V dnešním rozhovoru se o svém knižním debutu Sladké sny vydaném nakladatelstvím Fantom Print rozpovídá česká autorka Kateřina Huňová, která se mimo jiné živí jako kreativní ředitelka reklamní agentury Zaraguza CZ a ve volném čase se věnuje cestování a nově také čtyřnohému příteli, tříměsíčnímu štěněti cavapoo, Jakeovi.
K psaní tě podle tvých vlastních slov inspirovala Tolkienova tvorba. Jak moc si myslíš, že se ti s první knihou podařilo přiblížit se tomuto velikánovi, a co bys případě chtěla na svém psaní ještě zlepšit?
Kdybych se měla srovnávat s Tolkienem, tak on je ent a já takový malý hobitek. Jednoduše jsem mu zatím na míle daleko. Pokud se mi podařilo se mu alespoň v něčem přiblížit, tak myslím, že je to vtažení čtenáře do děje. A v čem bych se chtěla zlepšit? Ve spoustě věcí! Ty, na kterých se aktuálně snažím nejvíc pracovat, jsou udržení delšího formátu a větší „literární kvalita“. Chtěla bych, aby moje texty víc dýchaly, ale přitom čtenáře stále nutily obracet stránky. Je to hledání ideálního balancu mezi čtivostí a plností scén. Balancování na hraně toho, jak moc můžete o situaci nebo postavě říct, aby se děj stále posouval kupředu a nepustil vás.
Jedním z prvních a významných podnětů ke stvoření hlavního hrdiny Jacoba měla být tvá návštěva muzea koridy v Madridu, kdežto do samotné koridy jsi dosud nezavítala. Jak je to s charakterem této postavy? Je Jacob knižním odrazem někoho z tvých blízkých nebo jsi do něj vložila své vlastní povahové rysy a pohled na svět?
Myslím, že každá z postav v mé knize je alespoň nepatrně odrazem mě samé. Nemusejí mít vyloženě mé vlastnosti, ale rozhodně se do nich propisuje můj pohled na svět. Velmi zjednodušeně řečeno, hrdinové nesou hodnoty, které považuji za správné. Negativní charaktery zase odrážejí to, co mi vadí.
Postava Jacoba je mi velmi blízká, a ano, je inspirována skutečnou osobou. Srovnávání s realitou mi pomáhalo držet v průběhu knihy Jacobův charakter konzistentní. Zároveň jsem v mnoha situacích nemusela spekulovat, co by mohl hlavní hrdina udělat, ale jednoduše jsem věděla, co by udělal.
Ve tvé vizi budoucnosti došlo k masivnímu vymření lidské rasy, jejíž zbytky vybudovaly nový svět založený na kastovním systému. Hotovost přestala existovat a veškeré platby probíhají v unifikované digitálních měně. Toto jsou v poslední době velmi diskutovaná témata. Jak se ty osobně stavíš ke zrušení hotovosti? A myslíš, že bude snazší platit za nelegální zboží v digitální měně než tzv. na dřevo?
Doba, kdy budou probíhat platby pouze digitálně, je bezpochyb velmi blízko. Je to přirozený vývoj. Pohodlnost, jednoduchost… Každá mince má ale dvě strany. Opravdu chceme, aby se vědělo o každé transakci, kterou provedeme? Nejspíš ne. Takže se logicky dostáváme ke druhé polovině otázky. Lidé jsou velmi kreativní, pokud jde o obcházení pravidel, která jim nevyhovují. V mé knize probíhají nelegální platby skrze neregistrované čipy. Těžko říct, na jaký způsob přijdeme v reálném světe. Nějaký se ale rozhodně najde. Ať už to bude virtuální forma nebo takzvaně na dřevo.
Tvůj hrdina pochází z nejnižší kasty, která je odsouzena prožít život v nedostatku. Tito lidé neznají prakticky ani skutečné jídlo a pijí jen výživové koncentráty. Prožila jsi někdy v životě takovou bídu? A máš nějakou osobní zkušenost se stravováním formou koktejlů?
Mám to štěstí, že jsem si na nedostatek čehokoli, nikdy nemohla stěžovat. Moje maminka mi chystala snídaně a svačinky dokonce ještě v době, kdy jsem chodila na vysokou školu. Jediný moment v životě, kdy jsem zažila nedostatek jídla, byl na meditačním pobytu, kdy jsme mohli jíst jen 2x denně a to velmi střídmě. To je ale úplně jiná situace, protože jsem o ní věděla předem, trvala pouhé 2 týdny a hlavně to byla součást zkušenosti, kterou jsem si sama zvolila.
„Jíst“ koktejly jsem nikdy nezkoušela a doufám, že si zachovám zdravý rozum, a zkoušet to ani nebudu. Příliš jednoduchá řešení jsou podle mě podezřelá už od samého začátku.
Ve světě sladkých snů se běžně vyskytují postavy s tetováním, piercingy, dredy i různými tělesnými modifikacemi a hlavní hrdina má dokonce na profilu u jména symbol půlměsíce (což je znamení deaera Sladkých snů). Jinými slovy – představuješ čtenářům velmi alternativní a multikulturní společnost. Je takový svět tím, ve které bys chtěla žít? A skrývá se za Zákonem 23 v arabském jazyce nějaké tajné poselství?
Nevnímám tetování nebo piercingy jako něco alternativního. Sama mám 6 tetování a protože pracuji v reklamní agentuře, pohybuji se v sociální bublině, ve které je to úplně normální. Každopádně v knize je to spíše určitý způsob sebevyjádření postav. Pokud 24/7 dřete jako mezci a stejně nic nemáte, chcete alespoň něco malého, osobního. Na druhé straně, pokud jste z nejvyšší kasty a nemusíte dělat vůbec nic, prostě vymýšlíte hovadiny, abyste zabili čas.
A jestli bych chtěla sama žít ve společnosti, které je multikulturní a „alternativní“? Rozhodně ano. Myslím, že každý by měl být svobodný a sám sebou až do bodu, kdy nezasahuje do svobody jiných nebo je neomezuje.
Možná to bude pro někoho zklamání, ale Zákon 23 a arabský svět nemají žádnou zamýšlenou souvislost.
V knize se mnohokrát opakuje téma zdravotní péče, přesněji řeší se tam její nedostupnost a kvalita. Inspiroval tě v tomto ohledu soudobý český zdravotní systém či nějaká nepříjemná zkušenost s ním? A máš vzdělání ve zdravotnickém oboru nebo ti s výrazy jako “deflorovaná plíce” musel někdo pomáhat?
Podvědomě jsem nejspíš vycházela ze zkušenosti s českým zdravotním systémem, ale i s těmi v zahraničí. A rozdíly jsou opravdu velké, v dobrém i ve zlém. Zdravotní péče je tématem, které se mě dotýká a v mnoha ohledech nedokážu lidsky pochopit, proč funguje tak, jak funguje. Život vnímám jako nejvyšší hodnotu – pokud by tedy něco ve společnosti mělo mít prioritu, je to právě zdravotní péče. Bohužel moje představy, jak by věci měly v tomto směru fungovat, jsou zatím jen utopií.
V medicíně jsem naprostým laikem, takže jsem jednoduše hodně Googlovala. Deflorovaná plíce je „vzpomínkou“ na bývalého přítele, který byl vrcholovým sportovcem, a tímto zraněním si prošel.
Název tvé prvotiny Sladké sny odkazuje na ilegální omamnou látku, již v knize distribuuje hlavní hrdina. Ten se současně stane osobním trenérem znuděného zbohatlíka, který prahne po uznání. Představa, že by obyčejný člověk mohl pérovat pracháče a ten by mu za to ještě draze platil, je sama o sobě takovým sladkým snem spousty lidí. Patříš mezi ně také nebo jsou tvé sny jiného druhu?
Moje sny jsou určitě jiné. Nerada se hádám, nemám ráda zbytečné konflikty. Díky své práci si umím velmi dobře prosadit svou, dokážu být hodně autoritativní. Je to ale spíš nutné zlo. Mé sny jsou mnohem „křehčí“. Je těžké je slovy popsat, ale pokud bych se o to měla pokusit, tak to bude snaha vytvářet něco smysluplného a být šťastná. Šťastná naprosto obyčejným, v podstatě přízemním způsobem.
V novodobé koridě ve tvé knize bojují toreadoři s mechanickými býky. Ti se pohybují rychlostí 40 km/h a váží přes půl tuny. Jinými slovy jsou to taková malá rohatá auta. Patříš mezi spisovatele, kteří si vystačí s vlastní fantazií, nebo sis jako nadšená sportovkyně některé z manévrů z koridy nacvičovala?
Všechno, co píšu, si vizualizuju. Představím si situaci, vidím ji před sebou ve všech detailech a až pak hledám slova, kterými bych ji popsala. Takže ano, všechny pohyby z koridy vidím, zkouším si je. V hlavě mi kniha vzniká spíše jako film. Je to asi trochu profesionální deformace, protože vymýšlím a točím reklamy.
Jak už bylo řečeno, koridu jsi dosud nikdy nenavštívila, a to především kvůli tvé lásce ke zvířatům. Jak to máš s lidmi? Zašla by ses někdy podívat na nerovný zápas mezi smrtelníky z masa a krve proti robotickým strojům nebo je ti pohled na krev a násilí všeobecně nepříjemný?
Nemám ráda násilí jako takové. Bojové sporty ale vnímám úplně jinak. Sama jsem se nějakou dobu věnovala karate a kick-boxu, takže zajít na zápas profíků by mi nijak nevadilo. Ať už by to bylo člověk proti člověku nebo proti robobýkovi. Nejsem z těch, co se odvrací, když vidí krev nebo kvílí při každé bolístce. Rozdíl je ve volbě. Zápasník jde do ringu nebo arény dobrovolně, zvíře je k tomu donuceno.
Vydat knihu jako začínající český autor pod záštitou renomovaného nakladatele není v současné době nic jednoduchého. Můžeš prozradit, kolik úsilí a času tě stálo dostat svou knihu na pulty knihkupectví? A je něco, co bys doporučila začínajícím autorům na cestě za splnění jejich dětského snu?
V mém případě šlo hlavně o úsilí při psaní knihy. Soustředila jsem se na to, abych vytvořila příběh, za kterým si budu stát. Celou dobu jsem byla přesvědčená, že pokud se mi to podaří, najít nakladatele už bude snadné. A vlastně to tak bylo. Samozřejmě jsem poslala rukopis do více nakladatelství, ale s Fantom Printem jsme si sedli takzvaně na první dobrou. Redaktorkou mé knihy se stala Petra Kubašková, která byla po celou dobu spolupráce skvělá. Z počátku jsem byla nervózní z toho, že mi bude chodit hromada požadavků na změny, se kterými nebudu souhlasit. Nic takového se ale nestalo. Petra se jednoduše snažila udělat knihu lepší, vychytávala mouchy, dávala mi rady a povzbuzovala mě.
Celý proces vydání knihy trval přibližně rok a půl. Velkou roli v tom ale sehrál covid. Všechno se víc vleklo, tiskárny neměly papír… Prostě na vydání prvotiny ne úplně vhodná doba. I tak se to ale podařilo.
A rada pro začínající autory? Neřešte, jestli a kdo knihu vydá. Prostě napište to nejlepší, co dokážete. Dobrý produkt si kupce vždycky najde.
Nepochybně chceš v literární tvorbě pokračovat, takže… Můžeš prozradit něco málo o tom, co právě píšeš a kdy zhruba by čeští čtenáři mohli vzít do rukou tvoji druhou knihu?
Čtenáři Sladkých snů se mě často ptají, jestli bude mít kniha pokračování. Rozhodně to nevylučuji. Každopádně to ale není to, na čem teď pracuji. Mám rozepsaný nový příběh, opět jde o sci-fi dystopii. Zatím toho o nové knize moc neprozradím, snad jen to, že sny v ní opět budou mít významnou roli. Děj nové knihy mám kompletně připravený, zbývá už jen „málo“, vše převézt do slov. S časem na psaní jsem ale bohužel dlouhodobě na štíru. Je to koníček, kterému se věnuji po večerech a o dovolených, takže to ještě nějakou dobu potrvá.
Jelikož jsi nadšená cestovatelka a milovnice oceánu, která propadla kráse Španělska a Kanárských ostrovů, nabízí se otázka, jak hodláš strávit letošní tuhou zimu? Máš v plánu opět někam vycestovat nebo trávíš Vánoce a konec roku raději s rodinou?
Dobrá otázka. Často rodině slíbím, že budu konečně doma, ale nakonec stejně sbalím kufr a na měsíc až dva někam odletím. V blízké době mě ale čeká rekonstrukce bytu, takže se bojím, že tato zima bude praktičtějšího charakteru. Každopádně s jistotou to vždycky můžu říct maximálně týden dopředu, protože volání exotiky a dobrodružství jen velmi těžko odolávám.
Děkujeme za vyčerpávající odpovědi a přejeme mnoho úspěchů a krásný zbytek roku.
Nathaniel Wonderful
Foto: Archiv autorky
