V první polovině devadesátých let se rozhodně děly věci! Rozpad republiky, touha po připojení se k Západu, což nakonec skončilo rozčarováním z probuzení se v otrocké výrobní kolonii pod názvem Česká republika. V rámci přijetí do EU se náš stát navíc zavázal být vděčným trhem pro zboží druhé a třetí jakosti. To je však ještě nejasná hudba budoucnosti a zatím lidé hltají vše západní a americké, obzvláště horory, které již nejsou nedostatkovou komoditou. A do tohoto emočně bouřlivého období plného nadějí a opravdu jen snů o bohatství vstupuje Jan Hlubek se svým příběhem. Naivně a absolutně nepřipraven.
Upozornění: Recenze obsahuje spoilery a ukázky z knihy!
Píše se rok 1994 a skupinka pěti vysokoškolských studentů po završených zkouškách prvního ročníku pajdáku jede na zasloužené prázdniny z Ostravy na Šumavu. Ještě zde by to asi bylo v pořádku, pokud by jeli normálně vlakem a měli v batožinách nabaleno ovocné čúčo spolu s lahvemi rumu nebo vodky, paštikovými konzervami, chlebem, trvanlivým salámem a špekáčky, ale to ne. Autor je pro efekt nechal jet VW Golfem, navíc kabrioletem. K podivu, že nebyl červený a k tomu celý v kůži, aby bylo kýčovité iluzi učiněno zadost.
Jan Hlubek se nechal slyšet, minimálně v rozhovoru na žánrovém webu Děti noci, že jeho inspiracemi pro tento příběh byly romány od Marka E. Pochy ONI a Řbitov zvířátek od klasika žánru Stephena Kinga. V míře více než větší je navíc cítit Sam Raimi se svou filmovou sérií Evil Dead. Potenciální čtenář by si mohl zcela pochopitelně říct, že se musí prostě jednat o boží béčkovou jízdu, ještě navíc v českém prostředí! V tomto případu to bohužel neplatí.
Předvídatelně průhledný děj plný kýčovitých linek s absolutně neuvěřitelnými stereotypně nahozenými postavami, které by možná byly v rámci vytyčeného subžánru trochu uvěřitelnější, kdyby se své stereotypní linky alespoň držely. Jenže to ne! Dříve nesmyslně a navíc opakovaně agresivní mladík se najednou stává homosexuálně laděným samaritánem, ochotným obětovat svůj život pro přežití ostatních. Vysokoškolák i nevzdělanec, horník nebo doktor, všichni věděli. A to všechno! O pumpaři ani nemluvě, ten vše věděl absolutně a o všem. Když se postavy dostaly do bezezbytku očekávaných krizových situací, ani jedna nepropadla svíravé panice, všechny jednaly naprosto racionálně, obětavě, pokud bylo koho zachraňovat, a navíc měli i čas filozofovat nad pojetím prostoru, času a reality, která je obklopovala.
Skupinka studentů přijela k poslední čerpací stanici na Šumavě. Řidič Vojta vystoupil, aby doplnil pohonné hmoty, dokoupil sirky k celé jedné krabičce cigaret Marlboro, kterou již měli na začátku cesty s sebou, a využil doplňkový prodej (na pumpě, kde lišky dávají dobrou noc) měli krom hot dogů i prezervativy. V nezávazné konverzaci okamžitě přesně věděl o pumpařem nadhozeném tématu, že kraj je zvláštní a cosi usiluje lidem i o život.
„Svýho času tu došlo hned k několika úmrtím. Je to zvláštní, chápete?“ soukal ze sebe. „Celý rok nic, a pak, bum! Lidi začnou chcípat, rozumíte… Je to vždycky divný, když se něco takovýho děje, ne? Si vemte Djatlovova výprava…“
Vojta si ho pochybovačně změřil.
„Jo, to asi jo… ale… nevím. Hele, srovnávat Šumavu a Horu smrti padesátých let, to je taky divný.“
Pumpař se zarazil. (str. 24)
Rozhodně by se v té době v podobně odvíjejícím se scénáři nenašli dva lidé, kteří by si o tomto tématu notovali, to opravdu ne. Navíc je nadmíru nepravděpodobné, že by tato pumpa disponovala nějakým doprovodným prodejem rychlého občerstvení v podobě párku v rohlíku, natož pak již předtím zmíněnými hot dogy. O zklamání z nepřítomnosti prodeje kuskusu ani nemluvě. Korunou absurdnosti je, že si tato skupina dvou mužů a tří žen na prázdniny vezla mimo jiné několik kartonů plechovkového piva. Ano! Plechovkové pivo, kdy nejsme v americkém hororu a v Česku se píše rok 1994. A dějí se ještě podivnější věci.
Nikdo nic v popsaném ději probíhající cesty nepopíjí, přesto se machistický zástupce této skupinky opije a na zadních sedadlech začne osahávat slečny, mezi kterými sedí. Jedna se dobrovolně nechá, druhá už zdaleka ne. V tu chvíli zasáhne řidič a vlastně i velitel vozu Vojta, aby svého „kamaráda“ umravnil, a použije hmat nějakého prastarého mystického bojového umění, neb jinak se to ani vysvětlit nedá.
„Po pár vteřinách, během nichž se stihlo udát mračno surových okamžiků, se Vojta rozhodl zakročit vážně prudce (vždyť, ježišmarjá, jsou kamarádi, a místo toho to vypadá na rvačku gangů). Ve chvíli, kdy se Petr přetočil a natočil na opěradlo sedadla (aby se na Lucii sápat tváří v tvář), Vojta švihl za sebe a brutálně trefil svalnatého kumpána do rozkroku.“ (str. 33-34)
Scéna těžce nepředstavitelná stejně jako následné přejetí zombie s lahváčem v ruce, jenž se zničeho nic zjevila na vozovce a po nárazu odlétla do krajnice. Přivolaný lékařský profesionál při ohledávání těla zvrací. A policejní náčelník připravující se na automedikaci Valia (zde by to byl spíš starý dobrý Rohypnol), aby přežil nastávající těžkou noční směnu, je velmi úsměvná představa.
Stejný jako po „zvládnutých“ obtížích cesty je i příjezd studentů na v lesích zapadlou hájenku, která má dle představ autora pevnou telefonní linku, o elektřině a nejspíš i plynu a neomezeném množství teplé vody nemluvě. Protože se všech pět účastníků zájezdu po sobě šlo osprchovat a po popsání následujících radovánek jedné dvojice to z důvodů osobní hygieny dívka zvládla ještě jednou.
Líbala jemně a neuvěřitelně chtivě. Stejně citlivý pak měla i dotek, kterým chytla Vojtu za ruku a vedla ji mezi stehna, aby jeho prsty prozkoumaly její vlhké pohoří. I přes kalhotky bylo cítit, že se blíží období dešťů. (str. 73)
Vlhké pohoří?! To jako vážně? Jedná se o tak nestandardní výraz, který počátek lechtivé scény úplně dokonale zabil. A co teprve její pokračování o několik scén později:
Lucie se zvedla a v měsíčním světle si prohlédla svoje tělo.
„Ty vole!“ zašeptala a s tichým smíchem si roztírala sperma na prsa a na břicho. „Jseš borec,“ vysekla Vojtovi poklonu a on si pomyslel, že z jejích úst si něco podobného dozajista zapamatuje.
Lucie již měla namířeno do koupelny, kde hodlala ze sebe složitě dostávat ten lepkavý balzám. Při tom zvažovala, zda se pak má ještě vrátit. Přesněji řečeno, jestli to Vojta ocení. Přemítala, kolik spermatu mohlo zůstat v zásobě, popřípadě za jak dlouho se dotvoří nová dávka, aby si tuhle nádheru mohli zopakovat (protože takového opojného dobrodružství se jí zachtělo víc a víc), když se otevřely dveře a Lucie slabě vykřikla. Vojta sebou trhl. (str. 132-133)
Další radovánky stejně jako následné projevy hygienických návyků, již nesmiřitelně zatrhl rychlý dějová spád, který by se asi dal i přirovnat ke scénám z nějakého nízkorozpočtového psychedelického slasheru. Ale opravdu to nefunguje. Příběh na 170 stran malého formátu s větší velikostí písma je cokoliv jiného než horor, natož ještě slasher s démonem beroucím si těla svých obětí. Je to spíš trapná náhražka za něco, co jiní klasikové žánru napsali již v dobách dřívějších a prezentovali pochopitelně daleko lépe. Jako když kočička s pejskem vařili svůj pověstný dort.
Na první pohled je jasné, že množství použitých postav, v této recenzi dosud ještě chybějících rodičů studentů a nevtipné dvojice Tondy a Josého, holdující metalu, drogám (podle představ Hlubka marihuaně a houbičkám, i když v jejich případě a možnostech by šlo spíš o pití necezené Okeny, čichání toluenu a při velké fantazii i o nitrožilní aplikaci pervitinu, ale museli by si ho vařit sami) a černé magii, která přijede na Šumavu o měsíc dřív s touhou vyvolat již dávno vyvolané a krajem obcházející Zlo, je zde jen pro autorovo „grande finale“, které ovšem taky nefunguje. Těl je sice dost, ovšem nelogičnosti a rychlé vršení mrtvol to zařízly rychleji než by bylo milo. On je asi nejzákladnější problém v tom, že autor, bůhví proč, považuje hororová klišé za žánrová dogmata, proto jich tak hojně a nesmyslně ve svých dílech užívá. Bez hlubšího smyslu, bez fantazie.
Jak vidno, o době, kterou si zvolil za děj své novely Les, tedy krom toho, že se v roce 1994 narodil, neví prakticky nic. Z textu je to cítit od samého začátku až do konce a jmenování několika dobových vozidel jako Škoda 105, Škoda 120 a GAZ 69 to opravdu nezachrání. Jako to nezachrání ani citování dvojic Old Shatterhand a Vinnetou nebo Butch Cassidy a Sundance Kid, o kterých mluvil ve své předmluvě jakožto o archetypech přátelství, mimo jiného kdy se prázdně honosnými frázemi v „úvaze“ nad rolemi a spojení hororových subžánrů dá samotný žánr hororu originálně rozvíjet a povznést na vyšší úroveň. V tomto případě opravdu nedá a nepomůže tomu ani to, že předmluvu si Jan Hlubek napsal taky sám, jen ji podepsal pod pseudonymem Johnny Death. Tím pádem už nemůže být sebemenších pochyb, jak velmi věřil v originalitu vymyšleného pseudonymu zrovna jako celého svého díla, jež stvořil. A mimoděk citovaní C.G. Jung i kvantoví fyzikové by jen nechápavě kroutili hlavou, neb…
„V nepříliš prostorné kuchyni s hranatým stolem, nad nímž visela typická socialistická lampa, již bylo prostřeno a podávala se tlačenka s chlebem a hořčicí.“ (str. 131)
Ona pověstná tlačenka s hořčicí pod socialistickou lampou, charakterizuje celý toto grafomanský pamflet, jakožto klasicky náhražkovou instantní nudlovou polévku za 6,20 v akci. A to není řeč o eurech, ale o „tvrdých“ korunách. Takže jediné dvě přidané hodnoty, jež tato kniha skutečně má je za prvé skvělá obálka z dílny Kataríny Soyky, ta okamžitě zaujme, i když font mohl být zvolený jiný, vhodnější. Druhou je nádherná úvodní emotivní ilustrace talentované výtvarnice Danky Pružincové. A to je vše.
Lichý pokus o autorův interní vtípek, v němž se pokoušel udělat si v závěru rádoby legraci z Marka E. Pochy, je už jen posledním pověstným hřebíčkem do rakvičky páně Jana Hlubka.
Jan Hlubek: Les
Vydala: Hydra, 2021
Obálka: Katarína Soyka
Ilustrace: Danica Pružincová
Počet stran: 176
Vazba: Brožovaná bez přebalu
Cena: 6,2€ / 187 Kč
