Země Neandertálců – Auská Nonna

Hlavní hrdinka Luci Trentonová přežila jako jediná, byť s těžkým zraněním, havárii letadla. Nešlo však o jen tak ledajakou cestu. Průzkumná výprava pod vedením charismatického doktore Leforda mířila do Jižní Ameriky, do míst, kde se Lefordův předek setkal s podivným národem, připomínajícím i nepřipomínajícím lidi.

Na to vše však přicházíme postupně, spolu s pamětí vracející se hlavní hrdince. Zpočátku se děj na mnoha stránkách nepohne z nemocnice. Autorka nás nenechá na pochybách, že jejím hlavním oborem je medicína. Podrobně nás seznamuje s léčením těžce zraněné Luci – mimochodem také lékařky. S medicínským žargonem, kterým je tahle (a nejen tahle) část prošpikovaná, si proto běžný čtenář bez vysvětlivek neporadí. Věděli jste například, že „intern“ je něco jako doktorský novic?
Dalším prostředím, ve kterém se děj odehrává, jsou salóny ve vilách americké vyšší střední třídy. Dozvíme se tak, jaké koktaily se podávají na odpolední párty, jakým způsobem servírují španělské služky jídlo a jak povrchní konverzací se hosté baví. Autorka, Češka, která strávila v Americe část života, si o rozhovorech americké smetánky zjevně nemyslí nic dobrého a prostřednictvím hlavní hrdinky se snaží tentýž postoj vsugerovat i nám. I Luci totiž přišla do USA v padesátých letech z Československa. Bohužel všechny tyhle „pravdy“ na nás křičí poněkud plakátovými barvami.

Na fantastickém motivu, který v první části románem jen zlehka probublává v podobě útržků vzpomínek hlavní hrdinky, aby až zhruba v polovině zabral pro sebe hlavní dějovou linku, je vidět, že Nonně Auské tenhle žánr není vlastní. To má své zápory, ale i klady. Málokterý zavedený autor fantastiky by například bez uzardění používal postupy, které jsou provařené už více než sto let. Popis výpravy za neznámým kmenem připomíná, možná záměrně, podobné fantastické romány konce devatenáctého století. Těžko nevzpomenout například na slavný Ztracený svět: doktor Leford jako by profesoru Challengerovi z oka vypadl a i vztahy uprostřed skupiny jsou podobně napjaté. A pokud jste jako já v dětství Doylovu knížku zhltli i s navijákem, pravděpodobně vás potěší i tahle variace na známé téma.

Dokud nedojde na satiru. Neandrtálci používající moderní pseudointelektuální žargon, aniž by z něho rozuměli jedinému slovu, by mohly být docela vtipným momentem – ale v jiné knize. Stejně tak srdcervoucí morální dilemata, kterému je hlavní hrdinka vystavena, by v jiném kontextu mohla fungovat. V téhle knize však marně přemýšlíte, co je a co není myšleno vážně.
Malý příklad: společnost neandrtálců s jejich podivně vyvinutou-nevyvinutou technikou a totalitním společenským uspořádáním logicky vzato postrádá v této podobě smysl. A na to, aby fungovala jako satirický obrázek společnosti naší, je humor příliš rozostřený a málo rozpoznatelný.
Na podobný problém čtenář narazí, i když čte o citech, které hlavní hrdinka chová k některým postavám a naopak. V tu chvíli jste na vážkách: mohla tyhle lehce sentimentální scény ve stylu ženských románů poloviny minulého století myslet autorka vážně? Anebo předpokládala, že tahle místa každý pochopí jako lehce zlomyslný žert?

Země neandrtálců tak ze všeho nejvíc připomíná boudu poslepovanou z různých věcí, které někdo bez ladu a skladu naházel na jednu hromadu. Jednotlivosti mohou být zajímavé, ale celek se nedokázal povýšit nad své části. Navíc čtenář je po přečtení zmaten, co vlastně četl: společenský román s fantastickými prvky nebo na fantastické kopyto naraženou společenskou satiru?