Zrcadlovky: Kyberpunková antologie – Sterling Bruce (ed.)

Zrcadlovky by si zasloužily založit vlastní edici. Ne pouze Mistrovská díla sci-fi, ale rovnou díla legendární. Bez jakékoliv nadsázky. Při pohledu na dějiny žánru se sotva najde víc než pár antologií, které by dosáhly srovnatelné pověsti a vlivu. Bruce Sterling odvedl ohromný kus práce, skoro by se chtělo říct, že navázal na tradici starých dobrých manifestů všech těch –ismů, co pobláznily svět na přelomu dlouhého devatenáctého a krátkého dvacátého století. Sám by nás pravděpodobně s podobným názorem hnal, ale zamyslete se.
Na straně jedné doba těsně před první světovou válkou a po ní. Člověk čelící výzvám překotného rozvoje technologií, ale i vědění vůbec, filozofie stejně jako politických idejí. Čelící sám sobě, utíkající do psychoanalýzy a nakonec před ní. Na straně druhé léta osmdesátá. Informace si vytvářejí vlastní dálnice, napětí ve světě se odráží v ohromujícím kvasu kultury a především subkultur. A spisovatelé, stejně jako mnohokrát předtím, tváří tvář všemu tomu kvasu a odříznutosti politických špiček, se vrací ke kořenům. Slovy Williama Gibsona znovu hledají a ustanovují „zdrojový kód“, aby znovu integrovali, syntetizovali…
Touha po naprostém pochopení, absorpci všech vjemů, zachycení všech detailů a vytvoření nového světa, na vzdor všem strukturám, které zklamaly či stále klamou… to vše se odráží v emblematických motivech kyberpunku: propojování masa a technologie, mysli a virtuální reality, konstrukce dokonalých avatarů, ignorace států a nacionalismu, oslava propojení celého světa, rozporuplný náhled na velké korporace, nositele změny i stagnace. Změny vědomí, drogy, zločinnost a vůbec svět těch „dole“, zdánlivě marginálních skupin obyvatelstva, které však v sobě skrývají nikoliv (pouze) punkovou, zuřivou poezii, ale hlavně energii, nespoutanou dynamika vycházející z nikdy nekončících změn a nových a nových výzev.

Kyberpunk se stal, stejně jako punk (a vztah k hudbě, byť tentokrát často s až překvapivě nostalgickým vyzněním, je dalším z oblíbených motivů), symbolem revolty. Jak podotýká Sterling ve své předmluvě – častý motiv zrcadlových brýlí odkazoval právě na revoltující hrdiny. Samozřejmě, pokud řekneme „revolta“, je třeba také napsat proti čemu. Zcela jistě proti většinové fantastické produkci, která už dlouho nepřinášela nic nového, dávno se odtrhla od reality a neměla již člověku své doby co dát, co říct. Ne nadarmo se většina kyberpunkových autorů nepouští do vzdálené budoucnosti, mimo planetu Zemi. Zaměřuje se na problémy tady a teď. Trochu je to naznačeno již ve stručném výčtu některých motivů, které jsem uvedl výše. Především se však jedná o revoltu proti nesvobodě, proti svazování a omezování tvůrčího ducha. Znovu podotýkám, že klíčová slova kyberpunku jsou syntéza, změna, integrace. Z koncepce celé sbírky je jasně cítit výzva všem kritikům, kteří tak rádi škatulkují, dávají nálepky a myslí, že právě tím se doberou podstaty díla. Kyberpunk jako žánr. Kyberpunk jako subžánr sci-fi. Ano, autoři této antologie na sci-fi vyrostli, znají její historii (jak chcete pochopit přítomnost, aniž byste znali všechno o minulosti… ptá se ve své povídce Di Filippo) a sami píší její nové kapitoly…
Jenže stejně tak píší horor, detektivky, fantasy – a zlomyslný editor Sterling tento fakt nikdy nezapomene zdůraznit a ve svém výběru tak předkládá povídky narvané vymakaným hardwarem (Hadí oči), úžasnými drogami (Slunovrat) a futuristickými ghetty a korporacemi (Volná zóna, Stone žije), stejně jako kouzelnou hříčku o Houdinim (Houdiniho příběhy), nezkrocenou fantazii míchající v sobě postapokalyptické prvky s městskými legendami (Kluci ze čtyřstý), nebo příběh ze světa, kde věda a rozum žalostně selhaly a realitu přetváří samotné představy a obývají oživlé chrliče, jakoby si dostaveníčko dali Moorcock, Mieville a Lovecraft (Petra od Grega Beara!). Má cenu ještě podotýkat, že v reprezentativním výboru Sterlingovy tvorby (Vidím to jinak, Laser-books 2008) nalezneme jiskřivé a vtipné fantasy hned několikrát? Zrcadlovky dokazují, že kyberpunk ani náhodou nelze vměstnat do definice subžánr, že jakékoliv vměstnání odmítá a vesele si střílí z těch, kdo tak činí. Kyberpunk, zcela banálně, je způsob náhledu na věc, žití, stylu psaní.
Stylu, který je fascinován detailem (začátek řady povídek, často až do jejich poloviny, vlastně není nic jiného než soustavný popis jevů a prvků, případně historických exkurzů), přívalem informací (encyklopedická, nabitá próza – Sterlingem přirovnaná k ekvivalentu rockové zvukové stěny), novými slovy a skutečnostmi, stejně jako způsobem jak je popsat. Stylu, který se nebojí experimentovat s formou, vnutit textu vnitřní rytmus, učinit jej poezií v próze. Konečně, co jsou už zmíněné Houdiniho příběhy, než fantastickou obdobou art pour art? Stylu založeném na radosti z tvoření, ale vždy obsahujícím silnou vizi, vyrůstající nejen z globálního světového uspořádání, z ducha doby, ale především z popkultury, která poprvé vrací úder (ne nadarmo je právě pop kultura a její vliv na lidskou psychiku a vnímání tématem první povídky sbírky, a Williama Gibsona vůbec, Gernsbackova kontinua).
Z tohoto ohledu se možná heslo, že kyberpunk (stejně jako punk) je mrtev, naplnilo. Nakonec totiž kritici tak trochu vyhráli, protože většinou je kyberpunk brán jako něco čistě scifistického. Jako bychom se nechali převálcovat všemi těmi dráty do mozku, umělými inteligencemi, firewally a hackery (mimochodem, kolik hackerů v Zrcadlovkách napočítáte?). V chápání kyberpunku jako subžánru scifi jsme se možná, krom jiného, utvrdili i vlivem filmového média. Kyberpunk je totiž všude kolem nás. V hudbě (jistě, je to pop, ale znáte album Cyberpunk Billy Idola? To je jen vrcholek ledovce), architektuře (kdepak se nám konal poslední Crewcon? Četli jste poznámky W. Gibsona k Virtuálnímu světlu?), ale nejviditelněji právě ve filmu. A je až směšné, nakolik film, ve své podstatě vlastně nekyberpunkový, jako je první Matrix, ovlivní naše vnímání – snad se zúčastnění neurazí, ale při přípravě druhých Výjevů jsme v průběhu komunikace s Laser-books obdrželi e-mail, který obsahoval povzdech, vtipný a s nadsázkou, stran lítosti Lukáše, že nové vydání Zrcadlovek nedisponuje tou skvěle kyberpunkovou (matrixovou) obálkou… V Laseru se hájili tím, že nová obálka (výborná práce Tomasze Maronskiho) je také hledáním původního zdrojového kódu (tuto formulaci vkládám já) osmdesátých let. A s tím se nedá než souhlasit.
Každopádně je dnes kyberpunk vnímán jako čistá sci-fi. Pravda, má v ní výlučné postavení a v recenzích se mluví o bourání hranic mezi žánry, ale… škatulkujeme. Ale co, Sterlingovi a jeho partě, celému tomu Hnutí, klukům z osmdesátek, je to šumafuk a vesele si tvoří dál. Integrují a syntetitují, tam, kde definice a poučky, mínění většiny, segmentují. Vědí, že se jedná o nutné zlo. Nic víc, nic míň. Jejich kyberpunk stále žije, možná ne tak dravý, ale stále narvaný energií a vizionářstvím a ano, potměšilým vtipem. Byl to opět Sterling, kdo prohlásil, že autorům sci-fi přísluší být šašky literatury, těmi, kdo, ač zdánlivě marginální, vládnou nezměrnou podvratnou mocí a zjevují pravdu, zahalenou vtipem a alegorií, i tam, kde to už všichni vzdali.
Zrcadlovky jsou tedy skutečně dílem, které dalece přesahuje hranice prostého mistrovského díla. Jsou poctou žánru, i jeho výsměchem. Jeho dítkem i završením. Kruté i poetické, drásavé i konejšivé. Ale především naprosto úchvatné.

Většina antologií či sbírek může být ráda, pokud obsahuje alespoň jednu dvě geniální povídky. Ne tak Zrcadlovky. Netvrdím, že její povídky jsou stoprocentní, ne všechny sednou každému. Ale každý si tu svou geniální povídku najde. Na to dám krk. Možná to bude některá z těch, které jsem už zmínil, pro mne osobně to jsou ale především závěrečné dvě práce (u kolika antologií se to nejlepší dostane čtenáři nakonec?). Obě vznikly díky spolupráci dvou autorů a obě jsou takřka prosty typicky kyberpunkových motivů a jejich příslušnost k Hnutí tak vychází z jejich anarchistického stylu a rozhodnutí autorů.
O první z nich se podělil W. Gibson a B. Sterling. Rudá hvězda, zimní orbita je samozřejmě známa již z Gibsonovy sbírky Jak vypálit Chrome. Pojednává o vzpouře sovětských (mimochodem, z opakujících se sovětských motivů je jasné, že kyberpunkeři nemusí být schopní futurologové, respektive že jejich politické předpovědi nejsou tím, na čem, na rozdíl od kultury a sociálních otázek, záleží) kosmoplavců na vesmírné stanici, která má být deaktivována. A zatímco se řeší politika, na stanici se dostanou squatteři budoucnosti… Krystalicky jasná deklarace názoru kyberpunkových autorů na vlády a jejich vliv na události. A také důkaz, že i když pojítkem všech povídek v knize je pocit, že cosi, změna, je ve vzduchu a my jsme u toho, nostalgie a romantika jsou věčné.
Ozvěna tohoto pocitu se konečně odráží i v závěrečné povídce, kterou spáchali (a lepší slovo, asociující něco nekalého nebo recesistického, skutečně nelze použít) B. Sterling a Lewis Shiner. Mozart v zrcadlovkách. Vykořisťování domorodců nikoliv místních, ale časových, Mozart ujíždějící na rockové hudbě (Sterling podotýká, že se Mozart stal zajímavým projevem kulturní synchronizace – jeho poznámky k jednotlivým pobídkám vůbec stojí za koupi knihy samy o sobě – a já se ptám, vzpomenete si nejen na písničku Mišíka a Etc. o Jam session? Pravda, nikoliv Mozartovi, ale…), Marie Antoinetta čtoucí si Vogue. Povídka, která se prostě nedá popsat, ale musí se přečíst. „Z pahorků nad Salcburkem sledovali, jak anachronismus šílí.“ Pythoni sice sci-fi nepsali, ale pro takového Gilliama je tady dokonalý námět na film.

Na obálce se dočteme, že Zrcadlovky jsou milníkem žánru. A i kdybych chtěl, s tímhle prostě polemizovat nemohu. Skvělé povídky, stále svěží a silné i po více jak dvaceti letech, odpovídající obálka, překlad od těch nejlepších… že se jedná o výjimečný počin dokládá i fakt, že si Laser-books troufne na našem trhu vydat podruhé antologii. Prostě povinnost pro každého.