Probudíte-li se v kobce plné zetlených mrtvol, je to velmi podezřelé. Nalezne-li vás tam lovec, který tento úkol dostal od jakési všemocné čarodějnice, je to ještě podezřelejší. A trpíte-li navíc ještě ztrátou paměti, takže váš život doposud prožitý teď vypadá jako scénář, ze kterého někdo vytrhal ty nejdůležitější stránky, zavání to velkými nepříjemnostmi.
Přesně v této situaci se nachází na začátku románu Karoliny Francové mladík Janni. Na nic si nevzpomíná, na ruce má připásán záhadný magický předmět a jeho průvodcem po budoucí dny má být obhroublý lovec, který sice rozumu moc nepobral, ale oddanosti a vytrvalosti získal přehršel. Navíc má Janni nutkání putovat za princem Majem, kralevicem z rodu Arleovců, což se lovci Kemesovi moc nelíbí. Je totiž krátce po válce, kdy se stoupenci mocné čarodějnice Maretty museli dát na ústup před Modrou krví, šlechtici, kteří si znovu nárokují trůn z titulu své čistokrevnosti. Marettina primitivní forma demokracie („král“ dosazený na trůn ne dědičným právem ale samotným lidem díky svým schopnostem) zemřela spolu se starou ženou a tím pádem se opět karty obrátily. Jenže i když je princ Majo právoplatným dědicem trůnu, na tom sedí někdo jiný, protože Majo má neovladatelné záchvaty šílenství a žádný ranhojič na světě jej nedokáže vyléčit. Jeho záležitosti zatím spravuje vévoda Zaq, přítel princova otce a manžel Majovy sestry Lely. Ta se ze svého sňatku na oko snaží uniknout prostřednictvím pokleslých zábaviček se zdejšími mládenci, protože manželství nikdy nedojde naplnění, což věděla už od začátku – vévoda totiž paktem s pekelnými mocnostmi obětoval to nejcitlivější a nejcennější, co muž dokáže. Příchod Janniho za mladým mužem a jeho sestrou zapůsobí jako rozbuška, a tak pro mladé šlechtice přestává být bezpečno i v jejich dočasném domově. Na vlastníka Zlatého plamene si brousí zuby dokonce tři mocní muži najednou – krom Zaqa i současný král Nope Oberovec a syn bývalého krále z Marettiných časů, Savis.
Francové k rozehrání mocenských her stačí celkem skromný územní celek – čtyři města (Zemína, Effila, Kobera a Toleva), jedna řeka (Tlusteč), něco hor a lesů. To však neznamená, že by si hrdinové nevykoledovali žádné svízelné situace. Například mnohadenní putování krutou sněhovou vánicí dokáže autorka podat tak, že je na konci této pasáže čtenář vyčerpán skoro stejně jako hlavní hrdinové. Těch je ve finále ve skupině sedm – Janni, princ Majo, princezna Lela, Zaqův bývalý spoluspiklenec Danni, lovec Kemes, jeho dívka Nel a povstalkyně Mari, obhájkyně bývalého Marettina režimu. Nejvážnější konflikty však nevyvolává strastiplná pouť, ale vztahy uvnitř skupiny, víceméně každý s každým se buď upřímně nesnáší, nebo fatálně na druhém závisí. I tak ale poutníci stále drží pospolu, a když se stane, že Janniho magický artefakt ztratí svou moc – jednoduše se vybije – jsou ochotni ostatní ve skupině i přes neshody nejen bránit ty druhé, ale putovat s nimi stále dál, protože logika převládá nad emocemi a víc lidí toho prostě víc ubrání. I přes většinou konfliktní dialogy mezi členy skupiny jejich putování ale nepostrádá ani vtipné okamžiky, povětšinou zajištěné Kemesovou opravdu hutnou mluvou.
Je ovšem škoda, že celý příběh se rozjíždí velmi pozvolna, což by netrpělivějšího čtenáře mohlo odradit, když se nedokáže do knihy „zakousnout“ hned po prvních stránkách. Na pořádnou cestu se poutníci vydají až za první třetinou knihy, ale nutno uznat, že pak se toho děje už celkem dost. Vyčerpávající útoky ze strany Zaqa a jeho služebníků, zrada při návštěvě Savisova tábora a nakonec i rozuzlení v Marettině věži v Tolevě a závěrečný souboj. Poutníci se párkrát dostanou do potíží vlastní vinou, protože se zachovají jako pitomci anebo sobci a co je sympatické, autorka neváhá nechat některé z nich i zemřít. Záporák, který partičce poutníků nejvíc zatápí, není jen dekorativním doplňkem, který je potřeba v závěru efektivně zabít – Zaq ze Zemíny je zprvu výtečný stratég a manipulátor, ale když mu jeho trumfy v rukávu v podobě šíleného prince a sňatku na oko s princeznou selžou, neváhá se vypravit jinou, surovější a účinnější cestou. Nejen jeho démoničtí posluhovači, ale i lidé jsou nejdřív nástrojem jeho pletich a pak už jenom prostředkem. Pro zvrácenější dušičky může být nejzajímavější postavou právě on, zvlášť když během děje projde až ďábelsky rychlým kariérním postupem.
To nejlepší na celé knize však nečeká uvnitř kapitol, ale před nimi – každá je totiž doslova ozdobena úryvkem ze spisů Lely Arleovny, Hovory na přelomu tisíciletí. Úvahy o rozlišování dobra a zla, o lásce, přátelství a dalších důležitých věcech skrývají mnoho pravdy, a tak se ke Zlatému plameni stojí za to vrátit aspoň kvůli nim. Bez nich by byla kniha jen průměrným fantasy příběhem o putování s magickým artefaktem, boji dobra se zlem a nastolení rovnováhy v jednom válkou zdecimovaném království.
Janni Zlatý plamen neví, kdo je ani co je jeho úkolem. Jen na zápěstí mu září šperk, který jej označuje za přívržence hnutí, jež bylo nedávno drtivě poraženo. Princ Majo by měl patřit k vítězům. Přesto jej prohlásili za blázna a zbavili všech práv. Muž bez paměti a muž bez zdravé mysli – ani jeden zatím netuší, že je jejich údělem spojit se a zabránit zlu, které se nelítostně dere na svět a chce jej ovládnout. (anotace)
- Autorka: Karolina Francová
- Forma: paperback
- Počet stran: 392
- Cena: 268 Kč
- Vydal: Triton, 2011
Vendula Brunhoferová (redaktor)
vlcacka@atlas.cz
toto není recenze, ale výpis z knihy! Obsah knihy si můžu přečíst sám.. mě spíš zajímá co si o ní myslí recenzentka, čehož tu je uboze málo.. takže ještě jednou: toto není recenze
Recenze
Recenzentka si myslí to co napsala: Že se děj rozjíždí pomalu, že se hlavní postavy občas chovají jako sobecká hovádka, že paradoxně nejzajímavější postavou by pro některé mohl být záporák a že tím nejlákavějším jsou úryvky z fiktivních spisů na začátku kapitol. Jinak je to jenom putování za splněním questu kde když se aktéři nesežerou, bude to fajn. Určitě se mám pořád co učit, ale myslím, že odstavec shrnující děj je tam jeden (dobře, možná nemístně dlouhý) a zbytek už je vyjádření ke knize.
Další kniha od Francové…hleďmež. A opět jiný vydavatel 🙂 Předchozí dvě se mi líbily, protože byly atypické. Vidím, že opakuje svůj archetyp z Ariena, kdy záporák je jediná sympatická osoba, zatímco klaďasy by člověk nakopal 🙂
Až na to narazím, tak si to přečtu 🙂