Warhammer 40 000 – Slepota – Farrer Matthew

Nový přírůstek do světa Warhammeru 40K přivádí na scénu opět Shiru Calpurnii, Arbitru senioris soustavy Hydraphur. Toho času, po ne zrovna povedeném smírčím řízení (kniha Odkaz), převážené k soudu pro zanedbání povinností vůči Císaři a lidstvu.
Když však v blízké pevnosti astropatů dojde k vraždě, Shiřin doprovod usoudí, že respekt před arbitrou senioris se může při vyšetřování hodit. Dostává dočasně, a pouze formálně, svou hodnost zpět a pouští se do vyšetřování, které není pouze bojem proti zločinu, ale hlavně bojem proti sobě samé.

Farrerovy knihy, na rozdíl od většiny v češtině dosud publikovaných děl ze světa Warhammeru (a to obou jeho mutací), nenabízí akční orgie. Dokonce se v nich přímo nesetkáme s Chaosem či hrozbou jiných ras. Jsou zaměřené spíše dovnitř. Do srdce Impéria a na jeho každodenní život hluboko v zázemí, kde boj za lidskost zuří jinak, skrytě, ale rozhodně ne méně.
Ač je hlavní postava dohlížitelkou a vykonavatelkou císařského práva, rozhodně před námi není klasická detektivka. Spíše temný thriller o lidech naprosto determinovaných svým postavením, svou tradicí a předpisy, jejichž udržování je jediným způsobem, jak nezešílet ve světě, kde na každém kroku číhá rozklad a zkáza. Světa, kde přežít musí lidstvo jako celek, nikoliv jedinec či planeta. Zločiny páchané těmito lidmi jsou různé – slabost před zrakem Císaře, neuposlechnutí rozkazu, podlehnutí vlastní pýše, ale i klasická touha po moci či osobní nenávist.
Zvláštními je činí ne pachatel, ale prostředí a vyšetřovatel. Protože stejně jako klade Farrer velký důraz na popis prostředí a zvyků v něm panujících, na prokreslení děsivé architektury, strojů, v nichž někde tepe lidský mozek, kouzel techno mágů a všudypřítomný pocit zatracení, klade důraz i na svou hlavní postavu.
Shira ví, že bez své povinnosti není nic. A v tomto románu se tato poučka stává základním kamenem jejího charakteru. Vše je podřízeno Císařově vůli. Zákon je třeba prosadit a zločin potrestat. Shira se nedojímá nad popravenými, neřeší morální otázky adekvátního trestu. Řeší pouze svůj úkol, svou povinnost a případně míru svého selhání před Císařem, který není, jako v jiných zatím vyšlých románech z tohoto světa, pouhým symbolem, nesmrtelným strážcem lidstva na Zemi.
U Farrera je mnohem víc. Je stálou součástí duše postav, stavem mysli. Pokud se někdo dovolává k Císaři v románech kupř. Dana Abnetta, je to spíše abstraktní, protože tyto romány se většinou odehrávají na periferii, jsou o válce a hmatatelnějšími autoritami jsou zde postavy jako komisař Gaunt. Zde se však nacházíme v jádru Impéria a Farrerovi se daří nabudit v nás dojem, že Císař opravdu sleduje jednoho každého ze svých poddaných.

Jeho thrillery nás zatím pokaždé zavedly na jiné místo, do jiného prostředí. Tentokráte do pevnosti astropatů, kde se řeší klasický případ zamčeného pokoje. Skutečně má Slepota z celé série nejblíže ke klasické detektivce. Není jí ale zcela. Farrer totiž klade větší důraz než na odkrývání a spojování stop, na již zmíněný popis prostředí a vnitřního světa nejen Shiry (i když především na její). Konečně, i titulní slepota se dá chápat mnoha způsoby (slepota vůči stopám či slepota astropatů vůči fyzickému světu). Prostředí astropatů mu umožnilo nést celé pasáže v až hororovém duchu, který vynikne o to víc, když si uvědomíme, že zde nevystupují žádní adeptus astartes, pouze lidé, kteří Zlu a Neznámu čelí jen silou víry a prostými zbraněmi, které, pokud by se něco pokazilo, nemusí stačit.

Tato hororová atmosféra nejvíce vynikne v úvodu románu, kdy se autor věnuje detailnímu popisu pevnosti, jejímu vzhledu i nepatřičnosti. V pozdějších kapitolách bohužel sází spíše na psychologickou linii a já se nemohu zbavit dojmu, že vlastně zbytečně. Pravda, v minulé knize jsme se o Shiře skoro nic nedozvěděli, ale nemám pocit, že by se její charakter v průběhu románu nějak výrazně změnil oproti tomu, jak se nám prezentovala v Křížové palbě.
Mnohem raději bych si tedy četl temný mystický thriller, kterým Slepota slibovala být na začátku. Stejně tak se nemohu zbavit dojmu, že různé vedlejší linie se Farrerovi podařilo uzavřít lépe v předchozích knihách. Ve výsledku tak před námi leží asi nejslabší román se Shirou, byť s nejslibnějším rozjezdem.

K tomu je ovšem třeba poznamenat, že Farrerovy romány jsou v rámci Warhammeru (a to i v rámci jeho futuristické variace, která zatím má, dle mého názoru, v průměru vyšší kvalitu než klasická řada) vysoce nadprůměrné. Ne každému může sednout jejich na popisech a rituálech založený styl, stejně jako výrazně neosobnější postavy, než bývá v kraji zvykem, ale pokud to s Warhammerem myslíte vážně, ožije před vámi Impérium jako nikdy dřív. Rozhodně doufám, že autor v sérii bude pokračovat – a třeba postaví Shiru i proti nějakému tomu kacířskému kultu.

Autor je externím redaktorem internetového magazínu Splat.