Martin Paytok doposud usiloval o přízeň čtenářů především jako tvůrce povídek. Nyní se však rozhodl, že do toho praští – a na světě je jeho první román Prokletí pro všechny. Tak pojďme tohoto nadějného autora trochu vyzpovídat.
Začneme otřepanou a obligátní otázkou: prozraďte čtenářům něco o sobě, představte jim Martina Paytoka.
Takže začínáme zostra… Martinovi je 28, pochází z Jilemnice, pracuje v nakladatelství a má rád knihy a filmy a tak.
Martin Paytok – spisovatel. Jak k tomu vlastně došlo a kdy jste sám sebe začal vnímat jako spisovatele?
Překvapivě za to může škola. Já si strašně dlouho nebyl jistý, jestli mám vůbec na něco talent, ale pak jsme jednou v kvartě psali slohovku – vyprávění. Napsal jsem krátký příběh o upírovi, jehož pronásleduje lovec. Moje kantorka, profesorka Votoupalová, z toho tenkrát byla ohromně nadšená. Doma jsem to odpoledne napsal příběhy další dva a dal je na internet.
Ono nic z toho nebylo doopravdy dobré, ale našli se lidé, co mě podpořili, a tak jsem psal dál a snad se za těch dvanáct let i trochu zlepšil.
Jako spisovatele jsem se vnímat nezačal. Sice bokem trochu píšu, ale to je vlastně všechno. Někdo hraje fotbal, já dělám tohle.
Co vás přivedlo k soutěži pořádané v rámci univerza Kladivo na čaroděje?
Kladivo mám rád, všechny díly jsem četl, Facebook nabídl, já to zkusil. Vtipné je, že ještě v den uzávěrky, když jsem po sobě snad v jedenáct večer povídku dočítal, jsem dostal depresi z toho, jak je špatná, a ani se mi ji nechtělo poslat. Ale pak jsem si řekl, že když už jsem ji přece jenom napsal… Minimálně bych mohl tvrdit, že ode mě něco četl Jirka Pavlovský. Nějak záhadně to byla jediná literární soutěž, kterou jsem vyhrál.
Bylo vítězství v soutěži oním zlomem, kdy vám v Epoše řekli: „Píšeš super, chceme od tebe román?“?
On to vlastně nebyl zlom. Mým nejlepším výsledkem sice do té doby bylo třetí místo v Tovaryších kalamáře, které pořádá nakladatelství Gorgona, ale jelikož jsem soutěžil hodně, dostaly se moje texty k zástupcům různých nakladatelství a měl jsem štěstí v tom, že ti na ně obvykle reagovali pozitivně. Taky mi vycházely povídky ve sbornících slovenské Hydry a Katarína Čavojová mě již dříve postrkovala k románu.
V době vítězství v Kladivu jsme se s jiným nakladatelstvím bavili, že by mi mohli vydat sbírku povídek, ale ano, za Epochu mě v návaznosti na tuhle soutěž oslovila Pavlína Kajnarová s tím, že jestli píšu něco delšího, rádi by to viděli – a jelikož pro mě Epocha vždycky byla takové synonymum české fantastiky, nechal jsem se zlanařit.
Jak jste vnímal rozdíl mezi psaním povídky a románu? Co je pro vás těžší?
On má každý ten útvar svoje. Román je pochod s cílem v nedohlednu, ale stejně jako v případě toho pochodu se do cíle krok za krokem – stranu za stranou dostanete. Jenom to chce tomu dát dostatek času. Povídky jsou skvělé, když toužíte prozkoumat jeden nápad a poměrně rychle se dostat k pointě. Je to koncentrát, ve kterém nemusíte nutně pracovat s vývojem postav, nebo naopak nemusíte nutně mít komplexní zápletku. I na nich jsem ale schopný strávit spoustu času – třeba teď jsem jednu psal dva a půl měsíce. Je ale fakt, že čím déle píšu, tím víc ve svých příbězích chci oboje a dělá mi problém stvořit něco na dvacet stran. Takže v téhle fázi je pro mě asi těžší povídka.
Netajíte se svojí láskou k počítačovým hrám a filmům. Pomohla vám nějak v psaní?
Myslím, že nejvíc mi pomohlo to, že jsem o hrách a filmech dlouhou dobu psal. Publicistika sice není to samé jako fikce, ale určitě jsem se díky ní naučil soustředit na ty důležité aspekty příběhu a psát stručněji. Filmy jsou pro mě navíc primárním zdrojem příběhů.
Věděl jste od počátku, že chcete napsat noirovou kriminálku?
Vlastně ne. Když jsem Prokletí psát začínal, bylo to mnohem čistější urban fantasy, byť s detektivními prvky. Protagonista byl úplně jiný, dokonce se to i jinak jmenovalo. Přestože jsem si předem promýšlel osnovu, celkem brzy se mi povedlo dostat se do bodu, ze kterého jsem nevěděl, jak ven. Nakonec jsem se rozhodl děj výrazně upravit. Nechal jsem si zasazení a vedlejší postavy, ale jádro z něj vyrval a nahradil ho příběhem čtyř nešťastných lupičů.
Zvolil jste poměrně netradiční vypravěčský postup. Vzpomenete si, kdy tenhle nápad vznikl?
To souvisí s těmi filmy. Mám rád Guye Ritchieho, Shanea Blacka, Quentina Tarantina… V povídkách jsem často pracoval se střídáním časových rovin, čili když jsem začal plánovat román, přišlo to docela přirozeně. Říkal jsem si, že když tyhle mozaiky mohou fungovat ve filmu, proč by to nešlo v knize?
Měl jste při psaní nějako těžkou chvilku nebo naopak humornou historku?
Knihu jsem začal psát až poté, co mě ohledně ní Pavlína oslovila. Jelikož jsem si procházel nějakými osobními trably, trvalo mi napsat prvních asi dvacet stran měsíc. Potom jsem se dva roky flákal a Pavlíně pořád sliboval, že to píšu – a představte si tu nehoráznost, ona to ani po těch dvou letech nevzdala a mně nezbylo, než to fakt napsat.
A když už jsme u toho humoru: musíte se do něj při psaní nutit, nebo je pro vás vytváření šílených situací přirozené?
Popravdě mi nepřijde, že bych psal nějak moc šílené situace – nejspíš je to tedy opravdu přirozené. Hodně vtipů vyplyne v dialozích, to mi přijde snadné. Můj humor je v reálu velmi reaktivní a při psaní funguje stejně: jakmile mám od čeho se odrazit, samo se to nabaluje. Ale jsem na sebe celkem pyšný za scénu, v níž se hrdinové snaží zbavit mrtvoly. Ta je dost vizuální a vymýšlení podobných humorů mi jde mnohem hůř.
Kniha má na poměry české fantastiky dost netradiční obálku. Jak se to stalo?
Doufal jsem, že se mi povede vyhnout generickému chlápkovi se dvěma kvéry. Chtěl jsem něco, co by na první dobrou říkalo pulp, ale ne kulhánkovina, s těmi Prokletí moc společného nemá. Obálka je práce skvělé ilustrátorky Anny Voříškové (https://www.instagram.com/ph0enyx.art/), na jejíž tvorbu jsem náhodou natrefil na Facebooku a moc se mi líbila. Navrhl jsem ji nakladatelství, nakladatelství mi vyšlo vstříc a Anička shodou okolností nejenže měla čas, ale dokonce si už nějakou dobu právě knižní obálku přála dělat. Zhostila se toho bravurně, výsledek nás všechny vystřelil na měsíc.
Jaký je váš nejoblíbenější způsob vraždy?
Vražda zmrzlým jehněčím.
Člověk by podle knihy řekl, že musíte být drsný chlapík. Je tenhle dojem správný?
Cha! Chachacha! Chachachachacha! Chacha! Rozhodně.
Kdo by podle vás byl ideálním komorníkem do strašidelného domě, a proč?
Christopher Lee. Byl vysoký, elegantní, hrozivý, Brit, mluvil osmi jazyky, uměl zabíjet lidi a dá se předpokládat, že tím pádem i věděl, jak se co nejefektivněji zbavit těla. Teď je navíc mrtvý, takže by mu nic nebránilo být komorníkem upířím. Drákulovský plášť mu ostatně moc slušel.
Autoři Epochy jsou „jedna velká rodina“ – spolupracují na různých cyklech, sbornících… Co vy, jak jste mezi ně zapadl a co chystáte (a s kým) pro čtenáře dalšího?
Zase tolik jich osobně neznám, a z toho mála, co osobně znám, jich znám ještě mnohem míň fakt dobře – skutečně jako rodina. Ale samozřejmě se všichni na něčem kolektivním podílíme.
Nejaktuálnější je nový mamutí sborník Krásky a vetřelci, který připravili Michaela Merglová s Leošem Kyšou. Tématem byl střet lidí a emzáků ve stylu zlaté éry pulpových příběhů (s trochou sexu navrch), a kromě obvyklých podezřelých do něj přispěl třeba i Petr Heteša. Bude tam povídka ze světa Legie, nový Kosek a od mé maličkosti druhoválečná řezničina s démonickým maňáskem.
Příští rok zase vyjde sci-fi antologie věnovaná otci genetiky Gregoru Mendelovi, kde bych měl mít povídku inspirovanou projektem Pigeon (pokud neznáte, doporučuji vygooglit, je to psina).
No a samozřejmě chystám nový román, ale jelikož ho chystám stejně úspěšně, jako jsem chystal ten první, znamená to, že vyjde asi tak za sedmnáct let.
Michaela Merglová v rozhovoru vzpomínala, jak jste spolu vařili mýdlo. Bohužel jsme se nedozvěděli žádné podrobnosti – dopřejte nám na závěr trochu toho bulváru…
Nejsem si jistý, jestli se to takhle veřejně hodí, ale dobrá. To rozpustíte kostku glycerínu, zamícháte do toho aroma a barvivo, pak to nalijete do forem, počkáte, až to vychladne, a tadá! Máte mýdlo!
Děkujeme za rozhovor!
Foto: archiv Epochy
