Evropa se vzdala všech svých ideálů a Amerika sklouzla k parodii na vlastní nejtemnější stránky. Politici jen žvaní a lidé jsou jako ovce, kteří čekají na ovčáka, který je přijde spasit. Lidstvo vymírá na vlastní blbost. (Karel Kryl, alter. 1998)
Možná jste zaznamenali i přes covidovou clonu, že krátce po sobě vyšly v nakladatelství Epocha dva romány s lakonickými názvy Šedá (2020) a Rudá (2021), za nimiž stojí už celkem ostřílený autor Dalibor Vácha. Píše především odbornou literaturu na základě bádání v historii československých legií, ale vedle toho zvládá i povídky z oblasti fantastiky (sbírka Jizvák Jim, 2014), získal ocenění Daidalos, vydal postapo román Nikam (2016) a zkusil si i žánr fantasy (Ve stínu magie, 2019). A ve svých dvou nových knihách vlastně spojil všechno dohromady. Už v Šedé se objevilo příliš mnoho věcí najednou, nápadů i žánrových rekvizit. Vácha prostě své čtenáře nešetří. Sytí je událostmi, dějovými zvraty, akčními scénami, dere jim nervy. A v Rudé to není jiné.
Šedá
Pro lepší orientaci si shrňme děj první knihy s názvem Šedá, na kterou druhá (Rudá) přímo navazuje. Do světa ne nepodobnému tomu našemu prosakuje podivná šedá hmota, s níž si nikdo neví rady. Nacházíme se totiž v alternativních Čechách a politická situace se tu vyvíjela v posledních letech trochu jinak. Nyní je rok 1998 a prezidentem je sice také Václav Havel, přičemž Československo stále existuje jako celek, nicméně Sovětský svaz už nehraje první ligu světových velmocí, ale je spíše rozpadajícím se státem, navíc oslabeným občanskou válkou.
Na tomto politickém pozadí můžeme sledovat příběh Jenovéfy, klasické puberťačky, obdařené na jednu stranu neznámým „talentem“, na druhou nízkým sebevědomím. Prožíváme s ní neradostné časy dospívání plné trapných chvilek, nedorozumění s rodiči a obtížného dojíždění na nejbližší zdravotní školu z jakéhosi zapadákova jménem Loučná. Nad tím vším se tyčí stín temelínské elektrárny, kde došlo k nedávné ne-havárii, jak se malému úniku radiace eufemisticky říká. Díky ní se šíří šedá hmota a paralelně s ní vzrůstá i výskyt jedinců s paranormálními schopnostmi. A jak asi tušíte, týká se to i Jenovéfy. V křehké šestnáctileté dívce se totiž skrývá víc, než by se na první pohled řeklo.
Autor Dalibor Vácha nakonec strhne čtenáře do víru událostí, v nichž neschází divoká honička, souboj, úprk a znovu honička, několik polovojenských akcí, při nichž teče krev, padají hlavy a zvoní o zem prázdné zásobníky na náboje. Spousty zbraní, zabíjení, násilí, akčních scén. Kniha se hemží vedlejšími postavami, které vesměs umírají, nebo prostě přestanou hrát roli a mizí ze scény. Akční linie se začne postupně s tou Jenovéfinou víc a víc proplétat. Dívka s rodiči najde azyl u příbuzných v cirkusu, ale idylka netrvá dlouho, a srážka s krutostí a mocichtivostí některých jedinců – zejména agenta Malého a profesora Charváta – na sebe nenechá dlouho čekat. První kniha končí velkým finále v podobě bitvy o Dětský dům, kam Jenovéfu, podobně jako další nadané děti, odvlekli, zavřeli, podrobili zkoumání a otupili léky, aby se nemohly bránit.
Rudá
Obdobnou strukturu má i druhá kniha – Rudá – až na to, že Jenovéfa trochu vyrostla a už není dítě, ba sama v sobě dítě nosí. Nebyl v tom záměr, spíš podcenění situace, a ani otec dítěte – vrstevník Pavel – nepřijme radostnou novinku moc dobře a navrhuje potrat. Kupodivu jsou na jeho straně i spolubojovníci a přátelé, a to z obav z děsivé předpovědi kartářky Terezy. Jenovéfa se však rozhodne i tak dítě si ponechat, i když tím může ohrozit celý svůj svět, a vyráží sama pryč. Mezitím přichází jiná hrozba – začne sovětská invaze směrem na západ. Válka sovětů s Polskem, Běloruskem a Ukrajinou přeroste v něco víc, a v hledáčku samopalů se ocitnou také Maďarsko, Rakousko a Československo. Probíhají urputné boje na Slovensku, vojenské jednotky rudých agresorů postupují neuvěřitelně rychle a podmaňují si jedno území za druhým. Bohužel EU ani NATO nejsou s to řádně zasáhnout, bortí se totiž všechno, probíhá čínská ofenziva proti Vietnamu a Mongolsku a nejmocnější země světa, pověstný „ochránce světového míru“, se svíjí ve vlastních problémech. Jak se totiž ukázalo, s šedou hmotou v USA experimentovali na nenarozených dětech už od 80. let a teď se jim to jaksi vymklo.
Ekonomika a veškerý chod českého státního aparátu je ochromený. Politici nejsou schopní najít východisko ze situace, a tak lidé berou osud do vlastních rukou. Jenovéfa se ocitne v zajetí podivné party pánbíčkářů, kteří znají způsob, jak tlumit její schopnosti, aby nemohla utéct. Mají s ní nějaký záměr, respektive s jejím dítětem, ale podobně jako v Šedé se situace zvrtne. Do boje zasáhne dětské komando tzv. esperů, nadaných zvláštními schopnosti jako telepatie, ovládání myšlenek či živlů (něco jako Xmeni). S těmi je pak těžké pořízení a ani vysoce účinné palebné zbraně nejsou k ničemu. Espeři jsou nasazení i oficiálně v boji proti sovětským jednotkám, v jejichž řadách se zase vyskytují kostějové, vylepšení lidé, schopní levitace a blokace esperských schopností. Situace je nepřehledná a v zákoutích dějin se ztrácí mnozí civilisté, někteří mizí do jakýchsi intervenčních lágrů, nebo jsou zabiti a jejich mrtvoly ani nemá kdo pohřbít.
Vojenská linie v Rudé nakonec převáží všechno ostatní. Změní se i původní dějové nasměrování, započaté v Šedé. Vše se barví narudo, doslova i symbolicky. Mně to přišlo líto, sice se příběh dál točí kolem záhadné „šedé“, esperů i Jenovéfy, která z ní čerpá svou sílu, ale něco z původní poetiky se ztrácí. Autor už si tolik nehraje s tajemnem, onen původně mysteriózní šmrnc pokulhává, zůstává jen u náznaků, příčiny se neřeší, detaily podivné moci jsou pořád zastřené a snad ani postavy samy nevědí, jak to vlastně dělají. Schopnosti jim mizí a naskakují jako špatný mobilní signál, a i když je mají, nedokážou se ubránit manipulaci, zajetí, lékařským manýrům. Je v tom snad nějaká utkvělá představa? Nějaké trauma z dětství? Z toho, že autor nemohl rozvíjet ty stránky své osobnosti, které chtěl?
Traumata, která vyplouvají na povrch
Už v Šedé jsem se divila, jak moc se autor snaží vystihnout psychiku pubertální Jenovéfy a místy i dost věrohodně, stejně jako jiného „nadaného“ – dvanáctiletého Radka, který se pokouší s výzkumným týmem Dětského domu nejprve naivně spolupracovat, než mu dojde, že tudy cesta ke svobodě nevede. V Rudé je tato autorova snaha už o poznání slabší a třeba prožívání mateřství Jenovéfou je jedním velkým klišé. Sice jsem kvitovala, že hlavní postavy dostávají víc prostoru k vlastnímu zrání, ale pořád některé změny vyvolávají určité pochybnosti. Jenovéfa nyní vykrádá cizí domy a bivakuje v nich, aby přežila nadcházející zimu, férový voják Karel se neštítí zradit své přátele a spolubojovníky, aby si vydobyl v lágru lepší postavení. Dříve laskavý strýc Mišo si jde nyní tvrdě za svým (a třeba i přes mrtvoly). Všichni až podezřele hubnou (i za pár dnů jsou schopní shodit několik kilo), jsou bledí a protahují se jim obličeje, postavy a občas i vedení. Je to nějaká utkvělá autorova představa, která se neustále vrací?
Literatura je jako zrcadlo a odráží i věci z nevědomí, i to, co možná ani nechceme. Ale někdo druhý to zahlédnout může. Takže se ptám: Zdá se mi, že ve scénách, kdy se dost detailně zabíjí, se autor nějak moc vyžívá? Přiznávám, když je to pořád dokola to samé, tak už v tom podle mě není ten požitek. Ani detaily z vojenského života nejsou zas tak extra lákadlem, možná pro milovníky vojenské historie, pro ně je tam toho opravdu dost. Já bych třeba v moderní válce očekávala víc než samopaly, revolvery, nože a granáty. Novinkou je jistě využití nadpřirozených schopností esperů v průzkumu i v první linii, budiž, ale ani to není zas tak převratné. Vůbec tu však žádnou roli nehrají třeba moderní technologie, nástroje informační války, sociální sítě, ačkoliv nám dnešní zkušenosti ukazují, že právě tímto směrem se budou konflikty ve společnosti i na mezinárodním poli vyvíjet. Nejde autorovi nakonec o něco úplně jiného? Třeba jen o evokaci starých dobrých časů, přelakovaných našedo? Ono by se toho totiž našlo i víc – popis stravy, kterou dostávají chovanci v Dětském domě, nápadně připomene pověstné školní jídelny za socialismu, chování doktorů a dozorců zase vychovatele z diagnosťáku… Inu, třeba je nás víc, co ty časy pamatují a něčím podobným si třeba i prošli. Možná jim pak přijde Váchova kniha ještě bližší. Já například na řídké uho s nepoživatelnou masovou podrážkou, které nám coby školákům servírovali třikrát týdně, zas tak moc ráda nevzpomínám. Proto jsem s hrdiny uvězněnými v experimentálním Dětském domě opravdu a upřímně trpěla. Jenovéfa to ovšem zblajzla jakoby nic, rozumné děvče, když ví, že prostě potřebuje živiny, a tak si nemůže vymýšlet…
Cesta od Šedé k Rudé
Ale pojďme se podívat na obě knihy jinou perspektivou, zachycující i samotný autorův růst. V Rudé vymizely některé nešvary, ať už vypravěčské, nebo typografické. Už nedochází k tak zběsilému střídání vyprávěcí perspektivy jako v závěru Šedé, kdy se scény otáčely jak na obrtlíku. S touto vypravěčskou finesou je potřeba umět dobře zacházet. Neřeknu v klíčové scéně, ale pokud se to vleče přes třetinu knihy, tak už je po napětí a čtenář čeká, že už bude brzy konec. Maličko mě zarážela i jistá typografická nedůslednost, když někdy byly vnitřní promluvy odlišeny kurzívou, jindy ne a neviděla jsem v tom žádný systém. V Rudé se to o něco zlepšilo, ale stejně něco občas uteklo. Také se asi při redakci pozapomnělo, že existuje vykřičník, přitom text je plný extatických výkřiků (Mizerové rusácký se vzpamatovali rychle!). Chvíli jsem si také musela zvykat na krátké, i jednoslovné věty, případně i nevětná vyjádření, tvořící nezřídka samostatné odstavce. Je to specifikum autorova vyprávěcího stylu, na což má samozřejmě plné právo, aby si nějaký zvolil, pokud však dáváte přednost souvětím či složitějším myšlenkovým konstrukcím, tohle vás může dost rozčilovat. A určitou strojenost nesou i podkapitoly, pojmenované podle jednajících postav, pomalu jako divadelní scénář, respektive divadelní rozhlas, jímž inspicient povolává jednotlivé herce na scénu.
Co však musím vyzdvihnout, je vystižení oné „fejkové“ reality, která až nebezpečně připomíná tu naši, a to pomocí útržků zpráv, deníků vojenských velitelů, různých reportů, tajných vládních dokumentů, případně článků z tisku. Přiznávám, že tento model dovedl Vácha téměř k dokonalosti a člověk znalý se tím musí nesmírně bavit. Můžete se vždycky těšit na začátek a konec každé kapitoly, kde nějaký takový bonbónek čeká. Úsměv vyvolávaly i vtipné narážky, například na Michala Prokopa či jiné osobnosti ze socialistické éry. Je vidět, že tohle autora baví, že mu to opravdu jde, byť sám možná víc klade důraz na akční stránku knihy, humor nikdy nenudí a skrývá v sobě velkou moc. Vlastně mnohem větší než všechny ty střílečky, podřezávačky a exploze.
Děsivý, bizarní, a přesto lákavý
Je nutné s uznáním přiznat, že se Váchovi opravdu povedlo napsat děsivý román s dospívajícími protagonisty, aniž by jen na chvilku vyvolal dojem, že jde třeba o dílo o mládež. Ne, tak to opravdu ne, klidně ať po knize sáhne mladší čtenář, ale ať se dobře připraví na to, že ho bude mrazit v zátylku od prvních řádků po celou dobu až do konce. Místy si to žádá nejen silný žaludek, také odolnou psychiku a chuť experimentovat s vlastním já a vydat se až na území děsivých nočních můr, obav z konce světa a nebetyčné absurdity, jež přináší naše snaha řešit osud lidstva válečnými konflikty. Podobně plíživě děsivou atmosféru se podařilo vytvořit autorům německého mysteriózního seriálu Dark, v němž hlavní role obsadili taktéž dospívající hrdinové. Ten pocit, který jsem měla při sledování seriálu, se mi u některých scén z Váchových knih vracel, a i když nešlo tentokrát o zběsilé skoky časem, určitá podobnost ve stylu, způsobu podání a vyvolávání husí kůže tu je.
Abyste si však Šedou a Rudou dostatečně vychutnali, musíte mít také trochu rádi bizár, zejména pokud jde o bláznivé spektrum Váchových vedlejších postav – ať už se na scéně objeví upír Miren či podivný zakrslý Belzebub, dvojice vojenských vysloužilců zvaná Mrtvoly, jež je zároveň i vášnivými zahradníky, stejně tak agent Malý, co pije lidskou krev, nebo ošklivá pánbíčkářka Milena s mastnými (dobrovolně nemytými) vlasy. Zatímco v Šedé se na dojmu určité bizarnosti podílí samotné prostředí cirkusu, přítomnost cvičených zvířat, krasojezdkyň apod., v Rudé se to hemží jen espery, jako by snad na světě nebyli normální lidé. Civilisté tak nějak snadno zmizeli ze světa, pro svou neschopnost jsou převážně mrtví, zůstávají jen vojáci a Jenovéfa a její parta. A nad nimi visí jako Damoklův meč neurčitá předpověď kartářky Terezy, která si hned na začátku knihy zvolí sebevraždu jako způsob, jak předejít jiným negativním událostem, takže i ta je umlčena.
Celé to působí trochu uměle, takže nezbývá vlastně žádné dobré východisko. Neřekne se dost, aby mohl být čtenář vyburcován k maximální zvědavosti. Tak si říkám – jistě je na cestě další kniha, vždyť příběh nedospěl zdaleka k rozuzlení, a tak si to je potřeba trochu pojistit. A asi je to tak i v pořádku. Vždyť vydat českého autora a ještě během pandemie si žádá kus odvahy. Doufám, že k dobrému záměru přispěla i tato recenze a přilákala ty, jež mají obdobně pestrý žánrový mix rádi a užijí si ho do poslední kapky rozstříknuté krve.
Dalibor Vácha: Rudá
Série: Šedá 2.
Vydal: Epocha, 2021
Obálka: Jiří Arbe Miňovský
Počet stran: 432 stran
Cena: 349 Kč
