Víte, jak ulovit jednorožce? Jaký je rozdíl mezi harfou a lyrou? Odkud pochází slavný cider? Kdo stojí za zavedením první kočárové linky do Londýna? Může lidské tělo zmýdelnatět? A je přípustné, aby biskupství provozovalo nevěstinec? Odpovědi vám dá Lionet skrze své podivné příběhy.
Lionet a jiné podivné případy jsou historickými fantasy detektivkami autorky Jany Maffet Šouflové a volně navazují na Svitky z Londýnského mostu (2014). Lionet je vzdělanec a lékař pracující jako londýnský koroner, má však hodně podivné zvyky i vzhled. Umí mluvit s mrtvými, vlastní sbírku tajemných ingrediencí a magických předmětů a neodpustí si cynické poznámky i v ne příliš vhodných situacích. Vyznačuje se rozcuchanou hřívou světlých vlasů a přes tvář se mu táhnou jizvy, je však tajemstvím, jak k nim přišel.
Knihou nás i přes její název provází Thomas Collingham, kterého známe coby konstábla z Londýnského mostu a Lionetova spolupracovníka. Thomas nám všechny případy uvede a představuje tak jednotící prvek pro povídky, ve kterých Lionet vystupuje jako přímý účastník i pro ty, ve kterých se nevyskytuje, ale svému kolegovi je vyprávěl během dlouhých večerů s pintami oblíbeného piva. Výjimečně Thomas vypráví sám o sobě a případech, které sám vyšetřoval (ovšem nikoliv v ich-formě, což působí trochu zvláštně). Oba jsou samozřejmě oproti jiným postavám, jež za ně v rolích vyšetřovatelů „zaskakují“, ve výhodě, protože už měli příležitost získat si čtenářské sympatie, zatímco noví protagonisté musí ten náskok dohnat, a to na mnohem menším prostoru jedné povídky, někdy i docela krátké.
To ovšem nové hrdiny, k nimž patří lázeňský doktor Faintree, sir Elias, kapitán Čirůvka nebo mnich Cedric, dost limituje a sotva se s někým seznámíme, přichází odhalovací finále a další příběh. Jana Šouflová opět spoléhá na stejný princip genia loci – předtím to byl fascinující Londýnský most, nyní je to několik pozoruhodných míst v Anglii. Zavítáme do Oxfordu, Yorku, Canterbury, Kilkenny, lázní v Bath a do Glastonbury. Vrátíme se opět do Londýna a také si vyrazíme mimo Anglii, do Prahy. Každé dějiště má svou mapu, zachycující možnou středověkou podobu daného osídlení. Klíčové scény příběhů doprovázejí černobílé ilustrace a záhlaví kapitol zdobí stylové grafické prvky z pera autorky (koho jiného, že?), a tak si Janu Šouflovou můžeme užít nejen jako spisovatelku, ale i výtvarnici.
Povídky nejsou všechny původní, jedná se spíš o soubor textů z posledních dvaceti let, a to jak starších (Mandragora je z roku 2003), tak i novějších, z nichž některé už byly publikovány, např. Případ osla canterburského vyšel v antologii Žena se lvem (2016), Případ Boží spravedlnost se zase objevil v antologii Praga mater urbium (2020). Naprostou novinkou je povídka Sedm jednou ranou, kterou Jana Šouflová dopsala těsně před vydáním Lioneta a jiných podivných případů. Na úroveň povídek to však nemá vliv, Jana Šouflová podává v celé knize vyrovnaný výkon. Opět zvolila živý jazyk bez zbytečných archaismů, svižné dialogy a zápletky příjemně padnoucí do myšlení dnešního čtenáře.
Jako fantasy prvky poslouží zejména nadpřirozené bytosti, přičemž se mísí křesťanská a pohanská mytologie, takže vedle svatých a andělů se producírují římští bohové, král elfů nebo jednorožec. Jejich řádění je v drtivé většině jen důsledkem lidských chyb a provinění. Hamižnost, nevěra, pýcha – všechny známé neřesti jsou spravedlivě potrestány. V některých „případech“ se s mrtvolami roztrhne pytel, jindy si vystačíme s jednou, zato vonící po růžích. Na konci každého příběhu se pak v „dodatcích pro zvídavé“ můžeme dozvědět, jaká místní pověra či tradice hrála roli ve volbě námětu či postav. Autorka zde také vysvětlí některé pojmy nebo historické reálie, ze kterých vycházela.
Přiznávám, že tohle byla nakonec nejzajímavější část povídek, protože na faktu, že případ bude nakonec vyřešen a pravá příčina podivností odhalena, už není tolik co objevovat. Tím rozhodně nechci tvrdit, že je to nuda, jenom rámec detektivky, byť v historických kulisách, je prostě jednoznačně daný. A tak se člověk baví vším dalším, co do literárního textu vstupuje. Třeba si všimne, že téměř v každé povídce se vyskytuje figura „barda v nesnázích“ (jednou i v hlavní roli), což by mohlo být jakési stínové alter ego samotné autorky, která zdatně hraje na keltskou harfu. Jelikož dějiště svých příběhů vesměs navštívila, jsou skvělým bonusem právě osobní zážitky – třeba jak se v glastonburském hotelu Pilgrim’s Inn, který se od svého vzniku v roce 1400 architektonicky výrazně nezměnil, rozhodli umístit televizní obrazovku do útrob středověkého krbu…
A pak, že Britové nemají smysl pro humor! Mají, jednoznačně, a přesvědčí vás o tom i Jana Šouflová, která jeho esenci vetkala do svého vyprávěcího stylu. Ten je už typicky rozvláčný, odhalení případů není zbrklé a děj k němu postupně spěje. Nechybí ani nezbytný nadhled, který si humoristické pojetí povídek žádá – je to již zmíněný anglický humor, místy povýšený na grotesku. Přesto si troufám tvrdit, že tolik nejiskří jako ve Svitcích. Když o tom přemýšlím, bude to nejspíš absencí mluvicí hlavy popraveného Williama Wallase, která tudíž nemůže vtipně hláškovat. Přesto je kniha zábavná jinak a díky výrazné ilustraci na obálce ji v záplavě knižního trhu nepřehlédnete. Tak šťastný lov!
Procentuální hodnocení: 80%
Jana Šouflová: Lionet a jiné podivné případy
Vydaly: Straky na vrbě, 2023
Obálka: Jana Šouflová
Počet stran: 452 stran
Cena: 550 Kč
