Z buicku 8 – King Stephen

Po těžké nehodě v roce 1999 se král hororů Stephen King nechal slyšet, že s psaním definitivně končí. Jen dodělá pár rozepsaných věcí a své životní dílo Temná věž. Pro většinu čtenářského světa to byl šok. Ale téměř nikdo z jeho fanoušků tomu nevěřil. Vždyť sám King prohlásil, že psaní je pro něj něco jako droga, bez toho by nemohl dýchat. A jak to vypadá, pravdu jsme měli my, čtenáři. Jsou tu stále nějaké nové a nové knihy a příběhy.

Jedním z těch posledních je i román Z buicku 8 (orig. From a Buick 8). Jde o příběh  pennsylvánské státní policie v městě Statler, která má v hale B už několik let pod plachtou schovaný tajemný, přímo děsivý objekt – starý tmavomodrý americký vůz Buick Roadmaster. Nejde ale o obyčejný rezivějící stroj, je to něco, co se zcela vymyká lidskému chápání. Auto nechal stát u čerpací stanice podivný muž v černém kabátě, který si odskočil na toaletu, kam nikdy nedošel, stejně jako se nikdy nevrátil pro vůz. Policie buick odtáhla na stanici, kde překvapivě zjistila, že se nejedná o opuštěné staré auto. Při zběžném pohledu si člověk ničeho nevšiml, ale při detailnější prohlídce přišli nepřirozeně velký volant, pneumatiky, které nikdy nemohly ujet ani kilometr, motor , který je jen jeho imitací atd. A přitom to auto dojelo po mokré cestě až k pumpě. Kdo byl a kde mohl zmizet jeho podivný řidič, když kolem čerpací stanice není nic jiného než pole a potok, ke kterému ale nevedou žádné stopy? A proč buick vybuchuje v oslepující světelné show?

Tak by se dal nastínit hlavní děj knihy. Popravdě, co se týče děje, o nic jiného nejde, už nic jiného se vlastně „neodehraje“. Proto jsou první reakce čtenářů na českém fan webu http://www.stephenking.kbx.cz velmi záporné. Dokonce jeden fanoušek uvádí, že kdyby bylo hodnocení i v záporných číslech, asi by to použil. Mezi čtenáři SK převládá názor, že současný King už není tím, čím býval. I když si to myslím někdy i já, zrovna Z buicku 8 do tohoto názoru nezapadá. Jde o příběh, kde autor stejně jako v např. v novele Tělo prokázal své kvality nejen na poli hrůzy, ale i psychologického románu, s tím, že Buick obsahuje i fantastické náměty. Splňuje jeho autorský styl, kdy v zavedeném stereotypu, v tomto případě  policejní rutiny, se objeví trhlina ve formě něčeho ne až tak monstrózního, ale přece jen „jiného“. King sleduje, jaký vliv to má na osoby v okolí, na policisty. Někteří ztrácí hned zájem, nechají „problém“ na vyšších funkcích. Jak říká jeden z hrdinů, musíme si uvědomit, že i přes všechno podivné život běží stále dál, ve stejných kolejích. Středem zájmu Kingova vyprávění jsou právě lidé, na které to vliv má, v případě Curta Wilcoxe i osudový. Neznámou silou jsou k tomu vozu přitahování, jsou pro vyluštění jeho záhady dělat i iracionální věci.

Netypický je styl, kterým King knihu vypráví. Děj je rozdělen nejen na dvě časové roviny TEĎ (současnost) a TEHDY (minulost), ale čtenář má možnost si jednotlivé kapitoly přečíst z pohledu různých osob, které jsou na začátku nadepsané. Osobně považuji za “to hororové” psychickou bolest z toho, že rány, které se v mysli pomalu zacelily, jste po tlakem nuceni znovu otevřít.

Knize jsem od samého počátku zcela propadl. Možná mi byla šitá na míru, možná to bylo novoroční kouzlo, protože jsem první dvě hodiny roku 2004 strávil její četbou. Jen díky únavě očí jsem knihu nedočetl najednou.