Byla jednou jedna úžasná země, kde spolu lidé a víly žili v míru a měli se moc rádi. Že to zní jako začátek pohádky? Tak na to zase hodně rychle zapomeňte! Krev pro rusalku Kristýny Sněgoňové totiž není žádná pohádka, ale syrová noirová fantasy / detektivka, která má do veselého a šťastného příběhu na hony daleko.
Kristýna Sněgoňová se do povědomí čtenářů dostávala doposud jen díky své povídkové tvorbě. Upozornila na sebe třeba v Žoldnéřích fantasie, Ženě s labutí nebo sbornících Ve stínu Říše a Ve stínu apokalypsy – a věru, tahle dáma prokázala obrovskou dávku talentu a vypravěčského umu. Nelze se proto divit, že její první román, Krev pro rusalku, byl očekáván s velkým napětím. A někde vzadu v hlavě tichý hlásek ponoukal, že povídky přece jen nejsou román, a že mnoho nadějných povídkářů si na svém prvním „velkoformátovém“ pokusu vylámalo zuby…
Bylo, nebylo
Už ve svých povídkách Sněgoňová ukázala, že jí tvorba zajímavých fantastických světů není cizí. V Krvi pro rusalku vezme čtenáře do světa, ve kterém jsou vedle sebe nuceni žít lidé a rusalky, víly a meluzíny. Jenže právě tyto nelidské bytosti jsou společností spíše tolerovány a přežívají na jejím okraji, žijí své bídné existence a na přežití si musí vydělávat často prostitucí. Lidé se je pomocí speciálních sociálních programů snaží polidštit, přizpůsobit, zkrotit; jenže divocí tvorové živící se krví a syrovým masem jsou a navždy budou síla, která se zkrotit nedá. Naráží na sebe umíněná lidská snaha změnit nezměnitelné a přírodní živel, a díky tomu svět není krásné a radostné místo, ale kupa hnusu, násilí a mezirasových konfliktů.
Nejinak je tomu i v Brně, kde působí jako policista hlavní hrdina, Dominik Stolbenko. Pokud čekáte chlapíka ostrého jako břitvu, jste úplně vedle (vždyť i na obálce vypadá jako ňouma křížený se sňatkovým podvodníkem). Stolbenko je totiž chodící hromada komplexů, na jejichž léčení by se s klidem uživila nejméně trojice psychiatrů. Nejdříve se o duševní nevyrovnanosti dozvíme pouze v náznacích, ale s přibývajícími stranami zachází autorka pěkně do hloubky; a hlavního ubožáka… ehm, hrdinu vůbec nešetřila. Důležitý je i fakt, že Stolbenko má problém s vílami – bytostně je nenávidí. Má je prostě zaškatulkované a jeho nelichotivý názor jen tak něco nezviklá.
A právě na vztahu Dominika k vílám je založena jedna z významných dějových vrstev Krve pro rusalku. Vše začne tím, že zaplatí jedné z divých žen za sex. Mimochodem, víly umí jeden úžasný trik – dokáží se proměnit v kohokoliv, stačí je jen správně motivovat. O pár dní později se oba aktéři setkávají podruhé – ve chvíli, kdy „ona“ víla právě během zpackané razie prokusuje hrdlo Stobenkově kolegyni. Policajt si tak může přidat do své sbírky komplexů další zářez, ale zároveň musí čelit nemilé situaci. Pokud by se na vše přišlo, může svému pracně budovanému (a částečně protekčnímu) místu u policie zamávat; a tak nezbývá jiné řešení, než aby na sebe víla vzala podobu jeho zesnulé kolegyně a pokusila se ji nahradit. Tím nastává pro Dominika peklo, protože musí fungovat s někým, koho bytostně nesnáší, ale na druhou stranu ho nezbytně potřebuje.
Nově sestavená dvojka pak pátrá po masovém vrahovi, který se specializuje na víly. A to ještě nikdo netuší, že opravdový průšvih je doslova za dveřmi…
Policajt nebo blbec?
Celý příběh je tedy založen na vztahu policisty a víly. Jak již bylo řečeno – „vtip“ je v tom, že Dominik víly bytostně nesnáší, ale nemá jinou možnost než vydávat jednu z nich za svoji kolegyni (díky schopnosti přeměny, o které již byla řeč výše). Vzniká tak naprosto schizofrenní situace, ve které je hlavní hrdina polapen.
Člověk by řekl, že vzhledem k daným faktům bude náš policajt pěkná osina v zadku, a pro vílu nebude mít ani v nejmenším pochopení. Jenže od počátku nejsou vztahy tak ostré, jak by asi být mohly či měly, a poměrně záhy je jasné k čemu celá situace směřuje. Znáte to: ona mu v lecčems dokáže otevřít oči, on jí začne naslouchat… Navíc se tahle dáma hodí při vyšetřování, protože má kontakty a zná zvyky „nelidí“, takže má k vraždám víl mnohdy poznatky, které ostatním vyšetřovatelům unikají. Na druhou stranu je Stolbenkovou achillovou patou, protože věrně napodobit lidskou ženu není nic jednoduchého.
Hlavní postava Krve pro rusalku je trochu rozporuplná. Povětšinou je napsaná opravdu skvěle: chvílemi budete nešťastníka litovat, chvílemi žasnout, co to zase provádí za blbosti… ale občas autorce nebudete jeho chování věřit, i když těch momentů je naštěstí pouze poskrovnu. Hlavní hrdina celý příběh bez problému utáhne, a popravdě: málokdy se setkáte s postavou, která vám v podstatě od prvních stran bude ležet v žaludku a zároveň bude sympatická; sebestředným pablbem, který dostane šanci se změnit.
Významnou složkou příběhu je i vztah Dominika s otcem a několika dalšími kolegy a kolegyněmi. Postav není v knize příliš, dalo by se říct, že se jedná o komorní drama v čele s hlavní dvojicí.
Hnacím motorem celé knihy jsou vztahy lidí a druhé strany; samotná detektivní složka pak dává příběhu rámec a směr. Vyšetřování probíhá pomalu, postupně; nečekejte žádnou zběsilou akci, ale spíše pozvolný vývoj situace, která však v několika momentech eskaluje. Vše na sebe logicky sedí, na náhody se v tomto příběhu nehraje.
Sněgoňová si nebere servítky, a i když mnoho věcí by mohlo být tvrdší (zákulisní zdroje šeptají, že jí při psaní pomáhal sám literární fantom František Kotleta, takže ona měkkost je trochu s podivem), stále je kniha hodně drsná a nelítostná, i když ve většině případů spíše nikoliv přímým vylíčením násilí a brutality, ale skrze vztahy a jejich důsledky. To se týká nejen vztahu dvojice hlavních hrdinů, ale i vztahů v rámci celé společnosti, které také hrají významnou roli. Fiktivní státní uspořádání zvané Pospolitost přitom slouží spíše jako kulisa, do jejíhož vysvětlování se autorka příliš nepouští.
Jestliže Sněgoňová byla doposud brána jako úspěšná povídkářka, nyní jasně ukázala, že je literární hvězdou na vzestupu se vším všudy. S románem si poradila bez zaváhání; žádné stopy po povídkovém strukturování, žádné násilné ohýbání nebo pointa vycucaná z prstu. Suverénní výkon, který si zaslouží respekt a přízeň čtenářů.
Prostě a jednoduše: v téhle noirově laděné detektivce zasazené do ulic Brna, a tudíž říznuté urban fantasy, Kristýna Sněgoňové dokazuje, že je dámou ostrou jako břitva. Napsat funkční detektivku s hlavním hrdinou, který je dokonale sebestředný a působí jako totální ňouma, to už chce spoustu kumštu. Příběh je syrový a laděný do temných barev. A česká tuzemská naděje má reálnou šanci, že promění svůj románový debut v nějakou tu literární cenu, protože Krev pro rusalku je opravdová bomba!
Kristýna Sněgoňová: Krev pro rusalku
Vydala: Epocha, 2018
Obálka: Žaneta Kortusová, Lukáš Tuma
Počet stran: 464
Cena: 349 Kč
