Občas se, bohužel, stane, že recenzent sáhne po knize, u které ho zaujme obálka a anotace, aby v průběhu čtení zjistil, že to vlastně vůbec není jeho šálek kávy. Jenže, vysvětlujte čtenářům, že došlo k omylu, a že je nefér odsoudit knihu jen proto, že vám osobně příliš nesedla. A tak jsme se uchýlili ke kompromisu, a nabídli pohled ještě jedné osoby, tentokrát pro změnu ženy, a navrch fanynky Jany Rečkové. Tímto děkuji Heleně Jelínkové za její ochotu podělit se se čtenáři o svůj názor. A mimochodem: dejte nám v komentářích vědět, zda by se vám líbilo, kdybychom podobné dvojrecenze uveřejňovali častěji!
Nebudu chodit kolem horké kaše. Už hodně dlouho ve mně žádná kniha nevzbudila tak rozporuplné dojmy, už hodně dlouho jsem nemusel před samotným sepsáním recenze tříbit své myšlenky tak dlouho. Nezdejší Jany Rečkové rozhodně nejsou knihou obvyklou a knihou pro každého.
Když zdání klame
Možná se zeptáte, proč moje volba padla právě na toto dílo. Předně: mám rád produkci Strak na vrbě. Dále mám rád české autory (i autorky), obálka vypadala fantasticky a anotace vzbuzovala mnohoslibná očekávání. O to víc sem byl překvapen hned na prvních stranách knihy.
Rečková využívá „Eriksonovský“ styl vedení příběhu. Téměř nic nevysvětluje, neuvádí čtenáře do situace a rozjíždí děj bez obvyklé úvodní omáčky. Tumáš řeku a plav, milý čtenáři. Trvalo poměrně dlouho, než se věci začaly spojovat a odhalil se počátek zápletky celého příběhu. V tu chvíli jsem propadal nadšení a měl pocit, že kniha funguje a je skvělá a zábavná. Epický děj obsahuje vše, co si milovník fantasy může přát – silné a sympatické hrdiny, bitvy, magii, řádnou dávku fantazie a potřebný střípek originality. Až potud vše zní výborně, jenže…
Prvním prvkem budícím rozpaky je nezvyklý styl psaní. Autorka čtenáře zaplaví doslova džunglí textu. Tento příměr je dokonale trefný – většina podstatných věcí je totiž důmyslně ukryta mezi chaoticky plazícími se liánami písmen a slov, kterými je třeba se nejprve pracně prodrat. Při čtení je důležité neustále se soustředit na to, co vlastně čtete! Mnohdy se budete v textu muset vracet, protože jednoduše přehlédnete, jak se vlastně postavy do dané situace dostaly nebo vám to, co se právě děje, bude připadat neodůvodněné. Občas také dokážete vyhodnotit to, co bylo v dané pasáži podstatné, až po dočtení obsáhlejšího celku. Ne každému takto pojatý a hutný text sedne, a pokud jste „vlakoví čtenáři“ vyznávající nekomplikované čtivo, není tato kniha pro vás ani v nejmenším.
Jako druhou věc brzdící dobře rozjetou knihu vidím kvalitativní nevyrovnanost jejich jednotlivých částí. Ačkoliv jsou Nezdejší uzavřeným příběhem, je kniha vnitřně rozčleněna na tři díly. První díl má i přes výše zmíněné specifické podání tah na branku, jasný směr a dynamiku. Další dva díly však ztrácí nastolené tempo, a namísto jasného směrování se začínají spíše roztahovat do šířky přibíráním většinou nic neřešících vedlejších linií. Do finiše dofuní tento literární tlouštík doslova šnečím tempem, přičemž si musí co chvíli dávat pauzu, aby chytil dech.
Hlavně neztratit cíl
A když už jsme zmínili rozbřednutí se a ztrátu tempa, je třeba upozornit i na další s tím spojený problém. Tím je příběh. Hlavní motiv totiž v průběhu knihy někam vyšumí a na konci knihy budete pravděpodobně rozpačitě přemýšlet, co tím, že nic neřekla, vlastně autorka chtěla říct. Skončíte s výrazně více otázkami než odpověďmi – ve své podstatě je zodpovězena pouze jediné závažnější téma, uzavřena pouze jedna či dvě z vedlejších linií. Tento způsob vedení příběhu zdál se mi býti poněkud nešťastným.
Podobně si vedou i postavy. Už v počátku je jich slušné množství, které s přibývajícími stranami povážlivě roste. Ne, i když chvílemi možná budete tápat, nakonec se v nich neztratíte, zakopaný pes je jinde. Čtenář postupem času získává neodbytný pocit, že chování postav přestává dávat smysl, že jednají zkratovitě nebo naprosto náhodně. Částečně se toto vše dá odůvodnit tím, že každou chvíli se objeví nový milostný vztah ústící v trojúhelník; a jak známo zamilovaným lidem (ale i příslušníkům dalších ras) je logika naprosto ukradená. Malá vsuvka: velké množství milostných vztahů otráví čtení nejednomu cynikovi a většině mužské populace. Nakonec sice zvládnete osudy jednotlivých hrdinů se skřípěním zubů nějak poskládat, ale často musíte jejich motivaci hodně ohýbat nebo si vsugerovávat, že v ní musí být nějaký skrytý smysl, který zůstal pohřben v nepřehledných stozích textu.
A teď babo raď. Recenze je ryze subjektivní názor, a jakožto recenzent musím říct, že pro Nezdejší jsem nebyl cílovou čtenářskou skupinou (a k tomu připočtěme i poměrně vysoká očekávání). Věřím, že lidé mající s texty Jany Rečkové pozitivní zkušenost a obecně ženy mohou mít na knihu zcela odlišný náhled a mohou mi za tuto recenzi spílat. Nerad bych strhl dobrou knihu jen proto, že mi nesedla nebo jsem nebyl při čtení dostatečně soustředěný, ale přestože jsem se snažil být objektivní a poukázat na chyby, které jsou z mého pohledu zřetelné pro každého, možná nakonec tato recenze vyzní mnohem negativněji, než by tomu mělo být. Netvrdím, že kniha nemá světlé momenty, zajímavé části zápletky, a především velmi chytlavé postavy… Jen je tohle všechno možná až příliš utopené v okolním balastu.
Nezdejší očima Heleny Jelínkové
Jana Rečková patří k nejznámějším českým autorkám fantasy. Těžko by tomu mohlo být jinak, když její první vydaná kniha (byť pod pseudonymem) vyšla již v roce 1995 a od té doby vypouští do světa další a další snové příběhy.
Já se do její práce zamilovala na střední škole u románu Kniha prokletých, a té se právě Nezdejší velmi podobají.
Obě knihy se odehrávají v podobném světě protkaném vlastní poetikou a nadpřirozenými bytostmi. Hadí paní se starají o sopky pod horami, do bitev se zapojují víly a vílkové, kteří už dávno zapomněli, že měli s lidmi společného více, než se zdá. Jejich krev se už dávno promísila, i když to některé víly odmítají přijmout a zrazují pak vlastní lid. A leckterý vyděděnec by jim mohl být příkladem.
Hlavním hrdinou Nezdejších je Galhi Joark – a záměrně používám obě jeho jména. Lidský princ, syn Hadí paní, nástroj čaroděje s vílí krví v žilách. Neměl to jednoduché, když ho ve třech letech matka poslala k lidem, a od té doby se to jen horší. To když se přimotá ke knize o Neblahých pokladech, již sepisuje starý čaroděj. Ani ten však není tím, kým se zdá být.
V jejich světě jména znamenají mnoho… A každý jich má víc, protože se životní cíle a postoje mění. Některá jména patří rodině, jiná vyhnancům, a co teprve když se vám někdo zdvojí, či dokonce ztrojí. Celá kniha se tváří zmateně, ale všechno dává smysl a sama jsem se neztrácela, i když chápu, že někteří lidé by s tím mohli mít problém. Z Joarka je Galhi a pak znovu Joark, z Valaizuriho Alch… Jména se mění časteji než ponožky, postavy se do sebe zamilovávají a odmilovávají, jako by se nechumelilo… A nejde jen o víly, jež jsou svojí nestálostí pověstné. Přítomnost smrti holt působí na lidi (a víly) různě.
V Nezdejších se velmi silně projevil jeden z talentů autorky – dokáže vytvořit natolik živý svět, že můžete jen bez dechu sledovat, co všechno se děje. Když se nad tím zamyslíte, život není jednoduchý. Nikdy nemáte jen jednu zápletku, které se podřídí vše okolo vás, vaši přátelé nepustí z rukou rozdělanou práci, aby se vydali za dobrodružstvím. Tady je to krásně vidět, když se postavy mezi sebou hádají, zpravidla pro dobro toho druhého, dobro celé země, pro osobní zisk… A i když má Galhi až nepřirozený vliv na ženy kolem sebe, chlapi na něj žárlí a rádi mu hází klacky pod nohy. A když jeden problém vyřešíte, vyskočí před vámi další.
Nezdejší jsou jednou z knih, kde příběh smrtí zlouna ani zdaleka nekončí. Alch byl jen odpadlíkem jiné rasy a měl před sebou velký úkol, který však překroutil pro vlastní blaho, jak už to se zápornými postavami bývá.
V druhé části knihy se proto řeší, co s národem dobyvatelů a otrokářů. Tady příběh začíná pokulhávat, děj se zvrhne v putování z místa na místo, postavy se mění a vynoří se další odhalení. Ve třetí části se Joark musí pro velký úspěch utkat už rovnou s Pánem snů. Všechno to na sebe navazuje, jedno vede k druhému, a za sebe jsem ráda, že se autorka snažila co nejvíce linií uzavřít… Ale konec mi přijde velice zkratkovitý a uspěchaný.
Rozhodně můžu říct, že kdyby byli Nezdejší rozděleni do dvou nebo tří svazků a druhá část se víc rozepsala, bylo by to naprosto epické. Takhle se mi zdálo, že po polovině knížka ztrácí dech, když se z pozorování odlišného světa se všemi jeho bohy a pověstmi, stalo jen putování za úkolem, jehož splnění zachrání svět, který hrdinové znají. I ten Galhi je na konci už unavený, dokonce i jeho přátelé začnou rozebírat, proč si myslí, že se musí obětovat… A vysvětlují, že on už asi jinou možnost ani nevidí.
Zachránci světů to holt měli vždycky těžké, i když tomuhle konkrétnímu pomáhají vynálezy ze snů. Znáte jinou fantasy, kde se užívají ohňovozy nebo létající stroje s pohonem na černý olej? Alchymisté se naučili míchat vozovou pálenku a do bitvy výrazně zasáhly podivuhodné zbraně na dálku… Na začátku jsem trošku brblala, ale nápad to opravdu nebyl špatný. Čtenáře rozhodně překvapí, na co všechno může narazit.
Nezdejší nejsou špatná kniha. Fanoušci Jany Rečkové ji budou milovat, protože v Joarkovi uvidí Chasta, Ysquanira nebo třeba Eralla. Pro ty, kteří s ní teprve začínají, však může být drobet zmatečná, protože na podobné míchání světů jinde hned tak nenarazíte. A i když se mě osobně obálka moc líbí (na Joarka se totiž vážně pěkně kouká) a za vnitřní ilustrace můžu Janinu Strnadovou jedině pochválit, většinu pánského publika asi úplně nezaujme. Jako fanynka Jany Rečkové jsem spokojená. Připomněla jsem si všechny oblíbené hrdiny, opět jsem se ponořila do hlubin světů, jaké bych sama nikdy nevymyslela… A paní z Turu mi byla vyloženě sympatická.
Objektivně však musím připustit, že je kniha nevyvážená, a ač je první polovina naprosto dokonalá, druhá by snesla maličko rozepsat; a pro Hyereha bych si představovala epičtější závěr. A moc by mě zajímaly ty Zakázané bytosti. Vlastně bych z toho světa ráda viděla daleko víc. Jak si víly poradily s roztříštěnými královstvími, jak se vypořádaly s tím špatným, co se od lidí naučily. Co se stalo s duchem Krooda, když se vydal na výpravu, kterou ale Joark předem odsoudil k zániku (a naprosto záměrně). Budu prostě doufat, že se tam ještě někdy vrátím s další knihou, i když snaha o zakončení všech dějových linek tomu úplně nenapovídá.
Jana Rečková: Nezdejší
Vydaly: Straky na vrbě, 2017
Obálka: Janina Strnadová
Počet stran: 608
Cena: 350 Kč
