Australana Jaye Kristoffa snad ani není třeba představovat. V České republice v posledních měsících stoupl na žebříčku oblíbenosti díky Nikdynoci a sérii Akta Iluminae. A pokud někdo ze čtenářů young adult žánru pochyboval o jeho oddanosti fanouškům, letošní HumbookFest, jehož byl speciálním zahraničním hostem, musel každého přesvědčit o opaku. To ovšem nemění nic na tom, že jako autor se Jay Kristoff vyžívá i v utrpení svých fanoušků a čtenářů. Pořiďte mu někdo, prosím, láhev s nápisem „Slzy mých čtenářů“. Nějak tuším, že se do budoucna bude hodit.
Opáčko pro zapomnětlivce
Mia Corverová se úspěšně stala Čepelí Rudé církve po tom, co Ashlinn Järnheimová se svým bratrem Osrikem napadli školu Rudé církve společně s Luminatii. Při tomto napadení zahynul Lord Cassius, Pán Čepelí, jediný další Temný, kterého Mia znala a jenž by byl schopný odpovědět jí na otázky ohledně původu Temných, jejich schopností a stínových mazlíků. Jeho společnice, stínová vlčice zvaná Zatmění, se poté přimkla k Mie. Tím pádem má Mia jak svého kocoura Pana Laskavého, tak i ji.
Spartakus 2.0
Cesta za pomstou těch, jež zničili Miinu rodinu, nabírá v Božím hrobě nových obrátek. Přesto, že z Mii Corverové udělal sám Pán Čepelí, Lord Cassius, na smrtelné posteli Čepel, většina shahiidů má za to, že si to nezasloužila – a dávají jí to patřičně najevo nejen oslovením „akolytko“. Přesto dostane svůj „první“ důležitý úkol a poprvé je bez přátel a jakýchkoliv spojenců.
Dobrovolně se nechá prodat do otroctví, jen proto, že oba její cíle, kardinál Duomo a konzul Scaeva, se mají zúčastnit velkých her pořádaných v Božím hrobě. A tak se čtenář noří do světa, kde jsou gladiatii otroci, bojující v aréně jako zvířata – zvýrazňujíc barbarskost lidí na mocných pozicích.
Trpělivost, pomyslela si. Jestli má Pomsta nějakou matku, tak se jmenuje trpělivost. (str. 81)
Syndrom prostředního dítěte/knihy
Ačkoli o svých knihách Jay Kristoff nikdy nemluví jako o svých dětech, svým způsobem to jeho děti jsou. On je napsal, on jim věnoval čas. Není pochyb o tom, že je skvělý vypravěč, dokáže vymyslet výborné zápletky, nadzvednout mandle i krevní tlak a šokovat. Nejlépe všechno najednou. Jenže zatímco Nikdynoc šokovala v tom správném místě, Boží hrob už trošičku pokulhává. Je to skvěle napsaná kniha, stejným stylem jako předchozí díl, jenže je na něm jednoduše znát, že je to druhý díl. Ne kvůli hromadě menších/větších zápletek, nových postav (ke kterým se těžko hledá nějaké to spojení), ale kvůli těm vycpávkám, nedůvěryhodným pocitům a nezodpovězeným otázkám (které stejně autor nezodpoví).
Jen těžko se dá uvěřit, že by Mia (k tomu všemu tak, jak ji Jay Kristoff napsal), která neodpouští, jen tak povolila a odpustila Ashlinn to, co provedla na konci prvního dílu (mrk, mrk, moje spřízněné duše ví, o čem mluvím) – natož se do ní tak lehce zamilovala. Tomu prostě nevěřím.
Tohle bude určitě záležitostí každého jedince, každého čtenáře, ale já měla problém se do Božího hrobu začíst, natož se s novými postavami sžít. V knize je fůra vulgárností, hned na začátku autor přivítá čtenáře do děje ruskou trojkou, která se zvrhne ve vraždu. Později, když se z Mii stane gladiatii, některé bojové scény mi silně připomínaly určité díly seriálu Spartakus (což jim nijak neubírá na tom, že jsou skvěle napsané). Sám autor přiznal, že se pro Boží hrob nechal inspirovat Římem a Benátkami, ale rozhodně je škoda, že více nepopsal a nerozebral svět otroků. O to víc to působí promyšlené jen napůl, když se sama Mia (i někteří gladiatii) chová jako otrok pouze, když se to hodí do příběhu. Svoji dominu má poslouchat a mluvit v její přítomnosti pouze, když je k tomu vyzvána. Co udělá Mia? Mluví bez vyzvání, vyčítá a dokonce i radí. Kromě jednoho, dvou případů ani není řádně trestána – rozhodně ne tolik jako ostatní.
První půlka knihy je rozdělena na kapitoly v přítomnosti, v nichž se čtenář dozvídá, jak to s Miou vypadá na cestě stát se otrokyní v aréně, později jak trénuje, aby se stala jednou z gladiatii (což jsou většinou muži, ale Mia je prostě Mia). Tyto části se střídají s kapitolami z minulosti, kde se čtenář dozví, jak se Mia dostala k prodavačce otroků. Druhá polovina je už potom bez flashbacků, soustřeďující se na příběh v přítomnosti.
Dalo by se očekávat, že když se Boží hrob odehrává několik měsíců po Nikdynoci, projde Mia alespoň nějakým malým vývojem. No, nada. Mia zůstává stále věrná těm, které nazývá přáteli, a samozřejmě svému plánu pomstít vraždu otce a bratra a uvěznění matky. Světlou stránkou toho, že tři hlavní postavy (Mia, Pan Laskavý a Zatmění) zůstaly relativně stejnými, je jejich špičkování. Vzhledem k tomu, že Miin první společník nosí podobu kocoura a bývalá společnice Cassiuse (osobně bych upřednostnila skloňování Cassia, ale já to nepřekládala) podobu vlka, autor k nim zasadil i dlouholeté klišé, a to sice, že psi a kočky nejdou dohromady. A je to vážně zábava.
„…já jsem hlídal minule, když jsi skoncovala s tím soudcem…“
„… LHÁŘI, TO JÁ JSEM CELOU DOBU HLÍDKOVALA VENKU. TYS TAM NASÁVAL JAK HOUBA…“
„… a jak to můžeš vědět, jestlis celou dobu hlídala venku…?“
„Už ste si to dovykládali, vy dva? Je mi úplně u prdele, kdo to udělá, ale jeden z vás půjde ven.“ (str. 52)
A pak tu jsou nové postavy. Noví Temní (oh, ano). Například takový Furian. Obrovský potenciál, ale vrávorá mezi chováním se jako velká osina v zadku a potenciální Miin nápadník (i když to táhne s jejich dominou). Doopravdy by to bylo zábavné a velmi zajímavé, kdyby jejich vztah dostal více prostoru. Vzhledem k tomu, že Furian je Temný, jenž svoje nadání odmítl, tudíž nemá ani svého společníka, rozhodně by bylo pestré prozkoumat jeho a Mii ideologie či morální zásady, motivy, které je tvarovaly do osobností, jimiž teď jsou.
Bohužel v Miině plánu zeje docela veliká díra, táhnoucí se celou dobu knihy. Autor očividně chtěl napsat knihu s gladiátory, což se mu povedlo na výbornou, ale ve spojení s Miiným plánem je to nebezpečné a dost riskantní už jen z toho hlediska, že Miini nepřátelé jsou brutální, zákeřní a velkou spoustu věcí nemůže hlavní hrdinka ovlivnit, protože jdou mimo ni. A to všechno proto, aby se její cíle objevili na veřejnosti – a to ještě možná.
Každopádně je docela zábava knihu číst, pokud se čtenář v příběhu moc nenimrá a nemá moc oblíbených postav, protože jinak by mu Miiny reakce mohly občas připadat nereálné.
Boží hrob bych doporučila rozhodně přečíst dvakrát, protože Jay Kristoff pokračoval s poznámkami pod čarou i zde (vážně – a vydaly by na samostatnou knihu) a občas to vážně přehání (extrémní případ, kdy „poznámka pod čarou“ zabírá skoro celou stránku); nehledě na ten fakt, že těch informací je hodně a čtenář by se mohl lehce ztratit.
Jay Kristoff: Boží hrob
Vydalo: CooBoo, 2019
Přeložila: Adéla Michalíková
Počet stran: 522
Cena: 399 Kč
