Za soumraku – Stephen King

Nazývat Kinga mistrem, případně v narážce na jeho jméno králem, hororu se již stalo dobrým zvykem. A stejně jako u každého zvyku, jsou chvíle, kdy se to hodí a kdy nikoliv. Za soumraku spadá do oné druhé kategorie.

Ne že by zde obsažené povídky nebyly děsivé. Jsou, některé víc a jiné méně, ale jen hrstka z nich se dá označit za čistý horor. Neberou si za cíl vzbuzovat děs, spíš vyvolat pocit nejistoty, nepatřičnosti. Pravda, právě tyto pocity, které King nevztahuje pouze ke konkrétním osobám, ale celému řádu světa, jsou základním aspektem nejednoho špičkového hororu, ale pouze za předpokladu, že to, co onen pocit vyvolá, vám jde po krku. Vám osobně. Pak se nejistota mění v děs.
Ovšem příběhy této sbírky jsou většinou jiné. Zdroj nejistoty nemusí být Zlem s velkým zet. Může to být existenciální krize, vnitřní démon, ale třeba i prostředek pochopení, že láska může překonat i smrt. Společným prvkem, v povídkách několikrát i výslovně zmíněným, je pouze stará kingovská pravda, že v pilířích reality jsou zatraceně velké díry, že tam někde v temnotách, za hranicí běžných smyslů, číhá celý svět divokých, nepředstavitelných a cizích věcí, stejně jako pozůstatky našich snů a tužeb. Někdy otevřeme dveře do noční můry, jindy k něčemu, co nás donutí „pouze“ se zamyslet nad sebou samými, nad tím, jak vnímáme svět a naše místo v něm. Vnímání, jak nám King sdělí hned v první povídce, není všechno. Vnímání a očekávání, to je jiná.
Právě tuto problematiku King čím dál častěji zkoumá. Svým stylem vybroušeným na hororech a temných vizích fantastických světů, stejně jako temnot lidské mysli, se nyní obrací k existenciálním příběhům, pod jejichž povrchem občas rozeznáme romantika i vypravěče šířícího hrůzu, ale především člověka, který toho za sebou už má skutečně mnoho.

Při pročítání poznámek k jednotlivým povídkám (a rozhodně u nich dbejte autorova varování a čtěte je až po povídkách samotných) až mrazí, kolik inspirace pro příběhy plné pokřivené reality a vykolejených myslí se dá najít v našem bezprostředním okolí. S jakou lehkostí může King ze sice děsivé, ale v zásadě směšné představy (jakou je například uvěznění v mobilní toaletě) vykouzlit napínavé vyprávění o tom, kam až může zajít soupeření dvou tvrdohlavých mužů (V úzkých), či jak se může prostá činnost zvrhnout v hru o životy (Odpočívadlo).
Příběhy, které zkoumají stereotypy našeho života ze všech stran a soustředí se na ten jeden jediný okamžik, kdy se věci vymknou kontrole, kdy se ukáže, že vše je jinak, že my a náš slavný rozum nejsme pány situace.

King nikdy nemusel při psaní hororů spoléhat na něco výjimečného, vždy byl nejsilnější tam, kde mohl použít věci všední, od balonků po domácí mazlíčky, nyní již však děsí všedností samou, třebas lehce načrtnutou a náhle rozervanou zásahem zvenčí, který přitom nemusí být ani zdaleka nadpřirozeného původu (Harveyho sen, Němý).

Jeho nejnovější sbírka, ve srovnání s jeho staršími pracemi, neobstojí jako hororová. Na to až příliš povídek uhne od konfrontace děsem jiným směrem, nebo ji vůbec nenabídne (Rotoped či Ayana). Podobné příběhy se samozřejmě vyskytly i v předchozích sbírkách, ale nikdy netvořily jejich páteř. Za soumraku připomíná víc než co jiného historky, které se vyprávěly o temných hodinkách – někdy plné strašidel, jindy pouhé zkazky o sousedech a občas prostě jen podivuhodnosti, které nemají vysvětlení a právě proto tolik fascinují.

Samozřejmě však od Kinga očekáváme především horor a pokud se nám ho nedostane, můžeme se cítit trochu podvedeni. Za soumraku obsahuje maximálně tři ryze hororové povídky. Utíkej, Káčo, utíkej je spíše thrillerem, který ovšem obsahuje řadu typicky kingovských postřehů o lidské mysli, vesmíru a životu vůbec, navíc podaných vzhledem k zápletce (souboj ženy, která ztratila dítě kvůli syndromu náhlého úmrtí, a její střetnutí s vraždícím šílencem) překvapivě vtipným způsobem. Pekelný kocour, nejstarší kousek sbírky, pulpově krvavý, zápletkou takřka bradburyovský horor o zabijákovi, který přijme zakázku na jednoho zvláštního kocoura… A nakonec výborný N., povídka, jež pracuje se starým dobrým motivem hrozby čehosi cizího a nepopsatelného, co naprosto opovrhuje racionalitou a zákony fyzikálními i božími. Už kvůli této práci se vyplatí sbírku přečíst i nejkonzervativnějším fanouškům hororu.
Jinak se však s horory skutečně nesetkáme (i když náznaky jsou i v dalších povídkách, ovšem pouze ty náznaky). Zato před námi defiluje alespoň přehlídka oblíbených kingovských motivů – umělci a stavaři, odlehlá místa, malby jako brány do jiných světů, podivuhodné kapely… a také fakt, že náš oblíbený autor nalezl krom Maine druhé útočiště na Floridě, kde se odehrává hned několik povídek. Florida sice v povídkách nevynikne tolik, jako v nedávno vydaném Ostrově Duma Key, ale i tak dodává tvorbě nejpopulárnějšího převrácence nové odstíny a možnosti.

Za soumraku tedy není ortodoxní hororovou sbírkou, ale prostě sbírkou povídek Stephena Kinga. Pokud se dokážete oprostit od určitých stereotypních očekávání ohledně jeho tvorby a prostě se necháte unášet jeho vyprávěním, máte o zážitek postaráno. Přestože ne všechny povídky jsou výborné a najdeme zde i vyloženě slabé kousky (respektive náčrty, se kterými se dalo udělat i víc – třeba v Maturitní odpoledne), celkový dojem je dostatečně kvalitní, aby svému autorovi nedělal ostudu a jeho příznivce potěšil.
I proto, že se díky autorovu úvodním slovu (kde se opět dozvíme něco málo z Mistrova soukromí) a komentářům k jednotlivým kusům budete cítit jako doma. Jen budete mít po přečtení nutkání zkontrolovat pevnost stěn a počet knih v knihovně.

Jen škoda několika přehlédnutí redakce (např. název novely Schopný žák, nebo umístění teroristického útoku na Dvojčata k 9. září).