Kyberpunk no death! Křičí kniha na všechny strany vokálním syntetizérem a píše toto heslo na stěnu domu sprejem třímaným v kybernetické pravačce. Zakalená je prostě kyberpunk jak řemen, za který by se nemusel stydět ani William Gibson.
V edici Moderní díla SF od nakladatelství Laser-books vychází nové dílo, u kterého by měli zbystřit především milovníci kyberpunku, ale na své si přijdou i fandové dobře napsané sci-fi z městského prostředí.
Elizabeth Bearová vyrostla na kultovních dílech kyberpunkového hnutí a její románový debut pokračuje ve směru, který udala dnes již klasická díla jako Neuromancer či Schismatrix. Autorka se v textu nepouští do nějakých zběsilých experimentů a do svých hrdinů nepumpuje kybernetické implantáty jako na běžícím pásu, ale drží se pěkně při zemi, aniž by nějakým způsobem oslabila kyberpunkové vnímání knihy. Na rozdíl od svých předchůdců Baerová do knihy vkládá sice již dávno známé atributy, ale modernizuje je, aby byly ještě uvěřitelnější. Velice oblíbené promítání obrazu přímo do oka, které je z lékařského hlediska nemožné, vyřešila jednoduše – kontaktní čočkou. Jedná se sice o detaily, ale vysloveně potěší, když si je čtenář uvědomí.
Kyberwarem vylepšený je tu vlastně jen jediný člověk – hlavní hrdinka Jenny Caseyová, řečená Titan. Jmen a oslovení má tato padesátiletá bývalá vojačka hned několik a autorka jimi hází na čtenáře bez ladu a skladu, tudíž tím můžete být zejména v prvních částech dost zmatení. Caseyová coby členka mírových sil přišla o levou paži, která jí byla nahrazena kybernetickou náhradou. Stalo se však něco nečekaného a praporčice přežila s pomalu zastarávajícími implantáty přes dvacet pět let, což pochopitelně začne zajímat armádu, která má pro svoji bývalou členku další využití.
Text knihy je psán ze dvou úhlů. Přítomný čas je vyhrazený zcela pro hlavní hrdinku, díky čemuž vnímá čtenář bezprostřední pocity, jaké to asi je, když vám někdo ustřelí ruku, aby vás dostal z hořícího tanku. Jenny je velice kousavá, ironická, chladná a pod touto slupkou veskrze ženská, tudíž před čtenáře klade autorka reálnou hrdinku, která je spíš událostmi strhávána a vláčena. Sice si uvědomuje svoji důležitost, ale nátlak z okolí ji vždy donutí udělat to, co si přejí ostatní. Vyprávění ve třetí osobě pak Bearová vyhradila „zbytku“. Tedy dalším příběhovým liniím, v nichž figurují Titaniny přátelé.
Dějových linií je skutečně v textu hned několik. Odvíjí se nejprve zcela samostatně, takže čtenář na počátku nemá ani tušení, co se to děje, a má pocit neplavce vhozeného do hluboké, již dávno proudící vody. Postupem času se všechny nitky začnou neodvratně sbíhat k sobě, aby na konci knihy vytvořily jednolité a pevné lano dobře utkaného příběhu, ve kterém figurují krom kyberwaru a takřka povinné umělé inteligence také mimozemšťané. Celý text se čte velice dobře a děj sviští vodopádovým spádem přímo ke svému rozuzlení. Po počátečním tápaní čtenáře strhne vyprávění napsané dobře řemeslně zvládnutým jazykem, tudíž se zcela rád a dobrovolně nechá unášet stránkami knihy, aby zjistil nečekanou věc. Text knihy není celý. V momentě, kdy je již vše nachystáno, všechny vedlejší zápletky vyřešeny, všechny pasti čekají na sklapnutí a čtenář sotva dýchá, jak se vše vyvrbí, tak kniha skončí. Prostě bez jakéhokoliv varování se najednou v půlce stránky utne věta a nechá čtenáře se slzou v oku zírat na prázdné místo. Jedině vědomí, že toto je pouze první díl trilogie, uchrání autorku před proklínáním za tak ošklivě plytký konec. Bearová si tak pojistila každého, kdo přečetl první knihu, protože si další díl koupit prostě bude muset.
Ke kyberpunku patří neodmyslitelně také drobná příchuť polit fiction. Svět Zakalené je zasazen do roku 2062, tedy ne do až tak vzdálené budoucnosti. Ovšem v čase, který dělí přítomnost od knižní budoucnosti, se odehrálo obrovské množství událostí většinou vojenského charakteru, tudíž svět sice existuje dál tak, jak jej známe, ale moc drží nad lidmi nikoliv vláda, ale ze zákulisí operující soukromý sektor. Toto rozložení by se sice dalo označit za již jakési klišé, ale přesto je autorčin svět logický a uvěřitelný. Navíc autorka opět volí jako protipól politickému rozložení sil Asii, konkrétně Čínu, ale do západního protikladu jí nestaví věčného nepřítele USA, ale naopak Kanadu, díky které text nabírá na originalitě. Část knihy se sice odehrává v americkém Hartfordu, v němž mimochodem autorka vyrostla, ale reálie Kanady jsou z textu také jasně patrné a javorový list je přeci jenom příjemnější než již přejedené modrobílé pruhy a hvězdy.
Aby ještě více navodila atmosféru rodilých Kanaďanů, autorka neváhá používat i druhý úřední jazyk, tedy francouzštinu, kterou prokládá dialogy všech postav, jež s touto zemí mají něco společného. Tento jazyk zní z úst hrdinů velice přirozeně a překlad do češtiny se vyřešil velice svérázným způsobem v hranatých závorkách hned za větou. Čtenář si tedy ze Zakalené odnese i znalost základních frázích francouzštiny.
Ale odnese si toho ještě víc. Knize se krom konce mnoho věcí vytknout nedá, každopádně však svojí existencí dokazuje, že klasický kyberpunk stále ještě žije a přes velký elektrotechnický boom pořád může přinášet nové a neotřelé nápady, aniž by čtenářům připadaly zastaralé a nemoderní. Akčních scén sice není mnoho, ale kdyby chyběly úplně, mnoho slz by pro ně prolito nebylo. Zakalená je kniha vhodná nejen pro staré mazáky, kteří znají Neuromancera nazpaměť, protože přes všechny podobnosti kniha nahlíží na problematiku z jiného, originálního úhlu a má toho hodně co nabídnout i úplným nováčkům, kteří o kyberpunku slyšeli možná tak v souvislosti se snímkem Matrix. Pro ně bude tato kniha příjemnými vstupními dveřmi do jednoho z nejlepších subžánrů sci-fi, který zatím existuje.
