Z divokého západu – Howard Robert E.

Nakladatelství Plus (i když stejně tak dobře stále můžeme říkat Albatros) využilo skutečnosti, že od autorovi smrti už uběhlo opravdu hodně vody, a tak je za velkou louží k mání řada výborů takřka za babku. Ostatně, nedávno jsme zde měli výbor z Howardových strašidelných povídek (viz zde: /clanek.asp?…).

Pravda, z hlediska fantasy už největší kus práce odvedlo nakladatelství Laser-books, které má na svém kontě hned několik sbírek věnovaných méně známým hrdinům Conanova duchovního otce (Solomon Kane, Bran Mak Morn, Cormac, Kull), a samozřejmě pak Aurora, pyšnící se třísvazkovým souborem Cimmeřanových příběhů. Přesto však, abychom se naladili na jazyk před námi ležící knihy, zbylo v claimu ještě dost nuggetů… a vůbec nevadí, že se v nich hrdinové neohánějí meči a nestínají hlavy odporným Setovým dítkám či mocným čarodějům. Jejich autor a jazyk je stejný.

Ale aby bylo jasno – Z Divokého západu je sice westernová sbírka, ale fantastické motivy v ní nalezneme také. Berme to jako doklad toho, že v dobách pulpových magazínů se na nějaké ortodoxní žánrové vymezení prostě nehrálo. Setkáme se proto nejen s klidnými či horkokrevnými pistolníky, honáky, prospektory a šerify, ale i s náznaky nenávisti překonávající samotnou smrt a podivnými zvrácenými kulty. A setkání to budou velmi povedená.

Jestliže jsme totiž o některých příbězích v Kroku ze tmy mohli prohlásit, že jsou to spíše náčrty, zde máme co dělat s vybroušenými kousky, které nejsou jednohubkami ani kvalitou, ani rozsahem, a kterým vévodí závěreční stostránkoví Supové z Wahpetonu.

Rozsahem, náhlými zvraty, změnami spojenectví, krvavým násilím i koncem s příchutí tragédie… tím vším připomíná text ty nejlepší z conanovek. A také potvrzuje slova z doslovu O. Müllera, že hrdinové těchto povídek mají hodně blízko k drsné škole… na mysl naskakuje především Hammettova Rudá žeň.

To znamená, že i když se řekne western, nemáme si představit nic, z čeho by si dělali legraci v nejrůznějších koňských operách. Žádné bílé a černé úbory nečekejte. Ovšem s heslem padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina – s tím už se dostaneme dál. A opět je o něco jasnější, jaký význam pro Howarda měl jeho domovský kraj, Texas, kde na sebe jeho slovy „narážely rasové zvyky a tradice starého Jihu se mísily s tradicemi nezkroceného Západu.“ (s. 200)

Divoký západ, a především pohraničí se opět stává magickým prostorem, kde rozdíl mezi dobrem a zlem neleží v psaných zákonech vzdálené a chimérické civilizace, ale v srdcích těch, kdo si dokáží prosadit, světu a barbarství navzdory, svůj vlastní kodex.

Tento termín vůbec zazní v povídkách často. Vyjadřuje tu nejvyšší ctnost, jako Howardův hrdina může mít. Je možné okrást zloděje, v souboji bez skrupulí zabíjet, číhat na svého nebo rodového nepřítele, ale nikdy nebýt zbabělcem, nikdy neublížit ženě, nikdy nevyužít bezmocnosti a zranitelnosti slabých. Příběhy tak nemusí vždy skončit dobře, ale vždy skončí uspokojivě. Což je dle mého důležitější.

Ovšem sbírka je rozmanitější a nalezneme v ní i odlehčené kousky, které místy připomínají až lidové anekdoty (rvačka s grizzlym v Strašidelné hoře), případně jeden velký absurdní vtip (Likvidace sralbotky Donoryho), ale také klasičtější kousky, kde opravdu máme co do činění s neohroženým hrdinou, který prostě bojuje prosti bezpráví (Útočiště supů). Většinou se však jedná o kousky, z kterých by měl radost starý mladý Clint a strýček Leone (Pistolníkův dluh, již zmínění Supové), ale i dalšího strýčka Waynea (toho by asi potěšil Ortel pouště, o nápravě a splaceném dluhu).

Z hlediska žánrových motivů si pak zaslouží zvýšenou pozornost až hororový Černý vítr. Dostaveníčko si v tomto příběhu dostává doznívající éra Západu, podivný kult uctívající Ahrímana a lidská zrůda nikoliv nepodobná šedým lidoopům, na které narazíte buď v džunglích okolo Vilajetského moře, nebo v podzemí hlavního města Nemedie… Přihoďte dívku v nesnázích a temnou noc a máte úžasnou směs, u které nevadí, že hlavní hrdina vlastně jen několikrát projede mezi svým a sousedovým rančem, či že finta jeho protivníků se zrcadly je jak z x-tého pokračování komiksu pro maximálně desetileté čtenáře. To k tomu prostě patří a jestli to někomu spolkneme i s navijákem ještě dnes, bude to právě Howard.

Protože ten chlap prostě uměl psát a vyprávět. Jeho příběhy možná zní archaicky, ale pouze tím posilují jakousi osudovost, nezměrnou tíhu, že každý okamžik je nikdy nekončícím bojem mezi životem a smrtí. Bojem, který probíhá ve strohé, ale až děsivě krásné přírodě a je podán jazykem, který se neutápí ve složitých popisech, ale jde přímo k věci, a přesto se vyznačuje poetickými kvalitami.

A když poezie, tak i té se nám dostane. Báseň Balada o Buckshotu Robertsovi si zaslouží zmínku už pro jeden ze závěrečných veršů:

„Pak pohladil ho závan horkého větru, hezky, tak hezky/ Konečně, konečně dojel ke konci své dlouhé stezky.“ (s. 9)

Je prostě dobře, že Howard vychází a i pro žánrového fanouška zdánlivě okrajové záležitosti mají v jeho podání smysl. Navíc, když jsou k dostání v takovém povedeném vydání jako Z Divokého západu. Kvalitní papír, pevná vazba a celková grafika jako kdyby se vrátil duch dobrodružné prvorepublikové četby. Jen škoda, že vůbec neladí s již zmíněným Krokem ze tmy.

Boris Hokr (redaktor)

boris.hokr@fan­tasyplanet.cz