Máte chuť na svižnou, energickou sci-fi jízdu s trochou romantiky? A nevadí vám, když se zkombinuje hmyz, led a nedýchatelná atmosféra? Jste zvědaví na budoucnost, kde se to hemží klony? Pak určitě sáhněte po knize Mickey7 amerického novelisty Edwarda Ashtona.
Lidstvo se vydalo teraformovat další planety, kde čelí různým nebezpečím, při nichž dochází k vysokým ztrátám na životech. Proto vědci přišli s konceptem „postradatelných“ osob, které bude možné po jejich smrti okamžitě „oživit“ – probuzením jejich klona ze stáze. Za tímto účelem se těmto osobám uchovávají vzpomínky, které se pak „nahrají“ do nového jedince. Jsou v podstatě nesmrtelní, ačkoliv jejich fyzické tělo je pokaždé nové. Tyto osoby pak lze vyslat do nebezpečných situací a neztratit tak důležité lidi, kteří jsou nenahraditelní.
Mladík Mickey je přesně takovým „postradatelným“ jedincem. Pro tuto roli se přihlásil dobrovolně, aby se vyhnul splacení dluhů, které si vyrobil u obávaného mafiána. Během mise už zemřel šestkrát a zastihneme ho ve chvíli, kdy umírá po sedmé. Leží v doupěti mimozemských brouků a všem sdělí, že je s ním ámen. Jenže ouha, dojde k nečekanému zvratu, když se Mickeymu podaří uniknout z jinak beznadějné situace, jenže mezitím je již probuzen Mickey8. Tak začíná trochu bláznivé dobrodružství, které vám svými atributy bude připomínat všechny známé filmové pecky – od Marťana, přes Moon, Enderovu hru, Temnou hmotu, Šestý den nebo Hvězdnou pěchotu.
Edward Ashton si bez skrupulí tyto motivy vypůjčil a integroval je do příběhu s velmi jednoduchou dějovou linií. Konflikt dvou verzí jedné bytostí uchopil bez jakékoliv psychologické hloubky a upřímně, nemá to ani žádnou šťávu. Nabízí se tu samozřejmě srovnání s kultovním Moonem, který pracuje s podobným motivem, ale srovnávat to vůbec nejde, je to jako nebe a dudy. V této knize se postavy chovají tak nelogicky a jednají tak nevěrohodně, že se tu není zamyslet nad čím a hledat třeba etický rozměr je úplně zbytečné. Sem tam je sice něco rádoby hlubokomyslného nadhozené, ale všechno to klouže po povrchu, takže vyvolá spíš úsměv než zamyšlení.
Celá posádka Niftheimu připomíná spíš partu puberťáků na výletě, přestože tam má vládnout vojenský režim. Plýtvá se tam kdečím, jen jídla je málo. Příděly dostávají jednotlivci podle nějakého divného pravidla (či hiearchie?), takže někdo dostává mačkané brambory (sic!) a jiný nechutnou recyklátovou pastu. Šéf mise Marshall je stereotypní blbec, respektive zelený mozek, který netuší, která bije, a vydává nesmyslné rozkazy. Klidně poručí, aby byli duplicitní jedinci zlikvidováni, respektive zrecyklováni (možná na tu pastu, co se pak podává v jídelně?), neboť jako natalista považuje klonování za ohavnost. A samozřejmě chce brouky vyhladit, něco jako obavy z genocidy mu opravdu starost nedělá.
Šablonovitý je i hlavní hrdina, na kterého se neustále lepí pěkné ženské, kamarádí s ním piloti a stane se i spojencem mimozemšťanů. Mickey je totální prosťáček, který zná jenom tři základní potřeby – spát, jíst a šukat. Neumí v podstatě nic, přesto sbalí hustou bojovou pilotku mezihvězdné mise. Není to úžasné? Prostě splněný klukovský sen, co si budeme povídat J Sami mimozemšťané, anatomií podobní pozemským broukům, jsou málo uvěřitelní – jak přežívají na ledové planetě, když k tomu evidentně nejsou nijak uzpůsobení, to opravdu netuším. Ale jsou nesmírně inteligentní a šikovní, napojí se na Mickeyho komunikátor a – no a co z toho vznikne, si snadno domyslíte.
Autor toho moc neřeší ani po stránce technické, a nad věcmi, které ano, bude asi pravověrný scifista dost kroutit hlavou. O procesu teraformace se nedozvíme nic. Samotná myšlenka „postradatelných“ je jaksi mimo hodnoty a filozofii, kterou posádka zjevně zastává. Pravda, jsou z toho, že jim kamarád umírá před očima, trochu vyjevení, ale pak se rychle otřepou a jde se dál. Jejich dialogy připomínají komunikáty z instagramu a při oslovení „kámo“, které se pořád opakuje dokola, jsem už nadskakovala na židli. Souběžná existence dvou stejných klonů je zakázaná, takže se ji snaží oba Mickeyové utajit, ale chovají se tak pitomě, že se brzy prozradí. Ostatním je to vesměs jedno, nikdo se nad tím nepozastavuje a nedomýšlí důsledky, takže je až s podivem, že se vůbec našel někdo, kdo situaci velení oznámil.
Vlastně se nedá chvílemi ubránit pocitu, že to snad ani nejsou skuteční lidé, vždyť nevedou žádné vlastní životy, ničím se nezabývají, téměř nic nedělají, nemají žádné zájmy, starosti, soukromá dramata. V příběhu mají roli statistů, a kdyby tam nebyli, možná by si hlavní hrdina ve svém rétorickém naparování vystačil sám. Děj se nejčastěji odehrává v jídelně, to je také místo, kam Mickey vždy vyrazí, když neví kudy kam. Jeho vyprávění v ich-formě mi neodbytně připomnělo mudrování Petra Bajzy z Poláčkova Bylo nás pět.
A nejenom tím, také určitou dětskou perspektivou. Mickey si neustále jídlo strká „do pusy“, nikdy neukousne, nepolkne sousto nebo si ho nevloží do úst, ne, pořád si jen něco dává do pusy (tady je ovšem otázkou, jak věrně se překladatel držel předlohy). Všechno neustále vztahuje k sobě a ke svému fyzickému uspokojení. Z vnitřních úvah je patrné, že náš hrdina skutečně není žádný Einstein ani Platón a na rozdíl od Endera se nemůže pochlubit žádnými kvalitami kromě toho, že je „hezkej“. Ovšem kvůli estetickému vzhledu si ho mimozemští brouci vyberou asi těžko. Mickey ale na všechny vyzraje, a to budete koukat, jakou lest vymyslel! J
To vše mě přivádí k závěru, že se nejspíš jedná o knihu pro mládež, i když nakladatelství to tak neprezentuje. Odpovídá tomu i větší font, jakým je kniha vysázená, prosté věty a kratičké kapitoly. Když to shrnu, tak výraznými rysy jsou explicitnost, naivita a jednoduchost. Žádné komplikované vztahy, žádné složité úvahy, žádné násilí, bojové scény či nervy drásající situace. Sexu pomálu, jenom náznak a zatmívačka. Děj odsýpá, nic zajímavého se ale nestane, hrdina se víceméně poflakuje (po základně i životem) a kromě úvodní scény si nikdy nesáhne na dno. Není s ním co prožít kromě neškodné dvojnické eskapády, která mě ale nedokázala oslovit, což je pochopitelné, neboť do potenciální cílové skupiny nepatřím.
Inu, proč ne, i mladí čtenáři potřebují svou literaturu, to je v pořádku. Jenom tu nějak postrádám to, co taková tvorba kdysi mívala, a při vzpomínce na Rychlé šípy musím zamáčknout slzu dojetí. Ale chápu, že čtenáři (i když samozřejmě ne všichni) prahnou po optimisticky laděných a nekomplikovaných příbězích, které se dají pohodlně a rychle přečíst. To Mickey7 splňuje dokonale. Jak jsem pochopila, Edward Ashton si knihu střihnul jen tak, když si odskočil od výzkumu rakoviny, kterému se věnuje, a od přednášení kvantové fyziky postgraduálním studentům. Je to také řezbář a chovatel puštíků. Má psa Maxe, velkou žlunu a žije ve srubu v odlehlých severních končinách státu New York. No tak buď je to blázen, nebo tenhle medailonek sepsala umělá inteligence. L
Ona je vůbec otázka, zda i celý příběh nesepsal nějaký chytrý robot, jelikož vykazuje onu příznačnou eklektičnost – posbírané motivy z jiných filmových a literárních děl a zmixované do tvaru, který sotva drží pohromadě – bez řádné zápletky, bez uchopitelné motivace postav a jakéhokoliv jejich psychologického vývoje, dialogy o ničem a rozuzlení jako z pohádky a totálně nesmyslné, kdy specialisté na teraformaci „přehlédnou“ nezvyklé planetární cykly způsobující výkyvy počasí (a ani to není originální myšlenka, pokud si vzpomenete třeba na Problém tří těles). Přesně takhle vám napíše povídku například ChatGPT a velmi podobnými nedostatky se vykazovala i díla v projektu Digitální spisovatel, pořádaného v roce 2021 Českým rozhlasem.
Každopádně Mickey7 není první dílo přisuzované Ashtonovi, a přestože je prezentováno jako román, jedná se spíš o novelu. Údajně existuje i pokračování pod názvem Antimatter Blues a chystá se i filmová adaptace s Robertem Pattinsonem v hlavní roli. U nás dosud málo známý autor měl už dříve vydat krátké povídky v různých časopisech (Analog, Fireside Fiction, Fiction Vortex, Escape Pod) a na kontě mít i dva rozsáhlejší sci-fi romány Three Days in April a The End of Ordinary. Psaní prý věnuje hodně času a kromě fikcí zkouší také literaturu faktu. Ocenění zatím žádné nezískal. Takže to nechám na vás, milí čtenáři a milé čtenářky, zda se do této jeho knihy, která byla zatím jediná přeložená do češtiny, pustíte. Rozhodně vám neuškodí, ale ani neprospěje, nemá žádné sdělení a jejím posláním je prostě na pár hodin zabavit a nic víc.
Edward Ashton: Mickey7
Vydal: Triton, 2023
Obálka: Renata Brtnická (s využitím databanky)
Počet stran: 324 stran
Cena: 389 Kč
