Zrcadlo 1 – Za zrcadlem – Ringo John

John Ringo je na pultech českých knihkupectví zaveden jako autor kvalitní military science fiction. Píše nejen sólově, ale nebrání se ani spolupráci, např. s Davidem Weberem. Ví, co jeho čtenáři chtějí, a čtenáři vědí, proč si jeho knihy kupují. A Za zrcadlem nebude výjimkou. Akce vpřed a myšlenky nechme stranou, teď se chceme bavit.

Úvod do děje a stručné představení hlavních hrdinů nám podá už anotace: výbuch na Floridě, brány do jiných světů, invaze, superinteligentní akademik William Weaver a poddůstojník Miller. Víc vlastně vědět nepotřebujeme, protože všechno je jasné.
Čeká nás akce prokládaná pseudovědeckou hantýrkou, u které je nám jedno, zda dává smysl, pokud neohrozí logiku příběhu, a hrdinové jsou něco mezi Limonádovým Joem a Jamesem Bondem. Skáčeme z místa na místo, poznáváme jeden neznámý druh za druhým, často se střílí, vyhazuje do vzduchu, vyjadřování je nekomplikované, nadřízení tak trochu blbečci, ale umetají cestičky, prezident je fajn chlap, co neváhá pustit pár miliard floků a atomovku švihne kamkoliv je to zrovna třeba…

Zní to jako blbost a v podstatě je to pravda. Jenže ta blbost je záměrná a nádherně zábavná. Psychologie postav odpovídá chlapeckým snům o tom, být super voják s velkýma bouchajícíma hračkami a dostatkem slizkých potvor k odstřelu, řešení se ukáže vždy za pět vteřin dvanáct a v první linii máme vždy ony dva borce výše zmíněné. Dočkáme se i krásných žen a neuposlechnutí rozkazů. Prostě všechno je tak, jak to máme rádi, i když se to třeba stydíme přiznat. Sci-fi obdoba těch lepších warhammerů.

Ringo navíc píše výrazně odlehčeným jazykem. Nejde jen o to, že jeho hrdinové si opravdu užívají, že mají k ruce celý aparát USA a nejnovější bum prásk hračky, ale i o to, jakým způsobem buduje dialogy. Jeho William Weaver, Phd. s grácií diskutuje na téma černých děr a bílých trpaslíků (přičemž je minimálně padesátiprocentní šance, že jeho protějšek si skutečně představuje malé bílé mužíčky), stejně jako syndromu Cthulhu – pokud by se podobné diskuze vedly na střední škole, asi bych skončil na ČVUT.

Vtipnost knihy ovšem posilují i odkazy na sci-fi klasiky. Jména jako Crichton nebo Lovecraft nepadnou nadarmo. Jádro pudla je však zakopáno v nadšenecké oslavě kultu zbraně a armádních jednotek. SEAL jsou prostě božští, jednotky armády i Národní gardy mají místo ve Valhale jisté už z principu a zahanbit se nedají ani řádní běžní Američané (vlastně ten samý materiál, co by jinde posloužil jako základ starého dobrého buranského hororu), kteří neváhají splnit svou vlasteneckou povinnost.
Je tedy jasné, že pokud věříte v odzbrojení, bude pro vás četba knihy noční můrou. V opačném případě je to román přesně pro vás, nejen pro krásná prohlášení typu: „Nažerte se finského olova, hajzlové z Marsu!“ (s. 92)
Dočkáme se totiž nejen nejupřímnější možné obhajoby starodávného práva vlastnit aspoň jeden kulomet či raketomet, když už ne obchod se zbraněmi, ale i nekomplikovaného řešení mudžahedínské otázky. Inu, i lidské maso požírající mimozemská hmota má své světlé stránky.

Přihoďme i kapitalistický Disneyland a žabožrotskou Francii, metr vysoké mimozemské kočky, tři metry vysoké pavouky, uvažování na téma, jak bude vypadat finanční využití bran, včetně potenciálních žalob a autorovo labužnické opovrhování všemi, kdo hystericky podléhají panice při slovech jako je „atom“ nebo „jaderný“.

Pořád si myslíte, že kniha nebude zábavná? Pak jste levičáci a zbabělí pacifisti, kteří by na planetě parafínů nepřežili ani tak dlouho, jako blahé paměti Gándhí. Ale buďte klidní. Arnold J. Rimmer také ne, protože v této knize to mají v rukou opravdoví muži, kteří si před každou akcí rituálně čtou Hvězdnou pěchotu…
Ostatně, pokud máte Henleina rádi, budete si s Ringem rozumět dvojnásob, i když s kritickým rozborem jeho děl v podání jedné stařenky možná souhlasit nebudete, v kontextu se jím určitě královsky pobavíte.
Náročnější čtenář by sice mohl připomínat ona až zázračná řešení problémů, obří vrata k pokračováním (i když se jedná v podstatě o samostatnou knihu) a brblat něco o glorifikaci násilí, jenže to by byl jen pro smích – nikdo tady nikomu netvrdí, že tahle kniha je něco jiného než bylo popsáno výše. A pokud někdo něco jiného čeká, není odsudek knihy důkazem prostoduchosti její, nýbrž jeho.

Samozřejmě že se naskýtá otázka: proč kupovat Ringa, když na pultech je v poslední době v této oblasti položek víc? Položek, kde je víc střelby, víc fyziky, víc strategie a víc postav (Za zrcadlem táhnou opravdu dva lidé)? Odpověď by měla být zřejmá z předcházejícího textu: tahle kniha je vtipná a ne dětinská, ale bezelstně chlapecká. A že Ringo tuto stylizaci ustál, svědčí o tom, že psát umí a číst jej se vyplatí.

Za zrcadlem je kniha pro odreagování. Pro cesty vlakem, autobusem, pro nudné směny v jaderných elektrárnách, pro meditaci nad disertací, při které „ani nemůžete střílet na lidi, kteří na vás bezdůvodně útočí“. (s. 98)
A ruku na srdce, cožpak to lze, nezamilovat si knihu, kde se vyskytují dialogy jako je ten ze s. 177?

„Co to kurva je?“
„Nevím, co to kurva je, ale myslím, že bychom to měli zastřelit.“
„Svatý slova.“

Jo, druhý díl by měl být v létě. A řádně star trekovská anotace (…kam noha Adara, SEALa nebo akademika ještě nevkročila…) slibuje podobnou lehkost v rozmanitějších kulisách. Bang Bang!!!