Vlkodlačice Kroana a její dobrodružství se už dokázaly zapsat do paměti mnohých čtenářů jako kvalitní historická fantasy s příjemným slovanským nádechem. Povedlo se však Zdeňku Žemličkovi i nové pokračování?
 |
V Marobudově království se vše zdá poklidné, a proto si Kroana užívá zaslouženého klidu se svým milovaným Khanem. Největší problém, jenž nyní naši hrdinku tíží, je žárlivost, kterou občas nedokáže plně kontrolovat. Jak je ovšem kdejakému alespoň jednobuněčnému tvorovi jasné, každý klid věstí bouři a v tomto případě se bude jednat nejméně o hurikán. Se zlými úmysly se totiž do království dostala skupina jezinek, které mají za úkol zlikvidovat Marobudovu družku Alanu a společně s ní i Kroanu. Vibilius má taktéž své plány na infiltraci královského okolí a to nejhorší zatím tiše vyčkává v jedné opuštěné jeskyni.
Takřka zapomenuti se totiž v temnotách země ukrývají bytosti, jež se nazývají Prvorození. Krutí a zlí démoni, kteří kdysi dávno vládli světu a dodnes na ten čas vzpomínají a touží jej obnovit. A nedopatřením jednoho člena Khanova lidu se podaří tyto děsivé bytosti osvobodit z jejich zajetí, čímž se rozjíždí sled událostí, které hrozí navždy změnit tvář světa. Dětské pohádky se stávají skutečností a stará tajemství vyplouvají na povrch. Tajemství, která hrozí změnit Kroanin dosavadní pohled na všechny přátele a blízké.
Vlčice a staré plemeno je příběh rozdělený do dvou knih. První svazek skvěle rozjíždí dobrodružství a s mistrovským vypravěčským umem nutí čtenáře číst dál a dál. Ačkoli by se mohlo zdát, že bude těžké se chytat, nemáte-li přečtené předešlé romány s Kroanou, opak je pravdou. Autor bravurně popisuje a charakterizuje jednotlivé postavy takovým způsobem, že už za chvíli víte, kdo je kdo a nečiní vám problémy se orientovat v jejich motivech. Společně s tímto představením novým čtenářům Zdeněk Žemlička nezapomíná ani na své stálé čtenáře, kterým předkládá staré známé z předešlých románů a nebojí se je představit i v novém světle.
Jak už bylo řečeno, příběhu se daří plynout neuvěřitelně rychle a především přehledně, což jen více potvrzuje vypravěčský um autora, neboť se tu neustále přeskakuje mezi jednotlivými hrdiny. Setkáme se tu s mnoha historickými událostmi, které jsou ovšem podány v alternativním duchu Žemličkova světa. Počáteční úryvky z Bible proto nejsou jen na okrasu, ale později budou detailněji zakomponovány do děje. Mix historie a fantasy zde tím pádem působí osvěžujícím dojmem.
Ač se jedná pouze o hnidopišskou výtku, osobně mě neuvěřitelně silně zasáhlo užití slova „krucifix“. Přihlédneme-li k době, v níž se děj odehrává, není možné, aby tímto způsobem postavy klely. Naštěstí se tak stane pouze jednou a dál text pokračuje bez těchto hrubek.
Knize není příliš co vytknout. Na pozadí historického období vypráví kvalitně zpracovanou fantasy, kde je velký význam kladen na psychologii postav a jejich motivaci, která je často přiměje udělat něco, čeho budou v budoucnosti litovat. Toužíte-li si přečíst historickou fantasy s tuzemskými bytostmi a rychle ubíhajícím dějem, Vlčice a staré plemeno je to pravé ořechové.
| 80 % |
|
Knihu lze koupit již za 118 Kč společně s časopisem Pevnost 8/2014 na FantasyShop.cz!
Celá ta série o Kroaně se čte velice dobře , včetně těch povídek s ní v knize “Čas rytířů”…
Výborná, výborná kniha! A díky za recenzi!
Ad Krucifix – čistě teoreticky tak klít v té době někdo mohl. Z lat. cruci fixus ‘pověšený na kříž’ – tento způsob popravy znali staří Římané velice dobře, takže podobná kletba mohla mít i předkřesťanské kořeny.
to KarelC
Ad krucifix – vzhledem k tomu, že princip klení vychází v drtivé míře z prolomení společenských tabu (náboženských, sexuálních atp.) či jde jen o zmírnění takového (krucifagot) prolomení, pak bych asi vážně ono “krucifix” považoval spíš za anachronismus.
U nás ve vsi byl taky jeden, co pořád klel. Všichni mu říkali: Neklej, Jelizare Pripjatiči! Ale on si nedal říct. Až jednou šel takhle z krčmy, a jak byl opilý, upadla mu lahvička vodky co si vzal na cestu a rozkřápla se o kámen! Kdyby býval mlčel, vzal to jako boží vůli a šel se v pokoji domů vyspat, vše by v pořádku bylo. Ale milý Jelizar ne. Hubu otevřel a klít začal! A jak tak klel, vlétla mu dovnitř včela, do jazyka ho bodla, ten natekl a než bys řekl habakuk, Jelizar se udusil! Sice jsme potom s ostatními mužiky vypálili všechny včelíny široko daleko, ale co už to bylo nebožtíčku platno? Inu, jak se říká: Kdo z huby kletby pouštívá, ten si čas pozemský krátívá!
to Podchaljuzin
Chlape jeden zatracenej, Ty mě těma svejma historkama jednou zabiješ ! :-DDD
P.S. Už se těším na další !
standa.e. Z hlediska katolické věrouky je “krucifagot” stále stejné klení, jako “krucifix”. Ten “kříž” je tam pořád.
Přípustná klení jsou ona proslavená: “Ježkovy voči, Ježkova noho, Pro krindáčka atd…”
viz. Kája Mařík. 🙂
Naopak velice brutální klení z křesťanského hlediska používá ve svých komiksech Garth Ennis.
Klení
Teď si nevzpomínám, kdo se tam toho “krucifixu” dopustil, ale měl raději zařvat něco jako “Wotanovy koule !” nebo “U Toutatisovy pr.ele !” či “Jovovy sra.ky !” a byl by klid :-DDD
to kraqh
S tím těšením opatrně! U nás ve vsi byl jeden, co se tak těšil až se napije samohonky, kterou si zrovna pálil, že nedodržel recepturu, uspěchal to a když pak vypil pár hořčičáků, tak oslepl. Nu což, řekl si, vyrazím k dochtorovi, ať mě z toho dostane! A jak se tak po chalupě opilý a osleplý štrochal, převrhl petrolejku a chalupu zapálil! Na poslední chvíli ze dveří vyběhl, že má vyhráno si asi myslel! Jenže se nějak domotal k ohradě s prasaty a přepadl přes klandřík dovnitř. Prasata byla tuze hladová, protože je pro samé těšení zapomněl nakrmit a jak ho v ohradě zmerčila, pustila se do něj a až na kost ho ohryzala! A to měl všechno z toho, že se moc těšil. Inu, jak se říká: Na nic se netěš, sic se ti to vyplní!
to kragh
K tématu pro dnešní situaci zajímavá “studie”:http://ografologii.blogspot.cz/2009/10/vyzkum-na-tema-vulgarismy-v-cr.html
Problém je, že to klení prochází samo o sobě historickým vývojem, takže by jistě i kletby z Asterixe byly čtenářsky bezpečnější 😉 Je ale fakt, že tyhle momenty vždy krásně ukáží, jak jsou ty naše kulturní tradice vrostlé do jazyka i identity. Takže řekne-li naštvaný kdokoliv “sbohem”, dá se to jistě v rámci srozumitelnosti akceptovat ;-).
Ta studie je přínosná: Až budu chtít někoho poslat do patřičných míst, učiním tak norsky nebo finsky. Nikdo mi nebude rozumět, takže budu za slušňáka a přitom si ulevím :-DDD
80% ???
Po dočtení první knihy mohu zodpovědně prohlásit, že hodnocení 80% mohla tahle vlčice dosáhnout pouze pokud autor recenze sečetl hodnocení obou knih nebo má stupnici, jejíž maximum je 200%! Zajímalo by mne, s jakým odstupem oba díly četl?
Dočteno
Tak jsem dočetl i druhou Vlčici a staré plemeno a na 80% to není ani zdaleka.
1. díl – 20%
2. díl – 50%
A proč? Protože: http://www.henryweb.cz/vlcice-a-stare-a-stare-plemeno-recenze/