Antologie pulpových povídek Krásky a vetřelci je již na pultech nějaký ten týden. Tím pádem je pravý čas vyzpovídat její editory – Leoše Kyšu (LK) a Michaelu Merglovou (MM), a zjistit, jak vlastně tohle duo “vzniklo” a jak vznikala samotná antologie.
Leoš Kyša se v editorské branži již nějaký ten pátek pohybuje, a úspěšně. To Michaela Merglová je v tomhle oboru prozatím nováčkem. Rukou společnou a nerozdílnou vydali antologii povídek Krásky a vetřelci. A právě o vzniku jejich prvního společného editorského počinu bude řeč v následujícím rozhovoru.
Vzpomenete si, co bylo prvotním impulsem ke vzniku Krásek a vetřelců?
LK: Stýskalo se mi po Borisovi Hokrovi, se kterým jsem dělal předchozí antologie. A Míša je mu podobná. Jen není tak chlupatá.
MM: Na obličeji ne, to je pravda…
Leoši, ty jsi tvořil úspěšný editorský pár s Borisem Hokrem, takže společný počin s Míšou byl trochu překvapivý. Jak k téhle „výměně“ došlo?
LK: Boris dostal teplý flek v nakladatelství Euromedia, a v tu chvíli už nemohl dělat tak významný projekt pro Epochu. Bohužel. Dost se navíc změnil. Díky stálému místu ve velkém nakladatelství teď pořád žere kaviár a pije proseko. Se slzou vzpomínám, jak býval vyzáblý, stále hladový a vymrzlý, protože měl odpojené topení i elektřinu. Co s dá ovšem dělat, život jde dál. Každopádně Míša je adekvátní náhrada. Je to velký talent a má o fantastice a jejích autorech slušný přehled. Jenom nemá úchylku na kočky. To musí ještě dohnat.
Míšo, co byl pro tebe nejpádnější důvod jít do takovéhle akce spolu s Leošem?
MM: Byla to skvělá příležitost vyzkoušet si něco nového, a navíc se špičkou tuzemské fantastiky, něco takového se jednoduše neodmítá. Oťukala jsem si editorskou práci už při sestavování sborníku Lockdown, ale tohle byla jiná liga – promyšlený vykonstruovaný projekt, na který bylo dost času, takže jsme mohli popustit uzdu fantazii a hrát si.
Jak rychle jste se dokázali shodnout na zaměření celé antologie?
LK: Já chtěl původně antologii o recenzentech, ale Míša mi řekla, že blbější nápad v životě neslyšela, tak jsme tam nechali alespoň ty vetřelce.
MM: A pořád si za tím stojím, po sborníku o recenzentech by půlka autorů skončila v igelitové pytli na dně Vltavy. Vagíny a vetřelce jsem nadhodila jako vtip, když jsme spolu jeden večer někde popíjeli, a o pár měsíců později Leoš přišel s tím, že budeme dělat sbírku. A tak jsme dělali sbírku.
LK: A Vagíny a vetřelci nakonec byli. Akorát jenom na sběratelských vydáních. Těch bylo 300 a zmizely během tří dnů.
Není to škoda, že se tak nejmenovala celá kniha?
LK: No jo, facebookové algoritmy. Co naděláš. Už ani prsa neprojdou. Vagíny a vetřelci se mi vážně líbili, ale dávalo smysl mít poněkud usedlější jméno. Už jenom proto, že naše antologie se dostávají mezi mainstreamové bestsellery na přední poličky knihkupectví, a nechtěli jsme tu antologii sestřelit proto, že máme poněkud svérázný smysl pro humor. A také by ji banovaly sociální sítě a vyhledávače. Stihl by nás osud kanadského historického časopisu Bobr, který se po letech také musel přejmenovat. Víš asi proč.
MM: Na jednu stranu mě to mrzí, protože ten původní název byl zábavný brakový bizár, na druhou stranu je asi dobře, že jsme zvolili umírněnější variantu. Některým lidem by z té původní akorát praskla žilka, Facebook by nám to rovnou zakázal a my bychom bydleli pod mostem a topili si tam Vagínami. Takhle jsme aspoň měli o důvod víc udělat sběratelské edice.
Pak začalo oslovování autorů: kolik jste jich oslovili celkem a jaké byly jejich reakce, když se dozvěděli, o co jde?
LK: Vesměs pozitivní. Dokonce i strýček Ďuro přemýšlel, že by se přidal, ale u Mistrů jeho kalibru je práce na povídce přeci jen ztráta času, takže jsem rád, že o tom vůbec uvažoval. Petr Heteša do toho vletěl po hlavě a další autoři taky. Přeci jenom už máme slušné jméno a autoři ví, že je účast v antologii dostane k tisícům čtenářů. Takže je to teď spíš naopak – autoři mi reálně píší vyděračské zprávy, aby se do další antologie dostali. Už jsem dostal i prsa od jedné autorky. Ale já jsem profesionál. Dostane se tam i tak. Jen, co pošle další sadu fotek.
MM: Pár autorů, které jsem vybírala já, zarazilo, že jsme chtěli do sborníku povídky s motivy lásky a erotiky. Někteří, jako třeba Martin Paytok nebo Alžběta Bílková, to ale vzali jako výzvu, protože podobnou tematiku nepíšou, a výsledek je v obou případech povedený a v mantinelech jejich tvorby. Jednoho autora to ale naopak odradilo a spolupráci zdvořile odmítl. Je každopádně lepší, když autor zváží svou komfortní zónu, než aby se nutil do něčeho, co pak ve výsledku nemusí fungovat ani pro jednu stranu.
LK: Zato takový Dalibor Vácha si to naopak náramně užil, stejně jako Dan Černý a další. Takové autory musíš milovat, lidi, co chtějí psát, umí to, a ještě se rochní v tom, jak je baví posouvat hranice a provokovat.
Měli jste každý vytipovaný svůj okruh autorů? Případně jak moc jste se ve výběru jmen shodli?
LK: Máme držáky jako Honza Kotouč, což je jeden z největších profesionálů v branži, takže toho vždycky oslovujeme jako prvního, přes to nejede vlak. Pak už je to jenom o hledání správné kombinace nadějných nováčků a ostřílených veteránů.
MM: Leoš se s autory zná přes řadu projektů lépe než já, takže moje role byla na tomhle poli hlavně podpůrná. Vytipovala jsem pár nováčků a rozhodila mezi ně sítě, pak jsme si rozdělili s Leošem okruh stálic a každý jsme komunikovali se svou skupinou autorů. Prakticky jsme ve výběru neměli žádné neshody.
Když jste začali s oslovováním autorů, přemýšleli jste už rovnou i v intencích: „Tohle jméno by vypadalo dobře na přebalu?“
LK: Víš, co je u lidí jako Heteša, Kotouč, Bureš a Sněgoňová nejlepší? Že jejich jméno je skvělý tahák na obálce a zároveň jsou prostě skvělí autoři. Tady neděláš kompromis mezi tím, kdo napíše skvělou věc a kdo přitáhne čtenáře. Tady to jde ruku v ruce.
Zaujalo mě jméno Petra Heteši, jehož text knihu otvírá. Čí nápad byl přizvat autora, který je ve své podstatě ztělesněním pulpové tvorby?
LK: Skromně musím říct, že můj, a jsem rád, jak rychle na to kývl. Petr Heteša je skvělý autor a člověk. Pokud jsem to ještě neřekl, tak teď přísahám na pupík, že to myslím vážně.
Pokračování přístě!
Foto: archiv Nakladatelství Epocha
