Dobré věci se vracejí. A Nádraží Perdido Chiny Miévilla je proklatě dobrá věc, protože se k nadšeným českým čtenářům vrátilo už mnohokrát. Tentokrát toto kultovní dílo vydalo znovuzrozené nakladatelství Laser – navíc s osmi vloženými grafickými listy podtrhujícími barevné ladění příběhu.
Začněme recenzi malým výletem do historie. Nádraží Perdido vyšlo v originálním znění poprvé v roce 2000; svoji premiéru v češtině si odbylo v roce 2003, následně pak vyšlo v letech 2007 a 2010, aby se definitivně vrátilo v roce 2018 – tentokrát v líbivé pevné vazbě s přebalem a vloženými grafickými listy a následně i jako e-bok. U vydání tohoto díla vždy stálo vydavatelství Laser, ať už se v té době jmenovalo jakkoliv!
A pokud se ptáte, co je na tomhle díle tak výjimečného, odpověď zní: tahle kniha dokáže zadupat do země vaše představy o tom, jak by měla vypadat fantastika!
Extraordinérní kousek
A pro podtržení působivosti tohoto titulu přidáme ještě pár opravdu těžkotonážních argumentů: kniha získala nominace na ceny Hugo, Nebula a World Fantasy Award a odnesla si Arthur C. Clarke Award a Cenu Augusta Derletha!!!
Řekli jsme a, musíme tím pádem říct i b. Většina děl oceněných těmito žánrovými cenami se natolik vymyká vkusu mainstreamového čtenáře, že jsou pro něj téměř nestravitelná. A bohužel ani tento literární majstrštyk není úplnou výjimkou.
Kostra příběhu je ve své podstatě naprosto jednoduchá. Troufnu si říct, že jiný autor by z tohoto materiálu vytřískal kratší novelku, začátečník by splácl unylý příběh na deset stran. A tím se dostáváme ke genialitě Miévillova díla, která ho neopouští ani v jeho další tvorbě. On totiž dokáže jednoduchou kostru obalit strašnou spoustou balastu. Geniálního balastu! Maluje literární obrazy plné barev, pohrává si i s těmi nejmenšími detaily, líčí nepravděpodobné až halucinogenní výjevy, které čtenáři ožívají před očima, poutají jeho pozornost, ždímají z něj emoce. Miéville je prostě mistr řemesla, korunovaný král a pán podivna.
Všechny odbočky světa
Děj Nádraží Perdido se odehrává v metropoli nazvané Nový Krobuzon. V industriálních prostorech, v obytných čtvrtích, na smetištích a v osamělých koutech zapadlých ulic žijí všemožní zcela nesourodí tvorové (nechť si je čtenář objeví raději sám), které město železnou pěstí nutí žít v iluzi vzájemné symbiózy. Autor tvoří živoucí organismus přeplněný obyvateli; dokonalé soukolí, v němž má každé kolečko svůj smysl. Vlny různorodosti na sebe naráží na každém rohu, tříští se o sebe v malicherných konfliktech a zase mizí. Technologie se hádá s magií, aby tyto elementy nakonec dokázaly koexistovat vedle sebe a vzájemně se doplňovat. A nad vším se vznáší temné noční můry snažící se lapit obyvatele do svých hypnotických vzorů…
No dobře, snažil sem se trochu přiblížit nepřibližitelné, protože Miévillovo hračičkovství, slovní ekvilibristiku a vyplňování děje úžasnými, byť nepodstatnými, drobnými epizodkami je zkrátka třeba zažít na vlastní kůži. Ale raději to zkusme srozumitelněji. Příběh je, jak již bylo řečeno, ve své podstatě prostý. Nosnými postavami je nesourodý milenecký pár – muž a cheprijka, tedy „žena“ s lidským tělem, ale hmyzí hlavou. Zakázaný, tabuizovaný vztah, který přináší radost z mezidruhové vzájemnosti a vzrušení ze samé podstaty jeho nepřístojnosti. Oba milenci však mají svůj život. Zatímco Izák (tedy onen muž) je vědecký odpadlík snažící se fungovat na vlastní pěst bez závislosti na institucích, jeho drahá je svébytná nezávislá umělkyně – sochařka.
Ona vezme zakázku od významného drogového dealera. Hnána touhou zachytit podstatu tohoto extravagantního tvora a zpřelámat múze křídla, aby jí byla v tomhle úkolu po vůli. On podlehne své ctižádosti, když kývne na nabídku ptačího muže – jeho ego ví, že zmrzačenému ptákovi dokáže vrátit schopnost létat, jde jen o to jak… A pak se všechno protne, zamotá, a ve výsledku město začnou terorizovat psychotropní můry, které se živí lidskými sny a touhami a zdají se být nezastavitelné. Je jasné, že část příběhu pro sebe zabere lov na můry a následná dohra. Jak jednoduché.
Ztraceno v ulicích
Miéville však vpletl příběh do stran jen jakoby mimovolně. Mnohdy ho přestanete vnímat uhranuti popisy neskutečných skutečností, smyslem pro detail, schopností líčit a kupit nepodstatnosti; budete si užívat okolí, kulisy, výplody autorovy choré mysli přeměněné ve funkční nápady na hranici geniality. Příběh je v mnoha pasážích zcela nedůležitým doplňkem. Právě v tom tkví kouzlo Nádraží Perdido.
Pro mnohé čtenáře bude tempo této „vyhlídkové jízdy“ příliš pomalé, děj nezáživný nebo až moc podivný. Tento názor se dá bez problému pochopit, protože Nádraží Perdido nesedne každému. Ztratit se v uličkách autorovy mysli není vážně těžké. Bude zkoušena vaše trpělivost a zároveň drážděna vaše imaginace. Miéville vás dostane do míst, kam se již pravděpodobně nikdy nepodíváte.
Jenže – pokud tuhle zkoušku zvládnete a přistoupíte na autorovu hru, čeká vás sladká odměna. Dostanete totiž na hraní celé město, a je jen na vás, jak s ním naložíte.
A hold na závěr – překladateli Milanu Žáčkovi. Skvělá práce, dokonalý zážitek. Víc říkat netřeba.
China Miéville: Nádraží Perdido
Vydal: Laser, 2018
Překlad: Milan Žáček
Počet stran: 684
Cena: 499 Kč
