Ve druhém dílu rozhovoru s editory Krásek a vetřelců – Michaelou Merglovou (MM) a Leošem Kyšou (LK) – se dozvíte, co vlastně takový editor při přípravě antologie dělá; a také oceníte význam kávy při činnosi tvůrčího týmu.
A teď se trochu rozepište: co všechno vlastně obnáší práce editora?
LK: Šikanovat autory, vracet jim texty, prosit je, řvát po nich, vyhazovat je z projektu, unášet jim psa, kočku či děti, kupovat pivo… U každého to je dost individuální.
MM: Já jsem si jednoho z autorů pak nastěhovala domů, ale obávám se, že to je taky dost individuální…
Měli jste při sestavování Krásek a vetřelců nějak rozdělené role?
LK: Já třeba dělám skvělý kafe.
MM: Já se tvářila jako Boris.
LK: Jenom ty vousy, měla sis alespoň vzít nalepovací!
Projevilo se při práci, že Leoš je už zkušený editor?
LK: Nejlepší kafe. Možná jsem to v předchozí odpovědi dost nezdůraznil.
MM: Kafe rozhodně dělal skvělé. Já ho sice nepiju, ale jsem si jistá, že to ocenili všichni ostatní.
Šestnáct textů – to je pořádná porce. Jak obtížné bylo je seřadit a měli jste třeba nějaká kritéria, podle kterých by měly texty jít za sebou?
LK: Teď budu trochu vážný. I ten výběr autorů, práce s tématy, s vyladěním textů, jak jdou za sebou, to všechno je přísně vysoustružená alchymie. Upřímně si myslím, že takhle nad antologiemi kdy přemýšlel jenom Ondřej Jireš. Jinak je postup tradičně ve stylu: Oslovím kámoše, nějak to tam splácám, uvidíme, co z toho vyleze. Díky tomu také dost povídkové sborníky upadly na okraj zájmu. Ta přísnost na sebe i autory, to pečlivé složení autorů a témat, které píší, ta vysoká laťka, co jsme s Borisem nastavili a s Míšou jsme se se jí nehodlali vzdát, nám pomohli vrátit antologie na výsluní. Ve stínu Říše se prodalo přes pět tisíc výtisků v papíru a tisícovka v ebooku. Ve stínu Apokalypsy má mnohem lepší čísla a Krásky se na tuhle úroveň také dostanou. Je to první takhle velká povídková fantastická antologie, která má svoji audioverzi. Desítky nahrávacích hodin ve studiu, ale pověst těch našich antologií už zašla tak daleko, že Audiotéka věří, že se jí to vyplatí. Každý, kdo zná prodeje české fantastiky, ti potvrdí, jaká to je neuvěřitelná jízda. Restartovali jsme českou fantastickou povídku, dali ji péči, slušnou propagaci a vynikající úroveň. Jsou za tím ale krev, pot, slzy a nervy jak sviňa. V jednoduchosti je to o tom, že mixujeme známé a neznámé, osvědčené i experimentální, vtipné i drsné, krátké a dlouhé, romantické i akční v takovém tempu, aby čtenáři zůstal po dočtení skvělý pocit. Je to jako skládat symfonii. Nejdřív zahraješ tadadadá, pak dáš ta ta ta da da da a pak v pravý okamžik TADADADÁÁÁÁÁ.
Do Krásek a vetřelců jste zároveň oba přispěli i svými povídkami. Jaké to je být zároveň autorem a sám sobě editorem?
LK: Prostě na sebe máme stejně přísný bič jako na autory. Žádné ulejvání. Míša dokonce napsala novou povídku, protože s tou první nebyla spokojená.
MM: Ono to navíc není úplně „sám sobě editorem“ – povídky nás obou prošly přes klasické kolečko redakčního čtení a připomínkování. Být editor neznamená, že dostaneme automaticky zelenou nebo že do sborníku přijde vše jen na základě toho, co řekneme my. Máme sice hlavní slovo ve výběru, ale na knize pracují i další lidé, kteří se mohou vyjádřit ke kvalitám nebo tonalitě, a právě na popud komentáře naší redaktorky jsem třeba já napsala povídku novou, jak zmiňuje Leoš – ta původní byla v celkové skladbě příliš depresivní, tak musela pryč.
Čtenáři už mají v ruce pár týdnů vaši knihu. Na co jste s odstupem času nejvíc pyšní?
LK: Že jsem se na to nevykašlal.
MM: Že se na to Leoš nevykašlal. A že jsme dali dohromady opravdu skvělé povídky od zajímavých autorů. Za sebe mám ještě radost z toho, jak knížka vypadá – máme tam předmluvu Martina Fajkuse, esej od Iva Železného se vzpomínáním na vývoj fantastiky v Česku, komiks od Leoše a ilustrátorky Ailin Tarwari, drobnou ilustraci od Žanety Kortusové ke každé povídce, tři alternativní obálky od Dana Černého, po nichž se zaprášilo, a na hlavním přebalu ilustraci od zahraničního kreslíře, u níž mě hrozně těší, že se povedlo ji zajistit. Když jsem knížku držela v ruce, měla jsem z ní upřímnou a ohromnou radost. Jsou to všechno drobnosti, kterých si většina čtenářů nevšimne, ale moc jsem chtěla, aby měli lidi při čtení pocit, že jsme si na knížce dali záležet a že jsme formát sborníků posunuli zase o kousíček dál.
A na závěr: půjdete do toho znovu? Na co se můžeme od editorského dua Kyša – Merglová těšit příště?
LK: Nevím. V tuhle chvíli mám práce nad hlavu a nevím, jestli bude další antologie. Hlavně proto, že bych ji neuměl dělat napůl. Nenervovat se, nepracovat pečlivě s autory, nešlapat na propagaci, být na všechny nepříjemný, zlý, nevrlý, nemít na ně vysoké nároky, stejně jako na sebe, nelít po Míše kafe… V lednu si to promyslím a pak si dáme v Epoše kafe a uvidíme.
MM: Leoš vaří své skvělé kafe, sedneme si a probereme to. Já si zatím zkusím vypěstovat tu úchylku na kočky.
LK: A vousy. Bez nich to tentokrát nepůjde.
FOTO: archiv Nakladatelství Epocha
