Za Modrým měsícem – Green Simon R.

Děj začíná v Havenu, kde jsou Jestřáb a Rybářka nuceni zaskakovat roli „krotitelů duchů“. Oba hrdinové se po vyřešení duchařského problému musí zúčastnit i potírání nepokojů v přístavní čtvrti a při této příležitosti docházejí k závěru, že mají Havenu plné zuby. O jejich budoucnosti rozhodne posel, který je bezpečně identifikuje jako prince Ruperta a princeznu Julii a vzápětí je informuje o zavraždění krále Haralda. Jejich přítomnost v Lesním království se stává nutností. Rozloučí se tedy s Havenem (vskutku ve velkém stylu) a přemisťují se do Lesního království, aby zde pod svými přijatými jmény vypátrali královraha a zachránili zemi před východem Modrého měsíce.

Kniha je napsána způsobem pro Greena obvyklým; pod rouškou fantasy jsou s notnou dávkou cynismu a černého humoru tepány nešvary současné civilizace a demokracie (zejména názory na politiky působí v souvislosti s našimi volbami více než pikantně), akční scény se střídají v rychlém sledu, násilí a brutalita jsou jejich nezbytnými průvodními jevy. Nechybí ani několik scén „oddechových“, kdy čtenář i hrdinové sbírají síly před dalším kolem bojů, intrik a magie. Postavy jsou ryze současné – mluvou, postoji i způsoby jednání, v řadě případů jsou ale jejich charaktery dosti zjednodušeny a jejich činy tudíž relativně snadno předvídatelné, vzhledem k akčnímu charakteru příběhu to ale není příliš na závadu. V textu se občas stereotypně opakují určitá slovní spojení (patrné je to u postavy Allena Chance). Jak je uvedeno výše, v textu je řada narážek a odkazů, na jejichž základě mohou být napsány  další díly, přinejmenším by bylo možno samostatnou knihou (a ne pouze stručným vyprávěním) pokrýt období mezi odchodem Ruperta a Julie z Lesního království a příchodem Jestřába a Rybářky do Havenu. Při čtení jsem vzpomínal zejména na oblíbené krváky od Kulhánka a při objevení mluvícího psa se mi v mysli automaticky vynořil Gaspoda ze Zeměplochy (i když šlo o psa zcela odlišné kategorie). Přes všechna zjednodušení a relativně předvídatelný děj dokázal autor pro čtenáře nachystat několik zajímavých překvapení a scén.

Samostatnou kapitolu tvoří vynikající obálka od Milana Fibigera. Obrázek velice precizně ilustruje jednu z úvodních scén knihy a svým duchem dokonale zapadá do celé vydané řady, koresponduje  s Royovými ilustracemi, přičemž si zachovává svůj osobitý styl a pojetí.

Závěrem mi nezbývá, než knihu čtenářům doporučit, i když je určena hlavně pro otrlé přívržence akční literatury, kterým není proti mysli nějaký ten hektolitr prolitých tělních tekutin.