Venile je planeta s kouzelnou přírodou, rozmanitými národy a originálním náboženstvím. Její obyvatele řídí magický princip Planety, ve který je nutné věřit. Venile je však také bojištěm, kde se střetávají nejen vojska, ale kde musí mladičká Kathrin hlavně objevit sebe sama.
Máte-li rádi žánr young adult fantasy a nevadí vám číst slovensky, tak tady jste na správné adrese. Série Pokrvní z pera Valentiny Sedilekové už sice pokračuje druhým dílem, ale to se dá snadno dohnat. Autorka píše svižně a srozumitelně, nezatěžuje se složitými popisy a děj dávkuje po vhodně vyměřených kapitolách. Pro člověka, který by se rád seznámil s žánrovou produkcí našich východních sousedů, je tohle dílo vhodnou volbou. Musí však mít velké pochopení pro tenhle druh příběhů, nebo prostě být v tom správném věku. Pak mu hrdinka zajisté někoho velmi dobře připomene…
Kathrin je úplně obyčejná středoškolačka, která si ráda ve volném čase zajezdí na koni na farmě svých rodičů. Žije si celkem spokojeně, dokud se její rodiče nerozhodnou kvůli finančním potížím prodat jejího oblíbeného hřebce Bena. Silný emocionální zážitek bolesti a frustrace ještě posílí šikana, se kterou se dívka začne potýkat poté, co o ní spolužačka Beth rozšíří úmyslnou lež a označí ji za místní šlapku. Ukáže se, že ambiciózní Beth se tak snaží zbavit konkurentky, která ji překonává ve studijních výsledcích. Díky sociálním sítím se pomluva rychle šíří a Kathrin je téměř bezmocná. Téměř. Pak u sebe objeví novou superschopnost… A tak ji využije k pomstě, naivní a celkem neškodné, jenže i tak u Beth způsobí fatální následky. Než se však Kathrin stihne utopit ve výčitkách svědomí, objeví se na prahu jejího domu pohledný mladík a řekne jí, že je ve skutečnosti princezna a musí se okamžitě ujmout vlády ve svém království.
Kathrin kupodivu neváhá moc dlouho, opouští svůj dosavadní život a vydá se s mladíkem na cestu. Ten jí provede zvláštním průchodem, díky němuž se ocitnou na planetě Venile. Země je tu rozdělená na malá království, a to, které se ocitlo bez vládce pravé krve, se jmenuje Dědina. Aby byla dobrou královnou, musí se toho Kathrin hodně naučit. Zeměpis, politiku, šerm, místní jazyk… Dívka se zodpovědně vrhne na výuku, plní zadané úkoly a dbá na rady svých učitelů. Občas se chová hloupě a je neuvěřitelně důvěřivá, z čehož mají radost její odpůrci. Za krátkou chvíli si ale získá i stoupence a také se jí podaří přesvědčit obyčejné lidi, že to s nimi myslí dobře. Má totiž srdce na správném místě a trpících poddaných je jí líto! No nic. První díl končí jak jinak než slavnostní korunovací.
Druhý díl s podtitulem Biely havran je už o poznání temnější. Dědina má velmi napjaté vztahy s agresivním sousedem, který obývá území zvané Borensatyh. Nepřátelské armádě černých jezdců velí čaroděj, který si říká Pán zla a má zálusk na celou zemi. Když zaútočí na maličký a mírumilovný Nasar, rozhodne se jim čerstvě zvolená královna Kathrin poslat dědinská vojska na pomoc. Zda to byl chytrý tah nebo krok k prohře, to ukáže čas. Dědina se hemží uprchlíky, královna čelí vzpouře a je potřeba řešit novou strategii obrany. Kathrin se navíc musí vyrovnat se ztrátou milovaného Jonsona, kterému pro jeho zvláštní vzhled přezdívala Bílý havran. Ještě na ni ovšem čekají těžší výzvy…
Valentina Sedileková nám naservírovala celkem klasický příběh, který jen minimálně vybočuje z rámce YAF. To může být pro ty, co tenhle žánr vyhledávají, potěšující, ale možná taky trochu zklamáním. Přes velký potenciál se nám totiž před očima odehrává tak předvídatelný děj, až to dělá ze série Pokrvní tuctové dílo. Nad složkou „fantasy“ tu převládá spíš to „young“. Kromě toho, že se hrdinka přesune na jinou planetu (aniž by měla fyzické či jiné potíže, řešila třeba problémy s gravitací nebo jinou délkou dne) a má schopnost proměnit se ve vlčici, čehož využívá jen minimálně (nebo k hloupostem), se pozornost soustředí spíše na její vnitřní prožívání, které je plné nejistoty, pochybností o sobě samé a rozjitřených pocitů. O milostném vzplanutí už se zmiňovat ani nebudu, stejně je vykresleno s takovou prudérností a bez vášně – buď si ji mladičká Kathrin nemůže dovolit, nebo se o tyhle intimnosti nechce se čtenářem podělit (budeme-li vnímat hrdinku jako jakési autorčino alter ego). Mnohem častěji si užijeme, jak je nešťastné Kathrin pořád úzko, jak si neví rady, jak se nedokáže rozhodovat, jak těžké je vynášet rozsudky nebo stát v čele vojska s mečem v ruce (tohle i celkem chápu). Nakonec musí všechno z toho zvládnout, dokonce i zabíjet. A opět – tenhle moment autorka ve vyprávění rychle přeskočí, abychom zase řešili teenagerské problémy.
Literatura je dnes plně diverzifikovaná a každá čtenářská skupina má stejná práva na „svůj“ žánr, tedy i dospívající dívky. YAF je hřiště, na kterém se to obvykle děje podle zavedeného vzorce a ani u Pokrvných tomu není jinak: středoškolačka vpadne do psudostředověkého světa, bez potíží se přizpůsobí místním životním podmínkám, ba co víc, ještě chce cizí svět zachránit. Snad proto ji omlouvá, že opustí svůj dosavadní domov a rodiče i bratra bez slova na rozloučenou (nakonec, jsou nevlastní, že?). Naštěstí najde v novém životě dost přátelských duší a pečujících dlaní, takže může na staré přátele i své nejbližší zvesela zapomenout. Pravda, když se rozhodne usednout na trůn Dědiny, není moc pravděpodobné, že by se mohla někdy vrátit, je proto lepší udělat za bývalým životem tlustou čáru.
Škoda, že tak opravdu neučiní. Že nenechá před průchodem do Venile i svůj způsob uvažování a spolu s ním všechna ta bolestivá témata současného světa (zmíním jen kyberšikanu, multikulturalismus a prazvláštní ekologicko-náboženský koncept inspirovaný filmovou Pandorou). Občas mě za uši tahal i moderní jazyk, plný reálií a obratů, které na Venile nemají co dělat. Jenže jak jinak by mohla autorka komunikovat se svými čtenáři a čtenářkami, kdyby se jim trochu nepřiblížila? Konzistence nějakého fikčního světa jde logicky stranou. Také logika samotná jde často stranou, ale to je podle mého názoru nejmenší problém. Mnohem víc mě zaráží určitá citová vyprázdněnost, která čiší z popsaných stránek. Sice se tu o citech hodně mluví, ale jsou mnohem víc artikulovány než skutečně žity. Možná až scéna truchlení za Bílým havranem má trochu hloubku, jinak ale mravoličná poslání typu „Ztráta bolí. Láska bolí. Bolest nás dělá silnějšími“ hodně šustí papírem.
A to celkem zamrzí, když vezmeme v úvahu potenciál, jaký Valentina Sedileková ve své prvotině předvedla. Jistě, je to nezkušená autorka a člověk pro to má pochopení. Ještě před dvěma lety byla i ona středoškolačkou z Banské Bystrice, příběh samotný však vznikl mnohem dříve. Co přiměje děvče ve 12 letech sednout k psacímu médiu a stvořit celé nové literární světy? Můžete namítnout, že je za tím prostě jen výtrysk neudolatelného talentu. Ano, proč ne. Valentina sama přiznává, že už od dítěte byla veliký snílek. Dedikace rodičům a přátelům, kteří autorce pomohli „v nejtěžších chvílích“, umístěná na předsázce knihy, však napovídá něco jiného. Jaké těžké chvíle asi zažívá děvče, které má všechno? Které má oba milující rodiče, co jí zaplatí studium na soukromém lyceu, sestru, se kterou si ji spojuje silné pouto, babičky, tetičky, co jí všemožně podporují a drží palce… Ale já myslím, že odpověď už znáte. Ještě totiž nezaznělo jedno velké téma, které trápí dnešní teenagerky – porucha příjmu potravy. Valentina Sedileková si prošla touto zkušeností a je také iniciátorkou celoslovenského projektu Chuť žiť (vloni vydala i stejnojmennou autobiografii, ve které se pokouší přiblížit svůj boj s anorexií).
Série Pokrvní si také svou cestu k popularitě musela vybojovat. První díl vydalo nejprve Občanské sdružení Generácia Nula (2015), které se soustředí především na propagaci banskobystrických básníků. Brožovaný titul s neoriginální obálkou, plný gramatických chyb, neměl moc nadějí na úspěch. Celé série se pak ujalo nakladatelství Artis Omnis, věnovalo rukopisu odpovídající redakční péči, svázalo ho do pevné vazby a dodalo obálkám osobitý vizuální styl. Podílela se na něm sama autorka, která navíc text kompletně přepsala, i její sestra Karolína, když umělecky překreslila mapu fiktivního světa Venile. Ilustrací pro druhý díl se chopil již celkem známý Martin Luciak, který ku prospěchu knihy setřel původní punc dětské naivity. Je to tak trochu symbolické – i hrdinka dospívá a ve druhém díle odhazuje dětské střevíčky. Teď je na řadě autorka, aby trochu dozrála a přišla s něčím, co by překročilo rámec terapeutického psaní. Aby dokázala, že umí víc než jen opisovat literární schémata a hrát si s barvičkami, kvítky a zvířátky, aby udělala ze své knihy pořádnou fantasy a dala jí případně tu hloubku, kterou měla v úmyslu. V konkurenci, která se už na Slovensku začíná rodit, to bude potřebovat, nemá-li mít jen osud komet, které zazáří na nebi, oslní nenadálým příslibem, ale pak přeletí pryč a zapadnou. Protože se však Valentina Sedileková rozhodla pro život, když překonala vlastní stín, a chce toho v životě hodně dokázat, tak o ní zřejmě ještě uslyšíme.
Procentuální hodnocení: 60%
Valentina Sedileková: Biely havran
Série: Pokrvní 2
Jazyk: slovenština
Vydal: Artis Omnis, 2019
Obálka: Martin Luciak
Počet stran: 282 stran
Cena: 13 euro
