, co to v tobě evokuje? Jaké emoce, myšlenky to v tobě vyvolá?
Poezii vnímám tak, že básník obnaží své nitro a dá nahlédnout do kousku své duše.
Jsi hrdým otcem druhého básnického dítka v knižní edici HorrorConu, Jaké máš z toho pocity?
Jsem rád, že se nám podařilo pokus, jak jsem si v duchu přezdíval první knihu, zopakovat. Všichni zúčastnění byly skvělí. Dmu se hrdostí a pýchou stejně jako novopečený otec.
Dokázal by sis i jen na pouhý okamžik představit, že bys při přednesu svých vlastních básní musel v klidu sedět?
Rozhodně nedokázal. 😀 Při vystoupení se snažím předat energii a poselství básně posluchačům/divákům tak aby odešli s pocitem přidané hodnoty. Vidím v tom analogii ke koncertům kapel, můžeš si je poslechnout na Spotify, ale živák je živák.
Umíš si sám sebe představit jako čistě romantického básníka?
Krátká odpověď je ne. Asi nikdy nenapíšu sto sonetů komukoliv. Na druhou stranu když se zamyslím, romantika může být i depresivní, morbidní, nezdravá… tam už bych se našel.
