Jack Yeovil je pseudonym, pod nimž publikoval své práce ve světě Warhammeru spisovatel Kim Newman. V jeho předešlé knize Drachenfels jsme se seznámili s postavu Genevieve. Jak sám název napovídá, tato kniha vypráví o dalších osudech uhrančivě krásné upírky.
Kniha se skládá ze tří částí, které spojuje Genevieve v roli loutky ve zvrácených hrách. Upírka se zmítá v objetí mocného osudu, kletby, či prachsprostého vydíráni. Příběhy se řadí chronologicky za sebou, ale nepůsobí příliš celistvě, protože jsou poslepovány jen několika větami, jako by tak autor učinil až dodatečně.
Divadelní krev
je volným pokračování předešlé knihy, ve které byl zničen nekromant Drachenfels spolu se svým hradem. Ještě před svou smrtí však mágus vytvořil Animus (maska podobná té ze stejnojmenného filmu s Jimem Carreym). Po pěti letech se maska při vykopávkách na troskách hradu opět probouzí a své hostitele žene za jediným cílem: zabít upírku a Deltefa.
Deltef zatím řídí divadlo v Altdorfu a uvádí novou kontroverzní hru, jejichž děj odráží jeho potemnělou duši. Na hradě Drachenfels si totiž užil své a pětileté soužití s Genevieví se na něm také podepsalo. Než dojde k osudovému střetu, dozvíme se, kdo býval tajemný démon propadla a zažijeme profesní i osobní vrcholy a pády jednotlivých postav.
Závěr textu mi připadal zbytečně rychle ukončený. Možná proto, že zápletka sama o sobě by vystačila na román.
Nehostinný, chladný dům
Pokud Deltefova divadelní hra z první novely byla stvořena zpola pomatenou myslí, děj druhé části je o to šílenější, že herci se stávají sami postavy. Melmoth Udolfo, starý muž ležící na smrtelné loži stále přepisuje svoji závěť. Podle toho, kam závěť směruje, jsou v rodině Udolfů uzavírány pakty a obnovovány staré spory. Přitom si nedělají servítky a postavy umírají tak lehce, jak lehce se opět probouzí. Misku vah vychýlí příchod uprchlého trestance Kloszowského a kupce s milenkou.
Jednoznačně nejlepší část. Tak originálních a zároveň působivých textů se ve Vašich knihovnách najde jen několik.
Roh jednorožce
Hrabě Rudiger má pověst náruživého lovce a snaží se tuto vášeň předat i svému synovi. Lov klisny jednorožce je pak otázkou rodové cti, má to však jeden háček: Legenda praví, že s trofejí rohu jednorožce se vrací jen jeden. Genevieve má zase za úkol zavraždit hraběte a, i když je k tomuto činu donucena, příliš se jí to nepříčí. Hrabě je totiž necitlivý muž s velice vyhraněným názorem na ženy.
Autor si oblíbil divadelní prostředí a tím přináší do žánru fantastiky mnoho neotřelých nápadů. Velmi dobře zvládá popis psychologie a tak charakteristika pološílených, něčím posedlých postav působí věrohodně. Jeho svět není tak černobílý, jako vídáme u románů Williama Kinga. Dává možnost bytostem zasaženým chaoitem bojovat se svým prokletím a proto se občas uchyluje k hlubokým sondám do myslí postav, což zase oslabuje dynamiku příběhu.
Při čtení knihy se vpravdě nezasmějete, koneckonců kniha je protkána hororovými prvky a občas z ní až tryská bezvýchodnost situace a ponurá atmosféra. Každopádně kniha vyčnívá z šedi průměru a se zájmem budu sledovat, kam bude tato série směřovat.
Tři povídky:-)
Mně se osobně nejvíc líbila právě Nehostinný chladný dům. Je originální a dostatečně šílená. Taky Divadelní krev nebyla špatná, i když mohla být o trochu delší. :-)Na Rohu jednorožce je nepříliš povedený způsob, jak dostal autor Genevieve do děje. Vydírat upíra je asi tak bezpečné, jako dráždit kobru bosou nohou. Navíc upír má na pomstu vždycky čas (celá staletí). Být vyděračem, tak si porušení sjednaných podmínek sakra rozmyslím, protože jinak mě čeká život ve věčném strachu. Ale jádro povídky, například střetnutí hraběte s Genevieve, motiv msty oklamaného muže na všech ženách, nejen na té, co jej oklamala je parádní.To je ovšem jen můj názor, nemusí s ním souhlasit všichni. 🙂
Ech
On se ten hrdina v češtině nejmenuje Detlef? A co je chaoit?