Warhammer 40 000 – Nekropole – Abnett Dan

„Neptejte se, jak můžete Císaři odevzdat svůj život, ale jak mu darovat svou smrt.“ – vojevůdce Slaydo na smrtelné posteli

Warhammer, v obou svých mutacích, které jsou českému čtenáři známé (a to více než dobře, neboť dík péči nakladatelství Polaris vyšlo již na pět desítek knih), přináší kvalitní oddechové čtivo, založené na zdánlivě jednoduchých a primitivních principech. Monumentální akce ve světě, kde neustále zuří válka mezi různými rasami, temná atmosféra vyplývající z nikdy neustávající hrozby Chaosu, mutantů a kacířů, temné rituály a krutost hrdinů i společnosti, ovlivněných nutností přežít za každou cenu.
To pro mnohé znamená, že většina příběhů z těchto cyklů bude bezduchá řezničina, nemající cenu ani papíru, na němž je vytištěna. Ovšem zdání klame. Polaris má poměrně šťastnou ruku při výběru titulů k českému vydání a stáj jeho autorů je dost rozmanitá a především kvalitní. Ano, pořád se jedná o nijak ambiciózní literaturu, ale hlavně jsou to knihy, které svého čtenáře skoro nikdy nezklamou a někdy svým zpracováním (např. Jízda mrtvých), stylisticky (knihy Jacka Yeovilla) nebo zaměřením na některé specifické rysy svého universa (série o arbitře Shiře Calpurnii) převýší většinu žánrové produkce.
Jejich autoři si totiž nemusí dělat těžkou hlavu s nějakou politickou korektností nebo snahou zakončit příběh za každou cenu dobře a šťastně. To se ve Warhammeru příliš nenosí. Svět Warhammeru je navíc dostatečně rozsáhlý a propracovaný, aby byl schopen zareagovat i na aktuální trendy na (nejen) knižním trhu, aniž by to působilo násilně (viz Smrtelný náklad).

K autorům, kteří v rámci přednastaveného světa odvádějí výborné výkony, patří i Dan Abnett. Někdy válčí sám, jindy spolu s dalšími. Série Gauntovi duchové patří k jeho nejpopulárnějším a my se konečně dostáváme k jejímu třetímu dílu.
Nekropole sice nepřináší nic nového, ovšem právě v tom je její síla. Čtenář se již s Gauntem, Tanithany a prostředím, v němž se pohybují, seznámil a nyní se mu všeho, co Abnettovi tak dobře fungovalo už v předchozích dílech, dostává v koncentrované formě.
Monstrózní válečný konflikt, bohatství jednajících postav, ale i nemilosrdnost k jejich osudům (byť se zde setkáme s řadou nových hrdinů, které nás budou provázet i v dalších dílech – ostatně, tento fakt se dozvíme již z anotace na obálce), politické intriky a řevnivost imperiálních jednotek…

„Jsme věrní Trůnu a je těžké nás zabít!“ – bojový pokřik Volponských Šlechticů

Abnett využívá nejen možností vesmíru, v němž se jeho příběhy odehrávají, ale především těží z typu postav, které si zvolil. Imperiální gardisté nejsou nadlidé jako hrdinové série Hvězdný vlk, ale relativně normální lidé, kterým strach a zoufalství, pociťované tváří v tvář přesile, skutečně věříme. Ale hlavně: na rozdíl od hvězdných pěšáků se gardisté na planetách skutečně zakopávají, brodí se špínou a krví, umírají nejen v boji, ale i na špínu a nemoci.
Proti podmínkám, v nichž Tanithané a další jednotky bojují, je i Verdun a další bitvy Velké války procházkou růžovým sadem (konečně, už název místa děje cosi napovídá). A bohužel se to týká i omezenosti některých velitelů.
Naštěstí je zde Gaunt, aby ve správné chvíli – dík vlastní aktivitě i brutálnímu útoku nepřítele, který zlikviduje takřka celou velící strukturu – převzal velení a zachránil situaci. Z hlediska našeho světa je Gaunt poměrně solidní parchant. Místo srdce má Císaře, ale tak to má být. A na rozdíl od mnoha jiných se nebojí bojovat nejen za vítězství, ale i za co nejmenší ztráty, čímž se hned stává sympatičtějším.
Stejně jako jeho podřízení, kteří tvoří skutečně pestrou sbírku hrdinů od přírody i z donucení. Pnutí, které panuje mezi jednotlivými jednotkami, se Abnettovi daří stejně zdařile navodit i uvnitř Duchů, díky čemuž nespočívá veškeré napětí při četbě pouze na válečných operacích či intrikách jednotlivých velitelů. Major Rawne budiž nejjasnějším příkladem. Některé Duchy si oblíbíte v dobrém, jiné v horším – ale lhostejný vám nezůstane jediný. Série totiž skutečně není pouze Gauntovou, ale patří celé jednotce – a i tato kolektivnost hlavního hrdiny je příjemná změna (Hvězdný vlk se točí kolem Ragnara, Třináctá legie kolem poručíka Kagea atd.).

Autor ovšem dokáže výborně popsat i prostředí a specifičnost úlového města. Pravda, šlechtická smetánka je možná až příliš šablonovitá (respektive nemá, na rozdíl od jiných skupin postav, možnost se nějak výrazněji projevit a tím získat na životnosti), ale vše se vynahrazuje drobnými scénami, kde Abnett ukazuje oddanost obyvatel úlu či naznačuje problematiku jeho běžného života.
Především však jsou knihy této série příležitostí, jak ukázat absolutní válku v celé její „kráse“. Bombardování civilistů, odmítnutí pomoci potřebným, zoufalá obrana zády ke zdi, tankové ofenzívy, boj muže proti muži v troskách města…
Abnett umí vše popsat tak, aby odvaha a sebeobětování nevyzněly pateticky, ale jako prostá nutnost a vlastně i denní chleba jeho postav. K tomu mu dopomáhají i citáty, kterými tentokrát „vyzdobil“ začátky kapitol a které toho o Gauntově světě vypoví mnohem více, než stovky stran plných hvízdání kulek a laserů.

Nekropole jednoduše patří k těm knihám, které bodují nikoliv překvapením, ale hromadným útokem na všech frontách. Zdánlivě jednoduchá strategie, ale skutečně pouze zdánlivě. Od začátku do konce si Abnett drží nad dramatickým obloukem knihy pevnou kontrolu a nedovolí, aby se zvrhla v pouhý sled akčních scén, což by nedokázal každý.
Třetí příběh tak sice zůstává primárně řežbou, ale rozhodně ne jednoduchou a bezduchou.

„Zaměřte je a zničte! Než zemřeme, poznají, co jsme zač!“ – generál Coron Grizzmund na začátku narmenianského protiútoku

Boris Hokr (redaktor)

borishokr@seznam.cz