Nejprve jsme Michaelu Merglovou požádali, aby nám zapěla nějakou severskou píseň. Na ukulele umí, hlas má také příjemný… No, nakonec jsme to ukecali alespoň na rozhovor. A povídání je to vskutku zajímavé, protože se Michaela nebojí mluvit nejen o svých knihách, ale je ochotná jít i do kontroverznějších témat.
Píseň severu je návratem ke tvé první knize, Píseň oceli. Jaký to byl pro tebe jako autorku pocit pustit se do pokračování?
Celkově příjemný. Hrdiny už znám, prostředí taky, takže jsem se pohybovala v jasně stanovených mantinelech. A vím, kam bude příběh směřovat, takže jsem se mohla víc soustředit na detaily kolem a vyhrát si s vedlejšími postavami beze strachu z toho, že mi to celé odjede někam do kopru.
I ve druhé knize najdeme spoustu pohádkových motivů. Jaký je tvůj vztah k pohádkám?
Pohádky jsou fajn. Vždycky mě bavili bratři Grimmové, Andersen a Wilde, prostě takové ty smutné nebo ošklivé věci, co většinu lidí v dětství traumatizovaly.
Zároveň mám ale pocit, že je Píseň severu temnější než její předchůdkyně. Pokud se nepletu – byl to záměr?
Rozhodně byl. A i kdyby nebyl, budu tvrdit, že byl.
A když už jsme u těch záměrů – navazuješ druhým dílem na knihu, která sklidila u milovníků fantasy velký úspěch. Co jsi měla v hlavě, když ses pustila do psaní druhého dílu? Bylo něco konkrétního, co jsi chtěla zlepšit, předat čtenářům?
Zlepšovat se snažím pořád, takže pokud se to daří, jsem ráda. Pro mě osobně byl první díl o hledání svého místa pod sluncem a druhý o tom, jak si ho udržet, ale také o tom, že ne vždy člověk dostane od života to, co chce, nebo co si zaslouží. Je ale dost možné, že to v tom nikdo jiný neuvidí – každý čtenář vidí v knihách něco jiného podle svých zkušeností a bývá pak zajímavé, co za motivy tam dokáže najít.
Vnímala jsi úspěch svých knih, ovlivnil nějak tvůj život?
Na sociálních sítích mi teď píše o trochu víc cizích lidí než předtím, ale dickpiků mi chodí pořád stejně, na Bahamy jsem se neodstěhovala a do práce taky pořád chodit musím, takže ta změna není markantní. Vždycky mě ale dokáže potěšit, když se někdo ozve, že se mu knihy líbí, protože to znamená, že se dostaly ke člověku, s nímž jsem naladěná na stejnou vlnu.
A když jsme u toho úspěchu: občas býváš nazývána „českým Gemmellem“. Co ty na to?
Je to velmi lichotivé a rozhodně jedna z těch lepších přezdívek, co jsem za život dostala. A jestli se mi jednou povede psát tak skvělé knihy jako jemu, budu spokojená.
Je Píseň severu „dítětem lockdownu“?
Ani ne. V lockdownu jsem se strašně flákala, takže dítětem lockdownu jsou spíš nabraná kila…
Zkusíš ještě dohnat nějak křest Písně severu nebo uspořádat autogramiádu?
Bylo by to hezké, ale kniha už je venku nějaký ten pátek a když vyšla, zapila jsem ji s pár kamarády a tím ji vyslala do světa. Ale pokud na podzim všechno nezavřou, budu se pohybovat na ComicConu, Coniáši a Světu knihy, takže pokud někdo bude stát o podpis, může mě tam ulovit. Preferovaně ne kuší.
Máš už nějaký plán, co na tvé čtenáře čeká dalšího?
Plánů mám habaděj, jen jejich realizace je vždycky bolavé místo. Jedna věc, z níž se nevykroutím, je velký sborník Krásky a vetřelci, který chystáme s Leošem Kyšou jako editoři a kde budou mít povídky skvělí autoři jako František Kotleta, Petr Heteša, Kristýna Sněgoňová nebo Roman Bureš. Ostatní plány jsou zatím na vodě, mám skoro hotovou knihu z blízké budoucnosti, a pak je samozřejmě na pořadu dne poslední kniha ze světa Písně oceli, ale uvidíme. Ráda se sama nechávám překvapit.
Autoři Epochy jsou tak trochu jedna velká rodina. Nechystáš také nějaký společný projekt s některým z nich?
Och, společných projektů já chystám – s Kristýnou Sněgoňovou se chystáme na dovolenou, s Kotletou mám v plánu kocovinu, s Martinem Paytokem jsme zkoušeli vyrábět mýdlo…
Když píšeš, zbývá ti čas na další koníčky a záliby?
Zbývá. Chodím běhat, občas mám nějaký rukodělný záchvat a poslední dobou jsem se zase vrhla na pečení.
Dlouhou dobu se pohybuješ v oblasti marketingu. Dá se vůbec dělat marketing na knížky? A je v Čechách dle tvého názoru někdo, kdo v tomhle oboru vyniká?
Tohle je hodně široká otázka, protože marketing musí zvládnout každý, kdo chce knihy dělat, ať už jako autor, nakladatel nebo distributor. V Česku je tak celá řada nakladatelství, která knižní marketing dělají excelentně, i autorů, kteří se umějí skvěle prodat. V rámci fantastiky pracuje se svou komunitou na Facebooku výborně František Kotleta a absolutní královna Instagramu je Pavel Bareš. Tedy, král. Promiň, Pavle… :-*
A ještě jedna kruciální otázka: občas čtu tvé „povzdechy“ nad stavem a pozicí české fantastické scény. Jak ji vidí Michaela Merglová?
Michaela Merglová vidí českou fantastickou scénu jako zajímavé místo plné dobrých autorů. Nakladatelé se v posledních dekádách přestali bát, že české jméno smrdí, a dokonce ani koncovka -ová se už nebere automaticky jako hendikep. Máme tu tak autory, kteří se nebojí aktuálních společenských témat, autory, kteří mohou originalitou bez potíží konkurovat překladové literatuře, autory experimentální i autory, kteří píšou řemeslně skvělé, byť tradiční žánrové příběhy. O to víc mě pak mrzí, když vidím poznámky zejména mladých lidí, co sice přiznávají, že českou žánrovou literaturu nečtou a vědí o ní tužku, ale stejně mají Názor. Člověk by doufal, že jsme tenhle předsudek nechali v minulém století.
Jsi hostem různých (poslední dobou zejména online) workshopů, přednášek a besed spojených s fantastikou. Jaká tě v téhle souvislosti lákají témata a na co se lidé ptají nejčastěji?
Klasická otázka, která padne vždy a všude, je: „Kde berete inspiraci?“ Snažím se na to mít vždy při ruce nějakou vtipnou odpověď, ale asi budu muset časem s pravdou ven a přiznat, že mám ve sklepě na řetězu Múzu, která potí krev, aby mi dala nové nápady. Proto jsme dělali s Paytokem to mýdlo – po poslední knížce už trochu smrděla…
A na závěr: najdeš si čas na přečtení dobré knihy? A pokud ano, která (ne nutně fantastická) kniha tě poslední dobou zaujala?
Něco čtu pořád, zvlášť v lockdownu člověku chyběly nové podněty. Dostala jsem se konečně k několika klasikám, které jsem si chtěla přečíst dlouho, ale nikdy jsem si na to nenašla čas – Bradburyho 451 stupňů Fahrenheita nebo Fitzgeraldova Velkého Gatsbyho. Z těch novějších mě hodně baví finský autor magického realismu Pasi Ilmari Jääskeläinen, Den falešné kočky má výbornou pointu a Literární spolek Laury Sněžné je plný nápadů a drobných myšlenek, co se člověku zadřou pod kůži. Z českých mi pak v poslední době asi nejvíc utkvěla Meta od Pavla Bareše, protože excelentně spojuje vážné téma společenského románu s fantastikou, a pak Prokletí pro všechny od Martina Paytoka, protože je to svižná knížka s promyšlenou strukturou, kde do sebe na konci všechno uspokojivě zapadne.
