Železná rada – Miéville China

Ano, s touto knihou byla skutečně spojena velká očekávání, což se dalo dobře pozorovat v diskusi, která se rozpoutala na naší stránce. Reakce čtenářů byly velice rozporuplné a postupně se dostaly od podstaty věci dost daleko. Jakmile se začala probírat sexuální a politická orientace autora, potažmo některých diskutujících, a věc se přesunula do osobnější roviny, raději jsem ji přestal sledovat. Jisté však je, že můj názor asi nepotěší dost lidí – neuspokojím úplně ani Miévillovy příznivce, ani jeho odpůrce. No ale k věci.

Už na začátku mohu napsat, že nová Miévillova kniha se od těch předchozích dost liší. Je epičtější, přibylo postav a naopak ubylo popisů, na jejichž množství si někteří čtenáři stěžovali. Mohlo by se tedy zdát, že knize už není ve srovnání s předcházejícími co vytknout, ale skutečnost je trochu jiná. V podstatě má kniha dvě samostatné paralelní dějové linie, které se občas vzájemně prolínají a ovlivňují – jedna z nich se odehrává v Novém Krobuzonu a druhá se točí kolem Železné rady, eventuelně pátrání po ní. Většina děje se odehrává zhruba tucet let po událostech popsaných v knize Nádraží Perdido. Autor na ně občas naráží, ale na děj nemají vliv, vždyť šlo jen o pouhou epizodku v bohatých krobuzonských dějinách. Důležitější je válka, kterou město vede s Tešem. Příčinou je obchod, jak jinak. Je třeba podotknout, že je to válka špatně, tak říkajíc polovičatě, vedená. Vždyť se odehrává kdesi daleko a vcelku o nic nejde… Metody, které krobuzonský expediční sbor používá, nejsou zrovna jemné – preventivní vypalování vesnic, pobíjení jejich obyvatel atd. Podobnost s některými pozemskými válkami je zřejmá. Jediným výsledkem jsou však jen zmrzačení vojáci, kteří se vrací domů, a vzrůstající nespokojenost obyvatel, umocněná ještě špatnou ekonomickou situací. V takovém prostředí se v džungli krobuzonských uliček dobře daří různým skupinám nespokojenců. K jedné z nich patří i mladík Ori, hlavní hrdina „krobuzonské“ dějové linie. Ori cítí, že diskutování o politice nemá smysl a že nastává doba činů. Revoluce je na spadnutí…

Druhá dějová linie se neodehrává v džungli velkoměsta, ale v divočině pokrývající kontinent. V ní se pohybuje skupina uprchlíků z Nového Krobuzonu, která si říká Železná rada. Jde vlastně o železniční stavební četu, jež se vzbouřila a už mnoho let žije v jakési anarchistické komuně. Mnoho let se jí daří ukrývat se před pronásledovateli, ale nyní se přestavitelé města rozhodli s ní nadobro skoncovat a poslali proti ní oddíl vojáků. Železná rada nemá šanci a stojí před osudovou volbou. Dilema zní: zůstat, bojovat a být zničen, nebo se vrátit, bojovat a být pravděpodobně zničen?

Autor se čtenáři zručně manipuluje a přichystal jim nejedno překvapení. Je schopen nechat děj dlouho směřovat k určitému vyvrcholení, ale pak zručně zboří vzdušné zámky představ, které si čtenář vybudoval na základě jím zanechaných indicií, a situace se vyvine úplně jinak. Nebo eventuelně konflikt opravdu vyvrcholí přepokládaným způsobem, ale pak se ukáže, že šlo vlastně jen o epizodku a opravdové finále proběhne jinak a jindy. Takové hrátky pochopitelně zvyšují atraktivitu knihy a reputaci spisovatele.

Přesto však tvrdím – i když to může znít jako protimluv – že autorovou nejsilnější stránkou je stále ještě schopnost vybudovat dokonalou atmosféru díky barvitým popisům, výborné práci s jazykem a hlavně nespoutané fantazii. Miévillova představivost je vskutku mocným nástrojem, kterým autor uchopí věci dobře známé, obrátí je naruby, využije jejich potenciál a něco přidá, aby je tak pomocí slov přetvořil v něco, nad čím nám zůstane rozum stát. Skoro bych řekl, že New Weird není ani tak literární styl, jako spíše pracovní metoda… Jenže nikdo není dokonalý a i Miéville má své slabší stránky. Kvůli množství postav, které vystupují v Železné radě, nemá pro práci s nimi tolik prostoru, kolik by si zasloužily. Čtenářům sice nemuseli být hlavní hrdinové Nádraží Perdida a Jizvy sympatičtí, ale byli velice reální se svými zlozvyky, špatnými vlastnostmi a někdy malichernými pohnutkami, které vedly jejich jednání. Se šíleným vědcem Grimebulinem a odtažitou Belis jsem se sice nemusel ztotožnit, ale chápal jsme je. Hrdinové Železné rady mi tak reální nepřišli, snad s výjimkou rebela Oriho. Tomu autor naštěstí poskytnul dost prostoru a opravdu s ním pracoval. Naopak jsem příliš nepochopil, co pohání vpřed takového Rubce nebo Judu Lowa.

Jak už jsem napsal, má Železná rada dvě samostatné dějové linie. Jejich samostatnost jde až tak daleko, že si myslím, že by se z Železné rady daly udělat dvě plnohodnotné knihy s menším rozsahem, aniž by tím utrpěla jejich úroveň. Příběh Železné rady se vydatně inspiroval westerny a evokuje například knihy Zanea Greye. Reálie, prostředí, nepřátelé – to vše jako by z oka vypadlo americkému západu poloviny devatenáctého století. Ovšem přenesenému do světa Bas-Log, kde vedle sebe žije nespočet inteligentních druhů, každý se svou vlastní kulturou, zvyklostmi a magií. Autor také tvůrčím způsobem využil princip tzv. questu, jak ho známe z fantasy. Hrdinové někam jdou, po cestě prožívají různá dobrodružství, k družině se přidávají další hrdinové, atd. Zhruba první polovina této dějové linie (cesta za Železnou radou, příběh Judy) je velice dynamická a čtivá. Pak se to trochu zvrtne a děj jako by ztratil potřebný tah. Navíc mám vtíravý dojem, že nápad s vlakem putujícím světadílem jsem už někde četl, jen si nemohu vzpomenout, jak se ta kniha jmenovala. Konec však vše vynahradí. Pokud bych měl dávat bodové hodnocení, tak 7 z 10. Druhá dějová linie – příběh Oriho, jeho druhů revolucionářů a krobuzonské komuny – se více blíží tomu, co známe z Nádraží Perdida. Temný příběh z velkoměsta se mi také líbil více – příběh revolucionářů, snažících se vybudovat lepší svět, má obecnou platnost a snadno s ním můžeme najít paralelu v našem světě. Vždyť už se tu mnohokrát odehrál – v Paříži, v Petrohradu i jinde. A to včetně neblahého konce, o kterém víme, že sice musí nutně přijít, ale který stejně silně prožíváme. Děj se mi zdál být soudržnější a vypointovaný, atmosféra lépe vybudovaná, charaktery hrdinů propracovanější. Tato linie by klidně mohla být delší… Hodnotil bych ji 9 body z 10.

V diskusi, která se kolem této knihy rozvinula, zazněly hlasy kritizující autora a knihu za její ideové vyznění. Lidé, kterým se nelíbí levicové názory, si asi neuvědomili, že politické zřízení Nového Krobuzonu víc než co jiného připomíná pozemské devatenácté století. Devatenácté století s jeho masami chudých dělníků, které od hladu nikdy nedělí víc než jedno jídlo. S anarchisty a naivními revolucionáři, kteří si myslí, že svět se dá změnit „odspodu“. S policejním aparátem, ovládaným lidmi bez skrupulí, brutální koloniální politikou a dravým kapitalismem. Tehdy bylo opravdu velice snadné mít levicové názory a Miévillovi hrdinové jsou lidmi pevně zakořeněnými ve své době. Vzhledem k tomu, čím prošli a z jaké společenské vrstvy pocházejí, snad ani jiné přesvědčení mít nemohou. Na spisovateli mě nezajímají jeho politické názory, sexuální preference a podobné věci, ale to, jak umí psát. Miéville psát umí a Železnou radou to jen potvrdil. Jeho další kniha se už nemá odehrávat ve světě Bas-Log a kdosi vyslovil obavy, zda bude stejně dobrá jako ty předchozí. Nemám o to obavy. Miéville ví, kde se inspirovat a umí napsat zajímavý příběh, který se může odehrávat kdekoli. Dokázal to například povídkou Familiár, kterou si můžete přečíst v antologii Trochu divné kusy. Železná rada je velice vydařená kniha. Není tak skvělá jako průlomové Nádraží Perdido, ale dala by se srovnat s Jizvou. Jenže výsledné bodové ocenění je výsledkem hodnocení dvou příběhů, takže je takové, jaké je.