Žítkovské bohyně – Kateřina Tučková

Žítkovské bohyně mohou na první pohled zaujmout mnoha způsoby. Jednak samotný název jistě vyvolá určitou zvědavost, pokud někdo netuší, o jaké „bohyně“ se doopravdy jedná. Také jméno autorky, ověnčené oceněním Litera za prózu za román Vyhnání Gerty Schnirch z roku 2009, může navodit příslib kvalitního díla. Nakladatelství Host rozhodně není na našem knižním trhu bezvýznamným subjektem a jeho orientace na žánr fantasy, pod kterým se Žítkovské bohyně ocitly, je poměrně netradiční, ačkoliv od vydání knihy Dvě zrcadla Karoliny Limrové to už zas takové překvapení nevyvolá.

Přesto tu je něco, čím je poslední kniha Kateřiny Tučkové pozoruhodná. Svou formou se totiž hlásí k u nás ne příliš bohaté tradici reportážních románů. Nejvýrazněji jsme se mohli na poli literární fantastiky s něčím podobným setkat např. v Cestě slepých ptáků Ludvíka Součka, který využil formu reportáže, složené z rozhovorů, telegramů a dopisů, včetně bohatého obrazového doprovodu, k tomu, aby posílil zdání autentičnosti. Fotografie, doplňující poznámky, názorné plánky, zdánlivě původní dokumenty, datace, vyjádření vědeckých kapacit, tedy prvky typické pro publicistiku, však pomáhaly Součkovi vytvořit čistou fikci.

Obdobný postup zvolila i Tučková, když se ve svém románu pokusila s využitím nejrůznějších archivních materiálů, odtajněných svazků komunistické státní policie a lékařských zpráv odkrýt příběh Terézie Surmenové, řečené Surmena, jedné z žen žijících na bedovských kopcích Bílých Karpat a oplývajících schopností bohovat. Tyto bohyně, tedy vědmy, léčitelky, čarodějky, jak chcete, si předávaly své umění z generace na generaci zřejmě nepřetržitě už od pohanských dob. Děj otevírá Surmenina neteř Dora, která pátrá po podrobnostech o své rodině s využitím svého údajného etnografického vzdělání, a tak se zároveň vyrovnává s nelehkým dětstvím, poznamenaným smrtí obou rodičů a pobytem ve výchovném ústavu. Doslovné citace ze zkoumaných dokumentů jsou proloženy Dořinou sebereflexí emočního stavu, vyvolaného novými a pro ni často překvapivými poznatky. Bohatě jsou využívány také retrospektivy, děj plyne pomalu a dialogy se vyskytují spíše sporadicky. Pro charakter reportážního vyprávění hovoří i zjevná předrománová příprava, projevující se užitím prvků kopanického nářečí i taxativním vyjmenováním literárních pramenů v poznámce autorky.

Autentičnost knihy mají podpořit fotokopie novinových výstřižků a na důkaz, že autorka pracuje se skutečnými fakty, jsou vloženy i graficky odlišené pasáže, napodobující styl protokolů. Je to vlastně koláž v próze, působící útržkovitým dojmem, vyvolaným po kapkách a inverzně podávanými informacemi, které postupně zapadají do sebe jako mozaika, i když poněkud děravá. Řeč hlavní vypravěčky podivně kolísá mezi objektivním konstatováním a pokusem o psychologický vhled do sebe i jiných postav. Vytrvalost Doru zavede z pardubického archivu až do Poznaně, protože magický potenciál žítkovských bohyň svého času velmi zajímalo i gestapo, které mu věnovalo zvláštní pozornost a ochranu při výzkumu tzv. starogermánské gnóze. Stále trochu nejasně se z minulosti vylupují osudy výjimečných žen, nosících jména jako Baglárka, Fuksana, Schánělka, Mahdalka, Ruchárka… Jejich umění jim obvykle přineslo spíše utrpení a řadu soukromých proher, nenávist nakonec jednu z nich dovedla až k prokletí vlastního rodu. Bohyně nebohyně, mateřská role žádné z nich zas až tak dobře nešla, navíc rodily jedno dítě za druhým, a tak bylo holt zanedbávání těch starších potomků na denním pořádku. Jenže znáte to, jednou se ucho utrhne, a co pak odstrčené děvčátko s příliš velkou mocí, navíc ještě ve spojení s vynalézavým zbabělcem, v dospělosti dokáže, není nic dobrého.

Milovníky přírodní magie autorka potěší popisem několika uzdravování a přípravy lektvarů ze zelin (bylin), nastíněno je i pár obřadů černé magie a také jedno zaříkávání bouřky. Věštění z roztaveného vosku ale jaksi nemá šťávu, že to má Dora porobené, už čtenář musel dávno pochopit, ale jak to celé dopadne, se stejně nedozví, tedy až na konci knihy, samozřejmě. Tam přichází na řadu ve velmi epizodní roli druhá vypravěčka, mladá studentka, která chce o bohyních napsat román. Když se pak jedna z místních pamětnic dostane k řeči, vychrlí cizí dívce celou historii takovým způsobem, že bych z něj zřejmě nebyla bez znalostí předchozích stránek vůbec moudrá.

K neuvěření je i sama postava Dory. Přestože se ostentativně označuje za vědkyni, dopouští se klasické chyby a vrhá do eticky sporného výzkumu. Aby podpořila své deklarované racionální uvažování, odmítá tvrdošíjně připustit sílu prokletí. Vypadá to, že ta socialistická převýchova nakonec opravdu zabrala, Dora zavírá před skutečností oči, je bezmocná, nenaslouchá, vzpírá se dobrým radám bohyň, popírá jejich umění. Sesbíraný materiál se vypočítavě rozhodne využít pro novou studii, kterou se snaží napravit svou ideologicky deformovanou diplomovou práci. Možná, že tohle je nakonec mnohem horší než pointa, kterou si vymyslela autorka.

Mám však trochu vrásku na čele, protože vážně nevím, kdo vlastně ten příběh vypráví. Zřejmě projev postmoderny. Nebo Kateřina Tučková závěr románu prostě jen odflákla? Ale co, přesvědčte se sami a místo čtení dlouhých recenzí si námahou zpocenými dlaněmi opatlejte svůj vlastní výtisk 🙂

Nový román autorky Vyhnání Gerty Schnirch. Fascinující příběh o ženské duši, magii a zasuté části naší historie. Vysoko v kopcích Bílých Karpat žily odedávna ženy obdařené výjimečnými schopnostmi. Uměly léčit a pomáhat s kdejakým trápením, uměly poradit v nesnázích a také prý viděly do budoucnosti. Říkalo se jim bohyně a své umění si předávaly z generace na generaci. Dora Idesová patří k posledním z rodu žítkovských bohyní. Jejich umění se však nenaučila, vystudovala etnografii a rozhodla se napsat o nich rozsáhlou vědeckou studii. Na konci devadesátých let objeví v pardubickém archivu ministerstva vnitra operativní svazek StB vedený na vnitřního nepřítele — její tetu, bohyni Surmenu. Dora rozplétá osudy žítkovských žen a s překvapením zjišťuje, že ačkoli se sama bohyní nestala, je i ona nedílnou součástí tajemné tradice… (anotace)

• Žítkovské bohyně
• Autorka: Kateřina Tučková
• Překlad: –
• Série: –
• Forma: hardback
• Počet stran: 456
• Cena: 329 Kč
• Vydal: Host, 2012