Warhammer – Jízda mrtvých – Abnett Dan

Tuzemský čtenář zná od Abnetta už jen Ulrikova kladiva, která ale vznikla ve spolupráci s dalšími dvěma autory a Jízdě mrtvých se tak v celkovém součtu nemohou rovnat. Možná si však přesto ještě vzpomenete na příběhovou linii Dietera, Morrova kněze, bravurně vyprávěnou ve stylu americké drsné školy. Dle stylu jazyka je velmi pravděpodobné, že ji psal právě Abnett.

U nás se však tento autor proslavil především jako komiksový scénárista. A to ne jen tak ledajaký – je stvořitelem zabijácké dvojky Sinistera a Dextera, kteří mimo jiné získali ocenění za nejlepší novou sérii roku 1996 legendárního britského comicsového časopisu 2000 AD. A i když v jejich zápletkách jde primárně o tarantinovskou zábavu, na jazyku bublin je Abnett kvalitativně poznat.

Riders of the Dead (Jízda mrtvých) se mezi warhammerovskými romány vyjímají díky dvěma zásadním odlišnostem – realističnosti a stylu. I když dark fantasy poloha většiny knih z tohoto světa je velmi brutální a uvěřitelná (dobrým příkladem je trilogie Otroci temnoty od Gava Thorpeho), „Jízda“ jde mnohem dál. Pobývá v končinách, kam se odváží naprosté minimum jakýchkoliv knih jakéhokoliv žánru. Je hyperrealistická. Uveďme si příklad.

Tento román možno označit za válečnou fantasy, ale v málokterém zástupci tohoto žánru byste mohli hledat alespoň nějaký odraz skutečné(!) reality středověkého bitevního pole. Jak něco takového také chtít, když většina spisovatelů nikdy v žádném boji nebyla a historickou literaturu se jí k tomu studovat nechtělo. Navíc by to možná vydavatel neshledal komerčně přitažlivým. Čtenáře totiž čeká pohled na skutečnou válku. Válku, v níž i vycvičený voják při útoku nepřítele snadno zapomene, jak se jeho zbraň vůbec ovládá. Bude přimrazen děsem a ohlušujícími zvuky i zápachy řeže. Pochopí, že důležitý vliv na válku má vůle, ale ještě více štěstí. A pokud vůbec dostane šanci zabít svého prvního nepřítele tváří v tvář, pravděpodobně po činu strne ohromením a bude si to pamatovat po celý zbytek života. Nemluvě o nočních můrách a psychických poruchách, které si z boje neodvratně odnese. Ano, pochopit válku může jen ten, kdo se jí zúčastnil – je to nepřenosná zkušenost bez ohledu na množství napsaných válečných románů. Ale Abnett má opravdu blízko k tomu, abychom získali alespoň zlomek představy o skutečném pekle násilného umírání.

Stejně opravdový je i v líčení běžných lidských reálií a má přesný vhled do mechanismů fungování lidské duše. Krom bitevních scén kniha obsahuje množství strohých, leč břitce ostrých popisů běžného středověkého života. Je vidět, že si autor zvyky i reálie minulosti pečlivě nastudoval a čtenář se díky tomu často dozví něco opravdu zajímavě dobového – třeba o výrobě zbraní. Abnettovým darem (možná těžce vypracovaným) je schopnost předložit nám obyčejnou, každodenní skutečnost novým, neokoukaným způsobem. A to se daří jen mistrům realistické literatury.
Stejně tak je odlišný od běžných standardů jazyk knihy. Používá skutečně neotřelá přirovnání a autor s ním manipuluje s takovým přehledem, až získává text, který se nevidí moc často. Text, který je čtivý, nejen protože je dobře napsán a sestaven, ale především pro svěžest, která neunaví a ustavičně vybízí k objevování něčeho nového.
Ze součtu předchozích charakteristik vám oprávněně vypadne jedno jméno – Andrzej Sapkowski. Abnettův text svou kombinací lehkého, vyprecizovaného stylu, naturalistických, objevných podrobností a realismu skutečně slavného Poláka mnohým připomene. Postrádá však Sapkowského neúctu k vyprávěnému tématu a prostředí.

Jízda mrtvých je skutečným románem podle oficiální definice. Ta praví, že jeho nezbytnou součástí je vývoj hlavních postav. A ten je tu předveden skutečně ukázkově, tak extrémní změny charakterů, přitom však věrohodně podané, shledáte málokde. Abnett k tomu využívá některých geniálních prostředků, které mu fantasy Warhammer nabízí. Deformující síla Chaosu je i zde ústředním tématem příběhu dvou mladých říšských vojáků na jejich první vojenské výpravě proti severním nomádským kmenům uctívajícím Ničivé síly. Paradoxně se ale ukáže, že stejně významným a silným zdrojem změn v lidské psychice může být příroda a společnost. Tím je výlučnost Chaosu zredukována na sice podstatnou, ale přirozenou úroveň ostatních součástí tohoto světa.

Jinou netradiční metodou je tzv. přístup zevnitř. Celý příběh je podáván „z pohledu reality“. Ve skutečném životě i ti největší bojovníci vidí jen zlomky světa kolem sebe a rozhodně není samozřejmostí, že se ocitnou u všech klíčových událostí měnících historii. Reálie světa Warhammeru jsou tak sice podány velmi živě a přesvědčivě, s množstvím oživujících detailů, ale jsou to detaily běžného, obyčejného života. Extrémy a skutečné zvláštnosti jako např. výrazné mutace a Vyvolené Chaosu tu potkáte jen velmi zřídka. Tak vypadá skutečný život.

Zápletka není v knize tím hlavním, místo toho se autor soustředil na vypilování všech jednotlivých drobností tak, aby dokonale zapadly do struktury příběhu. Tak aby každý detail měl i v širším rámci svůj smysl. Stručnou ukázkou tohoto mistrovství je třeba i závěrečný střet všech jednajících postav, v němž autor bezezbytku zužitkuje všechny vazby, které si na ně čtenáři za celou knihu vytvořili. Stačí mu k tomu pár odstavců, ale vše je provedeno tak úsporně, že získaný efekt má úder kladiva. A to bez nadsázky.

Tato kniha je určena náročnějšímu čtenáři, který neočekává oslepující archetypální lákadla na každé stránce, ale naopak ocení náročnější jazyk s citem pro detail a unese skutečné lidské osudy bez jakéhokoli přislazování. Celý román si rozhodně nepotrpí na plané efekty pro efekty – je to válečný příběh, ale boje jsou jen jeho přirozenou, nikoliv však primární složkou. A z této vyváženosti všech jednotlivých součástí pochází výsledná neoddiskutovatelná kvalita celku.