Zlatá přísaha – Moon Elizabeth

Minulý díl končí tím, že Paks se toulá jako naprostá lidská troska a nedokáže pomalu zašlápnout brouka. A v tomhle místě také začínáme číst další děj. Ovšem, řekněme si to na rovinu, každý očekával, že se stejně nakonec všechno spraví a Paks bude ještě lepší, než jsme doufali. Možná právě proto se Paks dostane do Sládkomostí a vkročí i do kuakganova hájku. Mistr Svatodub naši hrdinku pozná a začne se o ni starat. No a během několika stránek je naše hrdinka „zrekonstruovaná“ téměř do bývalého stavu a může poletovat po krajině s mečem v ruce dloubajíc ostatní do žeber. Takže se přidá k elfským hraničářům a v jejich patrole stráví uklidňující rok s dlouhým lukem. A již během této doby se u ní opětovně začínají probouzet tajuplné síly a léčitelské schopnosti.

Po této kratší úvodní části se Paks již naplno uzdraví, získá zvláštním postupem titul paladina a od té doby už následuje jen své bohy. S naprostou jistotou dělá právě to, co se od ní čeká, a ani ona se už ničemu nediví. Tudíž, shrnuto a podtrženo, se celou knihu řídí svými pocity. Pokud neví, co by měla dělat, tak prostě počká na zavolání, však ono to nějak dopadne. Bohové přeci nejsou idioti, ne? Tímhle stylem je vedena za ručičku a čtenáře tak nic nepřekvapí. Samozřejmě se setká i s Phelanem, což bude, jak brzy zjistíte, nakonec nejdůležitější postava. Potká i všechny staré známé z Fin Paniru, navštíví královské dvory, vypomůže v mnoha bitvách apod.

Stylem se zcela jednoznačně třetí díl podobá druhému. To znamená i kvalitou. Paks se pořád v určitých situacích chová jako pasačka ovcí, ovšem jinak působí, jako by snědla všechnu moudrost světa a pokud něco neví, tak se kupodivu znovu řídí bohy. Netvrdím, že se tahle kniha špatně čte, akorát je úplně neskutečně předvídatelná a jen Paks je tupá jak troll a musí procestovat půlku země, aby zjistila, co by každý středoškolák věděl hned. Samozřejmě je to tak schválně, ale nemuselo by to být až tak do očí bijící. Pokud ale znáte předchozí děj a styl vyprávění, tak se není čemu divit. Rozdíl oproti minulosti tentokrát nastává v tom, že Paks začíná být nesmrtelná a sama se chová, jakoby ji nic a nikdo nemohl zastrašit a svou víru má okolo sebe jako stotunový tank. Naivita a dětinsky vyprávěný příběh zde prostě dostává velké pole působnosti. Přesto zde máme lehce odlišně odvyprávěný tuctový příběh, a když už se Paks stala paladinem, aspoň se už tolik nelituje.

V každém případě další velkou chybou je, že čtenáře nečekají ani ta nejmenší překvapení, protože vše je jasné po pár stránkách a jen hrdinka bloudí jak můra mezi lampami veřejného osvětlení. I přes určité zajímavé pasáže tenhle nedostatek nelze vyvážit. Paks bude dokonce i mučena a nechci říkat, jak to dopadne. Pokud se ale dostanete až k této scéně, budete mít jen malé pochybnosti. Tuhle knihu bych s klidným svědomím četl malým dětem před spaním (nejlépe věřícím) a ty by u toho ještě s radostí vykřikovaly a představovaly si ohromná dobrodružství a útrapy, kterými Paksenarrion musí projít. Ale lidem nad deset let už opravdu nemá co říct. Bohužel.

Dalším, tentokrát již faktickým nedostatkem je mapa. Dříve ji bylo možné nalézt na začátku, nyní vůbec. A právě v třetím dílu se hodně cestuje a čtenář jen tápe, kde se vlastně vše odehrává. Je možné listovat v předchozích dílech, ale jsem příliš líný vozit si s sebou celou trilogii, když nejsem doma.

Zlatou přísahu můžete rovnou vynechat a koupit si třeba vstupenku na bazén, zmrzlinu, pár piv a strávíte čas příjemněji a možná i ušetříte :-). Tedy pokud těch piv a zmrzliny nebude příliš…