Koho by nerozechvělo slovo „dobrodružství“? Tají v sobě mámení a příslib. Jenže ve skutečnosti v sobě neskrývá nic než opruz. Na faktu, že vám jde někdo po krku a na každém kroku se musíte ohlížet, jestli vám už náhodou ten někdo nedýchá na záda, nic záviděníhodného není. Po čase se i pronásledování, bleskové noční stěhování a neustálý strach o život mění ve stereotyp. Leze to na nervy, zvlášť když ani pořádně nevíte, co po vás nepřátele chtějí.
 |
Alan a Nick Ryvesovi se protloukají životem s permanentně sbalenými kufry a bláznivou matkou na krku; jediný cílem je vyhýbat se mágům, k nimž máti kdysi náležela a již by podle všeho rádi dostali zpátky. V poslední době však dorážejí čím dál dotěrněji a navíc se na scéně objevuje Mae a její bratr Jamie, kterého označili démoni a hrozí, že se ho brzy zmozní. Mae se doslechne, že Ryvesovi by mohli pomoct. Přestože se bratři samou ochotou nepřetrhnou, Alan se nechá ukecat aspoň k drobné pomoci. A pak hoplá a už jsou v té kaši všichni až po uši a zdá se, že někdo si celou situaci moc dobře naplánoval. Otázkou zůstává, kdo.
Poněkud rozpačitý úvod vzbudí v čtenáři obavy – ty se ale rychle rozptýlí, protože kniha, mimochodem autorčina prvotina, se může pochlubit hned několika přednostmi. Vypravěč sídlí v Nickově hlavě, který není zrovna aspirantem na Inteligenta Roku, spíš si dobrovolně buduje image prosťáčka a bijce. Kupodivu to nevadí, protože má smysl pro humor a hlavně sám sebe bere s nadhledem, takže text je prosycen jeho kousavým humorem; především u jeho slovních přestřelek s naivním Jamiem se čtenář upřímně pochechtává. Protipólem k němu je jeho bratr Alan, knihomol, sentimentální citlivka a zdatný manipulátor, který je navzdory zmrzačené noze cokoliv, jen ne bezbranný. Jejich sourozenecký vztah to celé táhne, dodává knize potřebnou citlivost a vlastně se také jedná o jedinou lásku, kterou tam najdeme, jelikož náznaková romantická linka mezi bratry a Mae se nedá počítat. Díky motivu bratrů, z nichž je jeden trošku zrůda, si nelze nevzpomenout na nedávno vyšlý román V temnotě, koncepcí magie zase připomíná starší Bartimaeovu trilogii (moc mágů spočívá ve vyvolávání démonů a všichni jsou to krysy). S nimi má společnou i všudypřítomnou sebeironii a lehkou čtivost, a komu se styl Thurmanové a Strouda zamlouval, může po Znamení démona bez obav sáhnout.
Zápletku autorka odkrývá postupně a vždy si nechává nějaké to překvapení do zásoby, takže kniha nepostrádá napětí a čtenář se má pořád na co těšit. Ač se děj občas zdá být podivný, na konci do sebe všechno pěkně zapadne, takže nehrozí žádné převracení očí v sloup ani logické díry velikosti kráteru po tunguzském meteoritu. Na druhou stranu autorka rozsévá vodítka všemožně po textu, čímž člověka nutí, aby si to pomalu dával dohromady sám a nečekal, až mu to na konci pěkně naservíruje ona.
Výsledkem je jednoduchý, ale sympatický příběh, kterému není moc co vytknout. Jelikož se nesnaží být ničím vyšším než obyčejnou oddychovkou, zbude po něm pocit pěkně stráveného odpoledne (opravdu se dá přečíst za den), ale druhý den už si nejspíš nebudete pamatovat, o čem to bylo. Znamení démona je cíleno spíš na dospívající publikum, chlapce a hlavně dívky, které chtějí citlivou fantasy bez nadpozemsky ideální, patetické romantiky. To však neznamená, že nezaujme i dospělého čtenáře. Právě naopak – jen je třeba nemít na ni vyšší požadavky než na příjemnou zábavu na deštivou neděli.
Petra Babuláková (redaktor)
chidori@seznam.cz
Po tunguzském meteoritu prý žádný kráter nezůstal. Ale nevím, na dovolené jsem tam ještě nebyl.
To Lucc
Jo, aha. Moje chyba :))
Celene
Tak jsem na začátku a opravdu se mi to zdá takové zatím nijaké. Nu, zkusím dát na doporučení a budu pokračovat.