Kristýna Sněgoňová: Konečně mám čas psát – a užívám si to!

Lidi se dělí na dvě skupiny. Na ty, kteří se psaním skončili ve chvíli, kdy ukončili své vzdělávání a odešli do pracovního procesu, a na lidi jejichž hlava překypuje příběhy, které musí vyprávět, přestože by mohli v klidu odpíchnout odchod z fabriky či kanceláře a doma koukat na Netflix, fotbal či porno jako všichni ti obyčejní smrtelníci bez fantazie. Do té druhé skupiny patří Kristýna Sněgoňová.

Dva romány, dva díly samostatné série Města, dva díly série Legie, x povídek v různých antologiích a kdo ví kde ještě a články v Pevnosti. Internetem kolují konspirační teorie, že Kristýna Sněgoňová snad nespí. Tak jak to tedy s tebou je? Odpíchneš si v práci, sedneš k počítači a s kanylou v ruce bušíš celou noc do klávesnice?

V podstatě všechno, včetně Země v troskách, jsem psala převážně po nocích, při souběžné práci v HR, péči o děti, starosti o domácnost a všem, co zná asi každý z nás – a napsat a vydat tímhle stylem šest románů za tři roky bylo náročné. Díky svému nakladatelství a čtenářům jsem se mohla začít letos v létě psaním živit. Jak dlouho to bude trvat, to bude samozřejmě záležet na mně a především lidech, kterým se moje knihy líbí, ale zatím mám čas psát a užívám si to.

Čtenáři i recenzenti si chválí, jak krásně vybočuješ ze zajetých žánrových kolejí. Krev pro rusalku je noir detektiva, ale z Brna, a navíc jsou v ní rusalky, Zřídla jsou sice superhrdinský příběh, ale s hrdiny bez slipů a pláštěnek, za to s pěknou řádkou traumat; a pak tu máme Město v oblacích, v němž se mísí snad všechny žánry, co se jich ve fantastice vyskytuje. Takže. Kde se ty nápady berou? Jak se rodí příběhy, které tak rádi čteme?

Netuším, možná jsou v mé hlavě od začátku a zabírají tam místo porozumění chemii, daním, italské gramatice a spoustě dalších věcí. Občas se mi o nich zdá, občas si začnu s nějakou myšlenkou hrát a najednou je z ní příběh. Myslím, že na tuhle otázku vlastně nikdo z nás vypravěčů neumí odpovědět.

Město v oblacích působilo stejně jako tvé předchozí knihy jako samostatný román. Podle různých náznaků se ovšem dalo tušit, že svět, ve kterém se kniha odehrává, je mnohem větší, než by se mohlo zdát. Nyní ses do něj tedy znovu vrátila knihou Země v troskách. Můžeš nám tedy přiblížit, co čtenáře v tvé nové knize čeká?

Ten svět je velký a přišlo mi zajímavé nahlédnout v pokračování do jiného města, které se od toho německého liší, ale vlastně se nedá říct, že by v něm lidem bylo o moc líp. Podívala jsem se tentokrát na město plné Čechů, Slováků a Poláků a na jejich pokus získat něco, co by jim pomohlo s návratem na zem. Kde je ale čeká hlavně spousta zrůd.

Stejně jako německé město z první knihy, ani město Visegrád, které navštívíme v druhé knize, není ideálním místem k životu. Popravdě řečeno na mě působilo, stejně neutěšeně jako totalitní císařské město, ačkoli tady mají prezidenta. Přijde mi, jako bys snad ani nevěřila, že jsou lidé schopni žít ve svobodném světě. Jak je to tedy? Jsou města jen plodem tvé imaginace, nebo se v nich nějak odráží tvůj pohled na lidstvo, život, vesmír a vůbec?

Ve společných rozhovorech s Františkem Kotletou občas působíme jako protiklady – on je přes všechnu špínu ve svých knihách optimistou s vírou v to, že když jde do tuhého, lidé v sobě probouzí dobro a stávají se hrdiny. Já jsem spíš překvapená, když se to opravdu stane, i kdyby jen v tramvaji, kde špinavý feťák pořvává na maminku s kočárkem a nikdo se jí nezastane. To nejhorší, co si dokážu představit, není budoucnost, ve které nás napadnou emzáci, mrtví začnou vstávat z hrobů, nebo na Zem dopadne obří asteroid. To nejhorší je budoucnost, ve které lidé stojí proti lidem. Protože mám strach, že toho probuzeného dobra by bylo tváří v tvář hladu, hrůze a bezpráví strašně málo.

Silnou stránkou tvých knih jsou jejich hrdinové. Nejsem jediný, kdo si všiml, že tvoji chlapi jsou stejní jako mi plní rozporů. Máš nás tak moc nastudované, nebo jsi byla v minulém životě chlap?

Manžel tvrdí, že jsem byla v minulém životě Adolf Hitler, a proto jsem si v tomhle vzala jeho. Držím si od lidí odstup, ale současně mi připadají zajímaví a ráda si v nich čtu. Jen se pak zase musí vrátit do police.

No a pak jsou tu samozřejmě Cizinci. Zatím co v Městě v oblacích působí spíš jako jakési neidentifikovatelné zlo, v Zemi v troskách se s nimi tvoji hrdinové utkají několikrát takříkajíc tváří v tvář. Já sám si je představuji trochu jako alieny z počítačové hry Fallout 1. Ale jak je vidí jejich autorka?

Zrůdy jsou černé, mají spoustu nohou a očí a jsou každopádně nechutné. Nic víc. Ve skutečnosti své postavy „nevidím“, jako bych se dívala na film. Myslíte, že je Lewenhart blonďák? Možná je. Ale pokud se vám víc líbí černovlasý, směle do toho. Mám ráda, když čtenář hraje se mnou a tam, kde jsem položila základy, staví dál tak, aby mu ve výsledném domě bylo dobře.

V závěru knihy Země v troskách stojí že „Série Města pokračuje románem Svět v bouři“.  Kdy se na něj můžeme těšit?

Když všechno půjde dobře, příští rok na jaře. Abych byla upřímná – a často říkám, že tenhle příběh je moje srdcová záležitost – těším se na něj taky.

Děkuji ti za tvůj čas a přeji tobě i Zemi v troskách hodně spokojených čtenářů.

Za fotografie děkujeme Nakladatelství Epocha a Michaele Merglové